Malé zamyšlení nad starým tématem (převisů a podrostů)
autor:
Kindl, M.
publikováno v 05/1999
rubrika: Glosy
str. 474
Autor podává výklad ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku s ohledem na otázku vlastnictví plodů, větví a kořenů přesahujících na pozemek jiného a srovnává starší právní úpravu této problematiky.
Podle
ustanovení § 127 odst. l občanského zákoníku (samozřejmě v
platném znění) se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru
přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon
jeho práv. Kromě jiného proto nesmí nešetrně, popřípadě v nevhodné
roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat
větve stromu přesahující na jeho pozemek. Citované ustanovení bylo
sice v této podobě vloženo do občanského zákoníku novelou provedenou
s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/ 1991 Sb., ve skutečnosti
však občanský zákoník i před touto novelou obdobné ustanovení
obsahoval (§ 13Oa odst. l ve znění zákona č. 131/1982 Sb. ).
Komentář k tomuto ustanovení konstatoval, že občanský zákoník sice
výslovně neřeší otázku, komu patří plody na větvích přesahujících na
pozemek souseda, popř. plody spadlé na sousedův pozemek, takže je
nutno vycházet z obecné úpravy, podle které plody patří vlastníkovi
stromu či keře, a to bez zřetele na to, zda tvoří součást takového
stromu nebo keře, nebo došlo -li již k jejich oddělení (separaci).
Občas se s takovým názorem setkáváme i dnes.
Samozřejmě
omezení vlastnictví případy tzv. sousedských práv nevytvořil až zákon
č. 131/1982 Sb., obdobnou úpravu nalezneme již v ustanovení §
364 a následujících obecného zákoníku občanského (dále jen „o.
z. o"), přičemž již například v rozhodnutí publikovaném ve
Vážného sbírce pod č. 9611 se dočteme, že za sousedy „jest
považovati všechny majitele pozemku, na něž mohou působiti jednání
nebo zařízení na pozemku jiného, třebas šlo i o pozemky vzdálenější.
" O. z. o. pamatoval ovšem i na přesahující větve a přerůstající
kořeny a v § 422 stanovil výslovně, že „každý vlastník
pozemku může kořeny cizího stromu ze své půdy vytrhati a větve do
jeho vzduchového prostoru visící uřezati nebo jinak jich užíti."
Judikatura k tomu konstatovala, že vlastník sousedního pozemku „jest
držitelem převislých větví" (rozhodnutí publikované ve Glaser
Unger pod č. 600 a 5327), ovšem s tím, že pokácením stromu se
sousedova držba převislých větví neruší („tedy nemá tu soused
possessorní žaloby", srov. rozhodnutí publikované v téže sbírce
pod č. 14 527). Pod pojmem „jinak jich užíti" v ustanovení
§ 422 o. z. o. se rozumělo i otrhávání ovoce, listů či květů,
přičemž se uvažovalo i tak, že spadnou -li části převislých větví
(např. ovoce) na sousedův pozemek, jsou jeho vlastnictvím.
Vidíme tedy, že
při velmi podobném, bezmála doslovně stejném, znění zákonných
ustanovení byl v historii jejich výklad dvojí: ovoce na převislé
větvi je vlastnictvím vlastníka stromu, a dříve a původně : ovoce na
převislé větvi je vlastnictvím vlastníka pozemku, nad kterým visí,
resp. takový vlastník má právo si toto ovoce přivlastnit.
Ačkoli nejde o
záležitost, která by zas tak často byla předmětem soudních sporů, a
tedy o otázku, která by právní praxi pálila nad míru přiměřenou
poměrům, nejspíš už pro malou hodnotu jednotlivých kusů ovoce a
poměrně značnou hodnotu soudních poplatků, tedy nejspíš právě proto,
že minimální výše soudních poplatků o tolik převyšuje případnou cenu
ovoce nebo větví (za 5OO korun lze nakoupit rozhodně víc ovoce, než
může viset na běžné větvi ovocného stromu), jde přesto o problém do
značné míry důležitý - už proto, že jeho chápání představuje určité
pojetí vlastnictví a jeho ochrany a na druhé straně omezení. Pojetí
citované z reprezentativního komentáře k tehdy novelizovanému
občanskému zákoníku se od pojetí v o. z. o. odlišuje zcela
diametrálně, a jistě je dobře si ujasnit, zda tyto rozdíly trvají i
dnes, tedy po novelizacích daleko zásadnějších a ovšem i
početnějších, a při změně celého chápání soukromého práva, anebo zda
naopak chápání obvyklé v polovině 80. let je už překonáno (návratem k
pojetí starému bezmála let 190).
V doslovném
výkladu mnoho argumentů pro vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém
takový strom roste, i k přesahujícím kořenům a větvím, nenalezneme
(jak uvidíme, spíše naopak). Pro právo soukromé, jímž zajisté je v
prvé řadě právě právo občanské, platí totiž stará zásada, nově
vyjádřená článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (znovu
publikované pod č. 2/1993 Sb.), a sice, že každý může činit, co není
zákonem zakázáno (a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá).
Shora již
citované ustanovení § 127 odst. l občanského zákoníku ovšem
vlastníkovi sousedního pozemku cosi zakazuje, podle něj totiž nesmí
nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy
kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho
pozemek. Pokud by však tyto větve byly vlastnictvím majitele pozemku,
na kterém strom roste, pak by sousedovi nemohly patřit a on by je
nemohl ořezávat tak jako tak. Aby je vůbec ořezávat mohl (kdyby
nebyly jeho), musel by mu to zákon výslovně povolit. Z toho, že zákon
mu nic nepovoluje (což by v případě zásahu do vlastnictví jiného
samozřejmě musel), nutno uvažovat na to, že jde o cosi, co zmíněný
vlastník i bez zákonného povolení smí. Protože ovšem do cizího
vlastnictví bez povolení zasahovat nelze, a zákon zde nic nepovoluje,
musíme asi dospět k tomu, že tedy, jak řečeno v předchozí větě, jde o
cosi, co i bez zákonného povolení smí, a tedy prostě a dobře o
nakládání s vlastní věcí. V takovém počínání je ovšem vlastník omezen
tak, že nesmí ohrozit výkon práv druhého, a proto i zde cosi nesmí,
konkrétně tedy nesmí nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době
odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu
přesahující na jeho pozemek. Doslovný výklad citovaného ustanovení §
127 odst. l, které vlastníkovi pozemku, do něhož vrůstají kořeny a
nad nímž visí větve, nic nepovoluje, ale naopak za určitých podmínek
zakazuje, svědčí pro to, že tu není co povolovat, a tak tomu je právě
tehdy (a jen tehdy), pokud někdo nakládá se svou vlastní věcí.
Naopak, ve prospěch třetích osob se tu cosi zakazuje, což opět svědčí
pro to, že jde o omezení vlastnictví (není přece třeba zvlášť
zakazovat nakládání s cizí věcí, tak jako tak zákonem nepovolené).
Máme tedy první
argument: pokud by převislé větve a přesahující kořeny měly být
vlastnictvím majitele pozemku, na kterém roste strom s takovými
větvemi, musel by zákon majitelům sousedících pozemků jejich
okleštění dovolit. Namísto toho je zákon za určitých podmínek
zakázal, což znamená, že nebýt tohoto zákazu, zakazované chování by
se i bez zvláštního povolení smělo. Tak tomu ovšem může být opravdu
jen ohledně věci vlastní.
Historický
výklad svědčí, jak se zdá, pro totéž. O. z. o., jak bylo výše
citováno, stanovil, že každý vlastník pozemku může kořeny cizího
stromu vytrhat ze své půdy a větve do jeho vzduchového prostoru
visící zase uřezat, nebo jich jinak užít (např. otrhat), čili udělil
povolení tam, kde dnešní zákon stanoví zákaz. Navzdory tomu ovšem
převislé větve a přerůstající kořeny byly podle o. z. o. považovány
za věci v držbě toho, do jehož pozemku vrůstají, či nad jehož
pozemkem visí (srov. k tomu judikaturu citovanou shora). Udělené
povolení tedy bylo svého druhu superfluum, jež sice obvykle non
nocet, avšak někdy dost mate. Nicméně dobrá, o. z. o. prostě
považoval za potřebné výslovně povolit určité jednání týkající se
vlastní věci, snad z důvodu odstranění možné nejistoty. Tím spíš by
ovšem muselo být povoleno takové (totiž totéž) jednání ohledně věci
cizí.
Podle nálezu
Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 77/97
zásad uznávaných až do zrušení o. z. o. je třeba dbát i v současné
době, a z nich i při aplikaci současného práva vycházet. Pokud tedy
máme k dispozici obdobný zákonný text z doby platnosti o. z. o. a
např. z let osmdesátých, ovšem různě vykládaný, pak je tu určitý
návod, kterému výkladu (nebrání -li tomu ovšem něco jiného) dát
přednost, to jest spíše výkladu z doby právního řádu a právní praxe,
" zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu" nežli
z doby, kdy docházelo k jejich rozrušování (srov. právní větu nálezu
citovaného v pozn. třetí). Tolik výklad historický. Podle mého
skromného názoru jej však netřeba. Pokud se totiž zamyslíme nad věcí
z hlediska nikoli jen izolovaného posuzování § 127 odst. l
občanského zákoníku, dospějeme k docela odlišným závěrům, nežli k
jakým dospěl komentář citovaný v pozn. 1).
II
Ve vícekráte
již citovaném ustanovení § 127 odst. l občanského zákoníku jde
mimo jiné o kořeny a větve stromů. Co je to strom, řešila právní
praxe už velmi dávno, a lze říci, že až neobyčejně konstantně. Tak
tedy stromy nutno považovat za součást věci ve smyslu § 12O
odst. l citovaného zákoníku. Judikatura zde je neobyčejně početná,
počínaje již dávným usnesením někdejšího Nejvyššího soudu sp. zn. Pls
1/67
či jeho prezidia č. V/1967 tehdejší Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR přes zhodnocení publikované pod č. 13/1977 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, stanovisko č. 42/1972 téže sbírky (str. 118)
či rozhodnutí publikovaná v ní např. pod č. 23/1975 č. 56/1977 zase
až k početným judikátům publikovaným v posledním předrevolučním
sborníku nejvyšších soudů.
Soudobá judikatura se na porosty dívá stejně, např. v rozhodnutí sp.
zn. 3 Cz 23/92 bývalý federální Nejvyšší soud konstatoval, že porosty
vysázené na pozemcích nemají povahu samostatných věcí, protože jsou
ve smyslu § 12O občanského zákoníku součástí pozemku. Porosty,
včetně stromů, tedy jsou součástmi pozemku, na kterém rostou. Přitom
sama součást součásti už (nemajíc vlastní právní osud) nemá, takže
nehovoříme např. o součásti součásti součásti součásti věci, ale
prostě vždy jen o součásti věci. Proto také jablko na stromě rostoucí
není součástí stromu, na kterém vyrostlo, ale pozemku, na kterém
vyrostl onen strom, takže jablko není součástí stromu, ale pozemku, a
součástí stromu by mohlo být jedině tehdy, pokud by onen strom sám
byl samostatnou věcí, tedy zřejmě jen tehdy, pokud by rostl v
květináči (což však přece jen u ovocných ani jiných stromů pravidlem
nebývá).
Strom tedy není
věcí a tím pádem součásti nemá, on sám je součástí pozemku. Z tohoto
hlediska je dobře vědět, co to je pozemek. Jistě, podle občanského
zákoníku, je to věc nemovitá, to však nám tak docela nestačí.
Podle
ustanovení § 27 písm. a) zákona bývalé ČNR č. 344/1992 Sb.
pozemkem je část zemského povrchu, oddělená od sousedních částí
hranicí uzemní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území,
nebo hranicí vlastnickou, držby, druhů pozemků a tak dál, ovšem jen
(jak citované ustanovení praví) pro potřeby právě tohoto zákona.
Zde citovaný
zákon je však zákonem o katastru nemovitostí jako souboru údajů o
nemovitostech, a v tomto směru lze jeho dosah přece jen považovat za
obecnější. Pokud totiž z hlediska získávání údajů o pozemcích chápeme
pozemek jako určitou část zemského povrchu, pak jen stěží ho můžeme
jindy chápat docela odlišně (ledaže by tu byla jiná legální definice
pro jiný účel, což však není). Navíc zmíněné vymezení není zase nic
až tak nového pod sluncem, protože už první katastrální zákon platný
v našich zemích rozuměl pozemkem část přirozeného povrchu zemského,
která je oddělena od sousedních částí buď trvale viditelným
rozhraničením, jako zdí ohradní či opěrnou, plotem a podobně, nebo
hranicí držby nebo hranicí správní (státu, země, katastrálního území.
. . ) a tak dál (srov. k tomu § 4 zákona č. 177/1927 Sb.).
Nejenže tedy nejde o nic nového, zmíněné vymezení dokonce zhruba v
téže podobě přežilo i socialismus.
Vymezení
pozemku jako nemovité věci, to jest určitého hmotného
(trojrozměrného) předmětu, se ovšem může od jeho vymezení pro účely
sběru informací o nemovitostech poněkud lišit, ba dokonce se lišit
musí, a sice v tom, že pozemkem jako nemovitou věcí se rozumí i
prostor pod onou vymezenou částí zemského povrchu a nad ní. Jedině
díky tomu mohou některé nevyhrazené nerosty být součástí pozemku
podle příslušných předpisů (jež je za součást pozemku výslovně
prohlašují). To, že pozemkem je vedle vymezené části zemského povrchu
i prostor nad tímto povrchem a pod ním, nemění nic na určení hranic
pozemku: jde o spojnici středu země, ve kterém se vlastně všechny
pozemky setkávají, s hranicí pozemku určenou na zemském povrchu podle
katastrálního zákona a ovšem protaženou až do výšin, kde podle
mezinárodních úmluv počíná kosmický prostor.
Jestliže ovšem
máme takto určenou hranici, v praxi samozřejmě vzhledem k velikosti
naší planety představující kolmici na hranici pozemku, pak kořeny,
které rostou z jednoho pozemku na druhý, jsou prostě touto hranicí
jakoby přeťaty. Ony také přeťaty jsou, nikoli sice fakticky, ale zato
právně, neboli vlastnicky. Jinak totiž za situace, kdy například
kořeny stále rostou, by se nepřetržitě měnila rozloha pozemku,
nehledě už k možnosti takových absurdních situací, kdy třeba kořeny
porostu dokonale prorostou na sousedním pozemku ložisko nevyhrazeného
nerostu, jež podle výslovných ustanovení příslušných zákonů je sice
součástí pozemku - ale kterého z nich by potom vlastně bylo součástí?
A co kdyby kořenový systém prorostl hned několika pozemky za sebou
(např. tam, kde by šlo o relativně velmi úzké pruhy např.
přístupových cest), takže by vlastník pozemku měl mít kdesi pod sebou
součást jiného pozemku, se kterým by ani neměl společnou hranici, ba
třeba by na něj ani neviděl? Anebo: co když se kořeny stromů
rostoucích na různých pozemcích neoddělitelně zapletou pod pozemkem,
na němž neroste žádný z nich? Co když dokonce srostou?
Mám - li
citovat prof. Knappa, pak podle starého a osvědčeného interpretačního
pravidla platí, že v případě, kdy určitá interpretace vede k závěru
absurdnímu, je třeba hledat interpretaci jinou, která vede k závěru
rozumnému či rozumnějšímu (argumentům reductione ad absurdum).
Tedy právě
proto, že při opačném postupu se nevyhneme absurdnostem, je nejspíše
nutno respektovat hranice pozemků, takže to, co je pod či nad jedním
z nich, je jeho součástí stejně jako to, co je pod druhým z nich, je
zase součástí onoho druhého.
Onen opačný
přístup byl ovšem odůvodněn v době, kdy se stromy podle zvláštních
předpisů, týkajících se ovšem převážně části rozlohy naší země,
považovaly za samostatné věci (srov. např. dříve § 13 odst. 3
zákona č. 61/1977 Sb., § 2 odst. 3 zákona č. 123/1975 Sb., nebo
§ 37 odst. 4 zákona č. 122/1975 Sb., případně zákon č. 162/1990
Sb., který jej nahradil,
takže třeba ještě neutržené ovoce bylo opravdu součástí stromu, jak
uvádí práce citovaná v poznámce 1), a nikoli pozemku, jak platí dnes.
Pokud se objevuje dnes, je to asi dáno spíše jen setrvačností.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Kindl Milan
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce
-
zobrazit články všech rubrik v roce
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt