Malá poznámka k odvolání okamžitého zrušení pracovního poměru
autor:
Zachariáš, J.
publikováno v 08/1998
rubrika: Glosy
str. 736
V praxi se odjakživa vyskytovaly případy, kdy zaměstnavatel zrušil okamžitě pracovní poměr se zaměstnancem a poté si věc rozmyslel a okamžité zrušení pracovního poměru odvolal. Autor popisuje ustálenou judikaturu až do rozsudku Nejvyššího soudu z 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, který představuje zásadní změnu.CZ cze
1998
Podle
ustanovení § 53 odst. l zákoníku práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze z dále v tomto
ustanovení stanovených důvodů. Zaměstnanec může pracovní poměr zrušit
okamžitě z důvodů uvedených v § 54 téhož. Podle § 55 téhož
zákoníku pak musí okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatel i
zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod
tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným a musí je ve stanovné lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné. Podle § 61 odst. l
téhož pak dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo
zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební
době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
nadále zaměstnával, pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je
povinen poskytnout mu náhradu mzdy.
V praxi se
odjakživa vyskytovaly případy, kdy zaměstnavatel zrušil okamžitě
pracovní poměr se zaměstnancem a poté si věc rozmyslel a okamžité
zrušení pracovního poměru odvolal. V teorii i v praxi bylo také
odjakživa jasno, že to prostě není možné. V případě okamžitého
zrušení pracovního poměru totiž takový poměr končí právě doručením
písemně provedeného okamžitého zrušení pracovního poměru (protože jde
o právní úkon směřující právě ke skončení pracovního poměru doručením
jeho písemného vyhotovení druhému účastníkovi pracovního poměru).
Pokud by tedy po nějaké době účastník, který okamžitě pracovní poměr
zrušil, věc nějak přehodnotil a okamžité zrušení pracovního poměru
odvolal, bylo by to nutně právně neúčinné, protože pracovní poměr v
mezidobí skončil. Jak jsem se již zmínil, takto chápala věda i praxe
situaci odedávna.
Tehdejší
judikatura ovšem vykládala věc tak, že zrušil-li zaměstnavatel (tehdy
ovšem organizace) pracovní poměr se zaměstnancem (pracovníkem)
neplatně, může od tohoto svého projevu, tj. od svého neplatného úkonu
ustoupit, jestliže jí zaměstnanec oznámil, že trvá na tom, aby jej
nadále zaměstnávala,
a soudy se těmito zásadami řídily. V závěru minulého roku ovšem v
rozsudku ze dne 29.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96 označil nynější
Nejvyšší soud tuto praxi za překonanou.
Dospěl totiž k závěru, že ve smyslu výše citovaného § 61 odst. l
zákoníku práce pracovní poměr trvá jedině tehdy, pokud neplatnost
jeho okamžitého zrušení vyslovil soud, a konstatoval, že okamžité
zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku,
nemůže už být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Své
účinky tedy pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu,
kterým bylo určeno za neplatné, nebo na základě dohody o sporných
nárocích podle § 259 zákoníku práce, to ovšem jen tehdy, byla-li
uzavřena v průběhu soudního řízení, jehož předmětem bylo právě určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a pokud se v ní
účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po zrušení pracovního
poměru trval a že bude trvat dál. Tedy stručně shrnuto, „za
neplatné lze považovat okamžité zrušení pracovního poměru jen tehdy,
pokud soud žalobě na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního
poměru vyhověl".
Ač to ze shora
citované právní věty nevyplývá, i tento judikát ovšem odvolání
okamžitého zrušení pracovního poměru ve skutečnosti připouští, i když
v mnohem menší míře, nežli judikatura předcházející. Podle něj totiž
okamžité zrušení pracovního poměru může účastník bez dalšího odvolat
(zrušit), i když bylo odevzdáno k doručení (např. na poště), jestliže
tak učiní dříve, než listina o okamžitém zrušení pracovního poměru
byla druhému účastníku doručena.
Zatímco tedy dřívější velmi konstantní (1967,1984 a tak dál, viz
výše) judikatura připouštěla odvolání („ustoupení od")
okamžitého zrušení pracovního poměru tehdy, pokud úkon, jímž bylo
učiněno, vykazoval nedostatky charakterizující jeho neplatnost, zatím
ojedinělý zcela současný judikát připouští odvolání či zrušení
okamžitého zrušení pracovního poměru jen do doby jeho doručení,
vycházeje z toho, že právní účinky okamžitého zrušení pracovního
poměru nastávají právě dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení
pracovního poměru byl doručen druhému účastníkovi.
Takto striktní
výklad ovšem může přinést celou řadu problémů. Podle § 55 téhož
zákoníku totiž mimo jiné musí okamžité zrušení pracovního poměru
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně a musí je ve stanovené
lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné. Pokud by tedy
např. zaměstnavatel ústně zrušil se zaměstnancem pracovní poměr,
nemusí zaměstnanec podávat žalobu na určení neplatnosti takového
úkonu, když např. ani nemůže prokázat, že k němu došlo (zaměstnavatel
jej nejen vezme zase ústně zpět, ale později jej dokonce zapře).
Anebo jak stihne zaměstnanec lhůtu k podání žaloby, když
zaměstnavatel provede sice okamžité zrušení pracovního poměru
písemně, ale vůbec nikdy mu ho nedoručí. Takové nedoručení stejně
jako jiná než předepsaná forma přitom jsou přímo zákonem stanovenými
důvody neplatnosti projevu vůle.
Vezměme si tedy
případ, kdy by zaměstnavatel nesporně provedl v písemné podobě
okamžité zrušení pracovního poměru, ale zaměstnanec by se to v
pre-kluzivní zákonné lhůtě nedozvěděl, protože by mu nejen nebylo
doručeno, ale ani by nebyl učiněn žádný pokus o takové doručení.
Podle mého
soudu ovšem si alespoň v takto křiklavých případech můžeme a musíme
vypomoci společnými ustanoveními zákoníku práce. Podle jeho
ustanovení § 240 odst. l právní úkon je projev vůle směřující ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní
předpisy s takovým projevem spojují. A pokud někdo v šeru své
pracovny cosi sepisuje, ještě tím vůli vůči jinému neprojevuje.
Okamžité zrušení pracovního poměru je úkon sice jednostranný, ale
adresovaný. Účastník tedy projeví svou vůli nikoli tím, že příslušnou
listinu obsahující okamžité zrušení pracovního poměru vyhotoví, ale
až tím, že přistoupí k jejímu doručení druhému účastníku -
jednostrannost úkonu se zde totiž projevuje tím, že až do odeslání
lze vlastně vůli neprojevit. Odesláním je projevena - a mezi
odesláním a doručením (a podle posledně citovaného judikátu právě jen
tehdy) lze projev vůle odvolat. To je ovšem klasicky čistý příklad,
jakých je ve skutečnosti v praxi jen málo. Naproti tomu je obvyklejší
okamžité zrušení a potom uklidnění druhého účastníka jeho jakýmsi
zpětvzetím - uklidněním jen do doby uplynutí prekluzivní lhůty k
podání žaloby o neplatnost takového skončení pracovního poměru.
Účastník, se kterým byl okamžitě zrušen pracovní poměr, byl zhusta
zcela jednoznačně a záměrně ošizen.
Je ovšem
otázkou, zda judikát citovaný v pozn. 2) a tak zřetelně a zásadně
vybočující z dosavadní soudní praxe bude jen osamocenou vlaštovkou
(byl pokud je mi známo přece jen publikován jenom časopisecky a
neoficiálně, a ze zkušenosti víme, že takových ze zaběhnuté praxe
vybočujících rozhodnutí je celá řada), nebo zda jde opravdu o zásadní
proměnu soudní praxe. Problém přitom nelze podceňovat: v praxi se
objevil třeba i takový případ, kdy okamžitě se zaměstnancem zrušil
pracovní poměr někdo jiný než jeho zaměstnavatel, a zaměstnavatel
nato prohlásil, že pro případ, že by takový úkon jej měl zavazovat,
on jej odvolává - a po uplynutí prekluzivní lhůty, ovšemže marném,
byla teprve předložena plná moc zaměstnavatele onomu jinému a
zaměstnanci sděleno, že odvolání okamžitého zrušení je právně
neúčinné. Nicméně žalováno na určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru nebylo a k zániku práva soud podle ustanovení §
261 odst. 4 zákoníku práce přihlédne, i když to účastník řízení
nenamítne.
Pokud by nastal
onen druhý případ (srov. pozn. 2) a k účinnému odvolání (zrušení)
okamžitého zrušení pracovního poměru by opravdu nemohlo dojít dokonce
ani v řízení před soudem (jestliže účastník neplatnost tohoto
rozvázání pracovního poměru u soudu uplatnil), pak ovšem je nutno se
zamyslet nad tun, zda odvolání či zrušení např. evidentně neplatného
okamžitého zrušení pracovního poměru přece jen má nějaký právní
význam anebo zda právní význam nemá vůbec žádný.
V tomto směru
se zdá řešením opět již shora citované ustanovení § 240 zákoníku
práce, tentokrát jeho druhý odstavec. Podle něj totiž projev vůle
může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo
jiným způsobem nevzbuzujícím pochyby o tom, co chtěl účastník
projevit; přitom jak je známo právní úkon, který nebyl učiněn v
předepsané formě je neplatný jen tehdy, pokud tak stanoví zákoník
práce výslovně, popřípadě pokud tak stanoví zvláštní zákon (srov. §
242 odst. 2 téhož). V řadě případů „odvolání" okamžitého
zrušení pracovního poměru tedy nebude právně účinným odvoláním tohoto
ukončení pracovního poměru, protože je takto právně účinným způsobem
odvolat nelze (takže pracovní poměr opravdu skončí), bude však
podnětem (nabídkou) ke vzniku pracovního poměru nového (přičemž oba
pracovní poměry na sebe budou kontinuálně navazovat). A v tom může
být často netušený právní význam úkonů, směřujících k odvolání či
zrušení okamžitého zrušení pracovního poměru (jinak ovšem v zásadě
nemožnému).
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Zachariáš Jaroslav
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce 1998
-
zobrazit články všech rubrik v roce 1998
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt