archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1990 |2000 |  
      1990 |1991 |1992 |1993 |1994 |1995 |1996 |1997 |1998 |1999 |  
      01 |02 |03 |04 |05 |06 |07 |08 |09 |10 |11 |12 |  


Stati
Diskuze
Glosy
Stanoviska
Informace
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Malá poznámka k odvolání okamžitého zrušení pracovního poměru


autor: Zachariáš, J.
publikováno v 08/1998
rubrika: Glosy
str. 736

V praxi se odjakživa vyskytovaly případy, kdy zaměstnavatel zrušil okamžitě pracovní poměr se zaměstnancem a poté si věc rozmyslel a okamžité zrušení pracovního poměru odvolal. Autor popisuje ustálenou judikaturu až do rozsudku Nejvyššího soudu z 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, který představuje zásadní změnu.CZ cze 1998



Podle ustanovení § 53 odst. l zákoníku práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze z dále v tomto ustanovení stanovených důvodů. Zaměstnanec může pracovní poměr zrušit okamžitě z důvodů uvedených v § 54 téhož. Podle § 55 téhož zákoníku pak musí okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným a musí je ve stanovné lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné. Podle § 61 odst. l téhož pak dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával, pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy.

V praxi se odjakživa vyskytovaly případy, kdy zaměstnavatel zrušil okamžitě pracovní poměr se zaměstnancem a poté si věc rozmyslel a okamžité zrušení pracovního poměru odvolal. V teorii i v praxi bylo také odjakživa jasno, že to prostě není možné. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru totiž takový poměr končí právě doručením písemně provedeného okamžitého zrušení pracovního poměru (protože jde o právní úkon směřující právě ke skončení pracovního poměru doručením jeho písemného vyhotovení druhému účastníkovi pracovního poměru). Pokud by tedy po nějaké době účastník, který okamžitě pracovní poměr zrušil, věc nějak přehodnotil a okamžité zrušení pracovního poměru odvolal, bylo by to nutně právně neúčinné, protože pracovní poměr v mezidobí skončil. Jak jsem se již zmínil, takto chápala věda i praxe situaci odedávna.

Tehdejší judikatura ovšem vykládala věc tak, že zrušil-li zaměstnavatel (tehdy ovšem organizace) pracovní poměr se zaměstnancem (pracovníkem) neplatně, může od tohoto svého projevu, tj. od svého neplatného úkonu ustoupit, jestliže jí zaměstnanec oznámil, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala1, a soudy se těmito zásadami řídily. V závěru minulého roku ovšem v rozsudku ze dne 29.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96 označil nynější Nejvyšší soud tuto praxi za překonanou2. Dospěl totiž k závěru, že ve smyslu výše citovaného § 61 odst. l zákoníku práce pracovní poměr trvá jedině tehdy, pokud neplatnost jeho okamžitého zrušení vyslovil soud, a konstatoval, že okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku, nemůže už být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Své účinky tedy pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno za neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích podle § 259 zákoníku práce, to ovšem jen tehdy, byla-li uzavřena v průběhu soudního řízení, jehož předmětem bylo právě určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a pokud se v ní účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat dál. Tedy stručně shrnuto, „za neplatné lze považovat okamžité zrušení pracovního poměru jen tehdy, pokud soud žalobě na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru vyhověl"3.

Ač to ze shora citované právní věty nevyplývá, i tento judikát ovšem odvolání okamžitého zrušení pracovního poměru ve skutečnosti připouští, i když v mnohem menší míře, nežli judikatura předcházející. Podle něj totiž okamžité zrušení pracovního poměru může účastník bez dalšího odvolat (zrušit), i když bylo odevzdáno k doručení (např. na poště), jestliže tak učiní dříve, než listina o okamžitém zrušení pracovního poměru byla druhému účastníku doručena4. Zatímco tedy dřívější velmi konstantní (1967,1984 a tak dál, viz výše) judikatura připouštěla odvolání („ustoupení od") okamžitého zrušení pracovního poměru tehdy, pokud úkon, jímž bylo učiněno, vykazoval nedostatky charakterizující jeho neplatnost, zatím ojedinělý zcela současný judikát připouští odvolání či zrušení okamžitého zrušení pracovního poměru jen do doby jeho doručení, vycházeje z toho, že právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastávají právě dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl doručen druhému účastníkovi.

Takto striktní výklad ovšem může přinést celou řadu problémů. Podle § 55 téhož zákoníku totiž mimo jiné musí okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné. Pokud by tedy např. zaměstnavatel ústně zrušil se zaměstnancem pracovní poměr, nemusí zaměstnanec podávat žalobu na určení neplatnosti takového úkonu, když např. ani nemůže prokázat, že k němu došlo (zaměstnavatel jej nejen vezme zase ústně zpět, ale později jej dokonce zapře). Anebo jak stihne zaměstnanec lhůtu k podání žaloby, když zaměstnavatel provede sice okamžité zrušení pracovního poměru písemně, ale vůbec nikdy mu ho nedoručí. Takové nedoručení stejně jako jiná než předepsaná forma přitom jsou přímo zákonem stanovenými důvody neplatnosti projevu vůle.

Vezměme si tedy případ, kdy by zaměstnavatel nesporně provedl v písemné podobě okamžité zrušení pracovního poměru, ale zaměstnanec by se to v pre-kluzivní zákonné lhůtě nedozvěděl, protože by mu nejen nebylo doručeno, ale ani by nebyl učiněn žádný pokus o takové doručení.

Podle mého soudu ovšem si alespoň v takto křiklavých případech můžeme a musíme vypomoci společnými ustanoveními zákoníku práce. Podle jeho ustanovení § 240 odst. l právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. A pokud někdo v šeru své pracovny cosi sepisuje, ještě tím vůli vůči jinému neprojevuje. Okamžité zrušení pracovního poměru je úkon sice jednostranný, ale adresovaný. Účastník tedy projeví svou vůli nikoli tím, že příslušnou listinu obsahující okamžité zrušení pracovního poměru vyhotoví, ale až tím, že přistoupí k jejímu doručení druhému účastníku - jednostrannost úkonu se zde totiž projevuje tím, že až do odeslání lze vlastně vůli neprojevit. Odesláním je projevena - a mezi odesláním a doručením (a podle posledně citovaného judikátu právě jen tehdy) lze projev vůle odvolat. To je ovšem klasicky čistý příklad, jakých je ve skutečnosti v praxi jen málo. Naproti tomu je obvyklejší okamžité zrušení a potom uklidnění druhého účastníka jeho jakýmsi zpětvzetím - uklidněním jen do doby uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby o neplatnost takového skončení pracovního poměru. Účastník, se kterým byl okamžitě zrušen pracovní poměr, byl zhusta zcela jednoznačně a záměrně ošizen.

Je ovšem otázkou, zda judikát citovaný v pozn. 2) a tak zřetelně a zásadně vybočující z dosavadní soudní praxe bude jen osamocenou vlaštovkou (byl pokud je mi známo přece jen publikován jenom časopisecky a neoficiálně, a ze zkušenosti víme, že takových ze zaběhnuté praxe vybočujících rozhodnutí je celá řada), nebo zda jde opravdu o zásadní proměnu soudní praxe. Problém přitom nelze podceňovat: v praxi se objevil třeba i takový případ, kdy okamžitě se zaměstnancem zrušil pracovní poměr někdo jiný než jeho zaměstnavatel, a zaměstnavatel nato prohlásil, že pro případ, že by takový úkon jej měl zavazovat, on jej odvolává - a po uplynutí prekluzivní lhůty, ovšemže marném, byla teprve předložena plná moc zaměstnavatele onomu jinému a zaměstnanci sděleno, že odvolání okamžitého zrušení je právně neúčinné. Nicméně žalováno na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo a k zániku práva soud podle ustanovení § 261 odst. 4 zákoníku práce přihlédne, i když to účastník řízení nenamítne.

Pokud by nastal onen druhý případ (srov. pozn. 2) a k účinnému odvolání (zrušení) okamžitého zrušení pracovního poměru by opravdu nemohlo dojít dokonce ani v řízení před soudem (jestliže účastník neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru u soudu uplatnil), pak ovšem je nutno se zamyslet nad tun, zda odvolání či zrušení např. evidentně neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru přece jen má nějaký právní význam anebo zda právní význam nemá vůbec žádný.

V tomto směru se zdá řešením opět již shora citované ustanovení § 240 zákoníku práce, tentokrát jeho druhý odstavec. Podle něj totiž projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochyby o tom, co chtěl účastník projevit; přitom jak je známo právní úkon, který nebyl učiněn v předepsané formě je neplatný jen tehdy, pokud tak stanoví zákoník práce výslovně, popřípadě pokud tak stanoví zvláštní zákon (srov. § 242 odst. 2 téhož). V řadě případů „odvolání" okamžitého zrušení pracovního poměru tedy nebude právně účinným odvoláním tohoto ukončení pracovního poměru, protože je takto právně účinným způsobem odvolat nelze (takže pracovní poměr opravdu skončí), bude však podnětem (nabídkou) ke vzniku pracovního poměru nového (přičemž oba pracovní poměry na sebe budou kontinuálně navazovat). A v tom může být často netušený právní význam úkonů, směřujících k odvolání či zrušení okamžitého zrušení pracovního poměru (jinak ovšem v zásadě nemožnému).

1 Srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce (sp. zn. Prz 35/67 a Cpjn 31/67 bývalého Nejvyššího soudu), srov. blíže sborník Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, III., Sevt, Praha 1980, str. 72; srov. také stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 291/84. Tento názor převzala i literatura (např. příručka Pracovní právo v soudní praxi, Sevt, Praha 1992), opačný názor srov. např. Součková, M. a kol.: Zákoník práce, Komentář, C. H. Beck, Praha 1997, str. 129.

2 Rozsudek byl publikován v časopise Soudní judikatura č. 14/1997, str. 329 a násl.

3 Judikát citovaný v pozn. 2, str. 332.

4 Tamtéž, str. 331.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Zachariáš Jaroslav
- zpět na články v této rubrice vydané v roce 1998
- zobrazit články všech rubrik v roce 1998


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt