archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1990 |2000 |  
      1990 |1991 |1992 |1993 |1994 |1995 |1996 |1997 |1998 |1999 |  
         


Stati
Diskuze
Glosy
Stanoviska
Informace
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Malé zamyšlení nad starým tématem (převisů a podrostů)


autor: Kindl, M.
publikováno v 05/1999
rubrika: Glosy
str. 474

Autor podává výklad ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku s ohledem na otázku vlastnictví plodů, větví a kořenů přesahujících na pozemek jiného a srovnává starší právní úpravu této problematiky.



Podle ustanovení § 127 odst. l občanského zákoníku (samozřejmě v platném znění) se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Kromě jiného proto nesmí nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Citované ustanovení bylo sice v této podobě vloženo do občanského zákoníku novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/ 1991 Sb., ve skutečnosti však občanský zákoník i před touto novelou obdobné ustanovení obsahoval (§ 13Oa odst. l ve znění zákona č. 131/1982 Sb. ). Komentář k tomuto ustanovení konstatoval, že občanský zákoník sice výslovně neřeší otázku, komu patří plody na větvích přesahujících na pozemek souseda, popř. plody spadlé na sousedův pozemek, takže je nutno vycházet z obecné úpravy, podle které plody patří vlastníkovi stromu či keře, a to bez zřetele na to, zda tvoří součást takového stromu nebo keře, nebo došlo -li již k jejich oddělení (separaci)1. Občas se s takovým názorem setkáváme i dnes.

Samozřejmě omezení vlastnictví případy tzv. sousedských práv nevytvořil až zákon č. 131/1982 Sb., obdobnou úpravu nalezneme již v ustanovení § 364 a následujících obecného zákoníku občanského (dále jen „o. z. o"), přičemž již například v rozhodnutí publikovaném ve Vážného sbírce pod č. 9611 se dočteme, že za sousedy „jest považovati všechny majitele pozemku, na něž mohou působiti jednání nebo zařízení na pozemku jiného, třebas šlo i o pozemky vzdálenější. " O. z. o. pamatoval ovšem i na přesahující větve a přerůstající kořeny a v § 422 stanovil výslovně, že „každý vlastník pozemku může kořeny cizího stromu ze své půdy vytrhati a větve do jeho vzduchového prostoru visící uřezati nebo jinak jich užíti." Judikatura k tomu konstatovala, že vlastník sousedního pozemku „jest držitelem převislých větví" (rozhodnutí publikované ve Glaser Unger pod č. 600 a 5327), ovšem s tím, že pokácením stromu se sousedova držba převislých větví neruší („tedy nemá tu soused possessorní žaloby", srov. rozhodnutí publikované v téže sbírce pod č. 14 527). Pod pojmem „jinak jich užíti" v ustanovení § 422 o. z. o. se rozumělo i otrhávání ovoce, listů či květů, přičemž se uvažovalo i tak, že spadnou -li části převislých větví (např. ovoce) na sousedův pozemek, jsou jeho vlastnictvím2.

Vidíme tedy, že při velmi podobném, bezmála doslovně stejném, znění zákonných ustanovení byl v historii jejich výklad dvojí: ovoce na převislé větvi je vlastnictvím vlastníka stromu, a dříve a původně : ovoce na převislé větvi je vlastnictvím vlastníka pozemku, nad kterým visí, resp. takový vlastník má právo si toto ovoce přivlastnit.

Ačkoli nejde o záležitost, která by zas tak často byla předmětem soudních sporů, a tedy o otázku, která by právní praxi pálila nad míru přiměřenou poměrům, nejspíš už pro malou hodnotu jednotlivých kusů ovoce a poměrně značnou hodnotu soudních poplatků, tedy nejspíš právě proto, že minimální výše soudních poplatků o tolik převyšuje případnou cenu ovoce nebo větví (za 5OO korun lze nakoupit rozhodně víc ovoce, než může viset na běžné větvi ovocného stromu), jde přesto o problém do značné míry důležitý - už proto, že jeho chápání představuje určité pojetí vlastnictví a jeho ochrany a na druhé straně omezení. Pojetí citované z reprezentativního komentáře k tehdy novelizovanému občanskému zákoníku se od pojetí v o. z. o. odlišuje zcela diametrálně, a jistě je dobře si ujasnit, zda tyto rozdíly trvají i dnes, tedy po novelizacích daleko zásadnějších a ovšem i početnějších, a při změně celého chápání soukromého práva, anebo zda naopak chápání obvyklé v polovině 80. let je už překonáno (návratem k pojetí starému bezmála let 190).

V doslovném výkladu mnoho argumentů pro vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém takový strom roste, i k přesahujícím kořenům a větvím, nenalezneme (jak uvidíme, spíše naopak). Pro právo soukromé, jímž zajisté je v prvé řadě právě právo občanské, platí totiž stará zásada, nově vyjádřená článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (znovu publikované pod č. 2/1993 Sb.), a sice, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá).

Shora již citované ustanovení § 127 odst. l občanského zákoníku ovšem vlastníkovi sousedního pozemku cosi zakazuje, podle něj totiž nesmí nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Pokud by však tyto větve byly vlastnictvím majitele pozemku, na kterém strom roste, pak by sousedovi nemohly patřit a on by je nemohl ořezávat tak jako tak. Aby je vůbec ořezávat mohl (kdyby nebyly jeho), musel by mu to zákon výslovně povolit. Z toho, že zákon mu nic nepovoluje (což by v případě zásahu do vlastnictví jiného samozřejmě musel), nutno uvažovat na to, že jde o cosi, co zmíněný vlastník i bez zákonného povolení smí. Protože ovšem do cizího vlastnictví bez povolení zasahovat nelze, a zákon zde nic nepovoluje, musíme asi dospět k tomu, že tedy, jak řečeno v předchozí větě, jde o cosi, co i bez zákonného povolení smí, a tedy prostě a dobře o nakládání s vlastní věcí. V takovém počínání je ovšem vlastník omezen tak, že nesmí ohrozit výkon práv druhého, a proto i zde cosi nesmí, konkrétně tedy nesmí nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Doslovný výklad citovaného ustanovení § 127 odst. l, které vlastníkovi pozemku, do něhož vrůstají kořeny a nad nímž visí větve, nic nepovoluje, ale naopak za určitých podmínek zakazuje, svědčí pro to, že tu není co povolovat, a tak tomu je právě tehdy (a jen tehdy), pokud někdo nakládá se svou vlastní věcí. Naopak, ve prospěch třetích osob se tu cosi zakazuje, což opět svědčí pro to, že jde o omezení vlastnictví (není přece třeba zvlášť zakazovat nakládání s cizí věcí, tak jako tak zákonem nepovolené).

Máme tedy první argument: pokud by převislé větve a přesahující kořeny měly být vlastnictvím majitele pozemku, na kterém roste strom s takovými větvemi, musel by zákon majitelům sousedících pozemků jejich okleštění dovolit. Namísto toho je zákon za určitých podmínek zakázal, což znamená, že nebýt tohoto zákazu, zakazované chování by se i bez zvláštního povolení smělo. Tak tomu ovšem může být opravdu jen ohledně věci vlastní.

Historický výklad svědčí, jak se zdá, pro totéž. O. z. o., jak bylo výše citováno, stanovil, že každý vlastník pozemku může kořeny cizího stromu vytrhat ze své půdy a větve do jeho vzduchového prostoru visící zase uřezat, nebo jich jinak užít (např. otrhat), čili udělil povolení tam, kde dnešní zákon stanoví zákaz. Navzdory tomu ovšem převislé větve a přerůstající kořeny byly podle o. z. o. považovány za věci v držbě toho, do jehož pozemku vrůstají, či nad jehož pozemkem visí (srov. k tomu judikaturu citovanou shora). Udělené povolení tedy bylo svého druhu superfluum, jež sice obvykle non nocet, avšak někdy dost mate. Nicméně dobrá, o. z. o. prostě považoval za potřebné výslovně povolit určité jednání týkající se vlastní věci, snad z důvodu odstranění možné nejistoty. Tím spíš by ovšem muselo být povoleno takové (totiž totéž) jednání ohledně věci cizí.

Podle nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 77/973 zásad uznávaných až do zrušení o. z. o. je třeba dbát i v současné době, a z nich i při aplikaci současného práva vycházet. Pokud tedy máme k dispozici obdobný zákonný text z doby platnosti o. z. o. a např. z let osmdesátých, ovšem různě vykládaný, pak je tu určitý návod, kterému výkladu (nebrání -li tomu ovšem něco jiného) dát přednost, to jest spíše výkladu z doby právního řádu a právní praxe, " zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu" nežli z doby, kdy docházelo k jejich rozrušování (srov. právní větu nálezu citovaného v pozn. třetí). Tolik výklad historický. Podle mého skromného názoru jej však netřeba. Pokud se totiž zamyslíme nad věcí z hlediska nikoli jen izolovaného posuzování § 127 odst. l občanského zákoníku, dospějeme k docela odlišným závěrům, nežli k jakým dospěl komentář citovaný v pozn. 1).

II

Ve vícekráte již citovaném ustanovení § 127 odst. l občanského zákoníku jde mimo jiné o kořeny a větve stromů. Co je to strom, řešila právní praxe už velmi dávno, a lze říci, že až neobyčejně konstantně. Tak tedy stromy nutno považovat za součást věci ve smyslu § 12O odst. l citovaného zákoníku. Judikatura zde je neobyčejně početná, počínaje již dávným usnesením někdejšího Nejvyššího soudu sp. zn. Pls 1/674 či jeho prezidia č. V/1967 tehdejší Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR přes zhodnocení publikované pod č. 13/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko č. 42/1972 téže sbírky (str. 118) či rozhodnutí publikovaná v ní např. pod č. 23/1975 č. 56/1977 zase až k početným judikátům publikovaným v posledním předrevolučním sborníku nejvyšších soudů5. Soudobá judikatura se na porosty dívá stejně, např. v rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 23/92 bývalý federální Nejvyšší soud konstatoval, že porosty vysázené na pozemcích nemají povahu samostatných věcí, protože jsou ve smyslu § 12O občanského zákoníku součástí pozemku. Porosty, včetně stromů, tedy jsou součástmi pozemku, na kterém rostou. Přitom sama součást součásti už (nemajíc vlastní právní osud) nemá, takže nehovoříme např. o součásti součásti součásti součásti věci, ale prostě vždy jen o součásti věci. Proto také jablko na stromě rostoucí není součástí stromu, na kterém vyrostlo, ale pozemku, na kterém vyrostl onen strom, takže jablko není součástí stromu, ale pozemku, a součástí stromu by mohlo být jedině tehdy, pokud by onen strom sám byl samostatnou věcí, tedy zřejmě jen tehdy, pokud by rostl v květináči (což však přece jen u ovocných ani jiných stromů pravidlem nebývá).

Strom tedy není věcí a tím pádem součásti nemá, on sám je součástí pozemku. Z tohoto hlediska je dobře vědět, co to je pozemek. Jistě, podle občanského zákoníku, je to věc nemovitá, to však nám tak docela nestačí.

Podle ustanovení § 27 písm. a) zákona bývalé ČNR č. 344/1992 Sb. pozemkem je část zemského povrchu, oddělená od sousedních částí hranicí uzemní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, nebo hranicí vlastnickou, držby, druhů pozemků a tak dál, ovšem jen (jak citované ustanovení praví) pro potřeby právě tohoto zákona.

Zde citovaný zákon je však zákonem o katastru nemovitostí jako souboru údajů o nemovitostech, a v tomto směru lze jeho dosah přece jen považovat za obecnější. Pokud totiž z hlediska získávání údajů o pozemcích chápeme pozemek jako určitou část zemského povrchu, pak jen stěží ho můžeme jindy chápat docela odlišně (ledaže by tu byla jiná legální definice pro jiný účel, což však není). Navíc zmíněné vymezení není zase nic až tak nového pod sluncem, protože už první katastrální zákon platný v našich zemích rozuměl pozemkem část přirozeného povrchu zemského, která je oddělena od sousedních částí buď trvale viditelným rozhraničením, jako zdí ohradní či opěrnou, plotem a podobně, nebo hranicí držby nebo hranicí správní (státu, země, katastrálního území. . . ) a tak dál (srov. k tomu § 4 zákona č. 177/1927 Sb.). Nejenže tedy nejde o nic nového, zmíněné vymezení dokonce zhruba v téže podobě přežilo i socialismus6.

Vymezení pozemku jako nemovité věci, to jest určitého hmotného (trojrozměrného) předmětu, se ovšem může od jeho vymezení pro účely sběru informací o nemovitostech poněkud lišit, ba dokonce se lišit musí, a sice v tom, že pozemkem jako nemovitou věcí se rozumí i prostor pod onou vymezenou částí zemského povrchu a nad ní. Jedině díky tomu mohou některé nevyhrazené nerosty být součástí pozemku podle příslušných předpisů (jež je za součást pozemku výslovně prohlašují). To, že pozemkem je vedle vymezené části zemského povrchu i prostor nad tímto povrchem a pod ním, nemění nic na určení hranic pozemku: jde o spojnici středu země, ve kterém se vlastně všechny pozemky setkávají, s hranicí pozemku určenou na zemském povrchu podle katastrálního zákona a ovšem protaženou až do výšin, kde podle mezinárodních úmluv počíná kosmický prostor.

Jestliže ovšem máme takto určenou hranici, v praxi samozřejmě vzhledem k velikosti naší planety představující kolmici na hranici pozemku, pak kořeny, které rostou z jednoho pozemku na druhý, jsou prostě touto hranicí jakoby přeťaty. Ony také přeťaty jsou, nikoli sice fakticky, ale zato právně, neboli vlastnicky. Jinak totiž za situace, kdy například kořeny stále rostou, by se nepřetržitě měnila rozloha pozemku, nehledě už k možnosti takových absurdních situací, kdy třeba kořeny porostu dokonale prorostou na sousedním pozemku ložisko nevyhrazeného nerostu, jež podle výslovných ustanovení příslušných zákonů je sice součástí pozemku - ale kterého z nich by potom vlastně bylo součástí? A co kdyby kořenový systém prorostl hned několika pozemky za sebou (např. tam, kde by šlo o relativně velmi úzké pruhy např. přístupových cest), takže by vlastník pozemku měl mít kdesi pod sebou součást jiného pozemku, se kterým by ani neměl společnou hranici, ba třeba by na něj ani neviděl? Anebo: co když se kořeny stromů rostoucích na různých pozemcích neoddělitelně zapletou pod pozemkem, na němž neroste žádný z nich? Co když dokonce srostou?

Mám - li citovat prof. Knappa, pak podle starého a osvědčeného interpretačního pravidla platí, že v případě, kdy určitá interpretace vede k závěru absurdnímu, je třeba hledat interpretaci jinou, která vede k závěru rozumnému či rozumnějšímu (argumentům reductione ad absurdum)7.

Tedy právě proto, že při opačném postupu se nevyhneme absurdnostem, je nejspíše nutno respektovat hranice pozemků, takže to, co je pod či nad jedním z nich, je jeho součástí stejně jako to, co je pod druhým z nich, je zase součástí onoho druhého.

Onen opačný přístup byl ovšem odůvodněn v době, kdy se stromy podle zvláštních předpisů, týkajících se ovšem převážně části rozlohy naší země, považovaly za samostatné věci (srov. např. dříve § 13 odst. 3 zákona č. 61/1977 Sb., § 2 odst. 3 zákona č. 123/1975 Sb., nebo § 37 odst. 4 zákona č. 122/1975 Sb., případně zákon č. 162/1990 Sb., který jej nahradil8, takže třeba ještě neutržené ovoce bylo opravdu součástí stromu, jak uvádí práce citovaná v poznámce 1), a nikoli pozemku, jak platí dnes. Pokud se objevuje dnes, je to asi dáno spíše jen setrvačností.

1 Občanský zákoník. Komentář, dí I. Praha, Panorama 1986, str. 402.

2 Rouček, Fr. - Sedláček, J.: Komentář k československému zákoníku občanskému, díl II. Praha, Linhart 1935, str. 461.

3 Publikován byl ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 8, C. H. Beck, Praha 1998, str. 361 a násl.

4 Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Sevt, Praha 1974, str. 592

5 Sevt, Praha 1986. str. 493,494 a 520.

6 Srov. např. Fábry, V. : Základní otázky československého pozemkového práva, Academia, Praha 1967, str. 14 („pozemek jako určitá konkrétní individualizovaná . . . část zemského povrchu").

7 Knapp, V. : Poslední dějství národního majetku, Právník č. 6/1993, str. 459.

8 Srov. např. Kindl,M. : Některé aktuální problémy právní úpravy týkající se pozemků, Správní právo č. 8/1990, str. 477 a násl.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Kindl Milan
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt