archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1990 |2000 |  
      1990 |1991 |1992 |1993 |1994 |1995 |1996 |1997 |1998 |1999 |  
         


Stati
Diskuze
Glosy
Stanoviska
Informace
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Poznámky k odnímání vlastnictví


autor: Zachariáš, J.
publikováno v 07/1997
rubrika: Diskuze
str. 616

Reakce na články dr. Kindla a dr. Krechta, uveřejněných v předchozích číslech časopisu Právník, k otázce vlastnictví podzemních a povrchových vod.



I.

Následující poznámky k odnětí vlastnictví jsou vlastně poznámky k poznámce (nebo přesněji „poznámky k poznámce k poznámce"). Jsou totiž inspirovány Poznámkou k vlastnictví vod dr. Kindla1 a Poznámkou k vlastnictví vod, kterou Kindlovu Poznámku komentoval dr. Krecht (předesílám, že dle mého názoru velmi nesprávně). Závorku v předchozí větě sice v následujícím odstavci hodlám alespoň trochu vysvětlit, laskavý čtenář si však učiní o argumentaci jistě úsudek sám a není třeba plýtvat stránkami časopisu Právník na argumenty o argumentech víc než je úplně nezbytně nutno - oba články ovšem inspirují k obecnějšímu zamyšlení nad tím, jak lze také odnímat vlastnictví. Ten, koho vůbec nezajímají úvahy, co je to vůbec věc, zda vody jsou věc, a co je vlastnictví k nim, může tedy následující odstavec zcela vynechat (nečlením ho právě proto, aby se mohl vynechat snáze).

Shrnuji tedy na tomto místě jen velice stručně, že můžeme samozřejmě dlouze vytýkat dr. Krechtovi, že k argumentaci o soukromoprávních vztazích v současnosti využívá jako argument důvodovou zprávu k zákonu z roku 1973 (jinak navíc k předpisu povýtce veřejnoprávnímu), když důvodová zpráva na rozdíl od jeho tvrzení nikdy nevyjadřovala úmysl zákonodárce, ale vždy jen předkladatele (což v dobách totalitních mohlo být téměř totéž, ale nikdy nebylo totéž - dokonce tehdejší socialistická judikatura konstatovala například to, že praxe na základě občanského zákoníku překonala úvahy jeho důvodové zprávy).2 Podstata Krechtovy argumentace je v tom, že pro oba druhy vod, to jest vody povrchové i podzemní, je podstatné, že se vyskytují jako věci svou povahou neovladatelné (což nezdůvodňuje, ale prostě konstatuje). Jako docela prostý člověk ovšem nechápu, jak může být rozdíl mezi neovladatelností vody v rybníčku nebo klidné studánce oproti ovladatelnosti divoce žijícího rysa, vlka nebo třeba supa (podle desítky let konstantní judikatury je lze ovládnout především ulovením)3 - a proč tedy dobře mířený výstřel z pušky může být ovládnutím jinak neovladatelné šelmy, zatímco pohyb rukou s vědrem by nemohl být ovládnutím trochy stojaté vody - a hlavně si myslím, že tu žádný takový rozdíl není. Ačkoli návrat k institucím předválečným (jinak řečeno předcházejícím režim nastolený v roce 1948) nutno v mnoha směrech hodnotit jako inspirativní a vhodný (třeba ve správním soudnictví), nemyslím, že by to bylo třeba všude a že by v dobách štěpení atomů v aktivních zónách jaderných reaktorů bylo třeba za každou cenu tvrdit, že voda ve studni je neovladatelný živel - snad se to inspiruje druhdy slavnými úvahami4), podle kterých elektřina není věcí vzhledem k tomu, že není zřejmé, zda nejde jen o nehmotné vlnění éteru nebo jiné pralátky anebo o velmi zvláštní elektrické fluidum. Avšak vracíme-li se k této inspiraci, pak právě v poznámce4 citovaný nepřekonatelný rytíř Randa konstatuje, že vlastnictví k věci předpokládá tělesa samostatná, určitelná a ovladatelná („fyzické moci podrobitelná") a jako typický příklad toho uvádí vodu „v pramenech, studních, kašnách... a rybnících - nikoli však moře..."5. Nebuďme tedy pokud jde o svou techniku zase až tak moc skromní a když v Praze o velikonocích 1871 (vročení 1. vydání díla citovaného v pozn. 4) se voda v pramenech a třeba rybnících považovala za typický příklad ovladatelné věci, nesahejme k argumentaci, že po desítkách let vědeckotechnické revoluce už voda ve studni ovladatelná není6. To však jen na okraj a pro úplnost.


II


V Krechtově článku se ovšem uvádí věc daleko zásadnější - a podle mé úvahy tedy zásadně nesprávnější.

V závěru citované práce se totiž konstatuje, že některé dříve platné právní předpisy sice připouštěly vlastnictví povrchových či podzemních vod, že však přiznání, že uvedené druhy vod pojmově nepatří nikomu, i když podle některých dřívějších předpisů byly za vlastnictví považovány, nelze považovat za jejich odnětí původním vlastníkům.

Opět nejde (jen nebo především) o kritiku této byť poněkud nekorektní argumentace - Krecht se totiž sice (viz výše) dovolává dokonce důvodové zprávy k vodnímu zákonu z roku 1973, ale opomíjí, že tím „některým dřívějším předpisem" byla Ústava ČSFR ve znění ústavního zákona č. 100/1990 Sb. a ve znění platném ke dni 31. 12. 1992 a že tento „některý dřívější předpis" nebyl zrušen proto, že by se snad přiznalo, že upravil vlastnictví k něčemu, co předmětem vlastnictví není, ale proto, že zanikla ČSFR, nehledě k tomu, že například zákon č. 20/1966 Sb. v platném znění upravuje vlastnictví některých vod dodnes, a samozřejmě nejen on7, - ale o něco zcela jiného.

Jde o zásadní obecnou otázku, zda je nebo není odnětím vlastnictví, prohlásíme-li o určité věci, že není způsobilá předmětem vlastnictví vůbec být.

Pokud jde o vodu, připomeňme, že o vlastnictví podzemních a povrchových vod obecně nestanoví platné právní předpisy celkem vzato nic, je však upraveno vlastnictví některých jiných vod, považují-li se za nerosty podle horního zákona, připouští se výslovně vlastnictví rybníků (jež jsou vodními nádržemi a ve smyslu platného vodního zákona tedy rovněž vodními toky) a je tu výlučné státní vlastnictví přírodních léčivých zdrojů, zavedené novelou zákona č. 20/1966 Sb. již v době po vzniku samostatné České republiky. Jak rád a často připomíná právě dr. Kindl, jde o zatím asi poslední znárodnění provedené ex lege a samozřejmě zase už bez náhrady, a to či. III zákona č. 161/1993 Sb. - tím totiž bylo stanoveno, že přírodní léčivé zdroje jsou vlastnictví státu, ačkoli předtím byly považovány za součást pozemku8. Je tedy upraveno vlastnictví některých povrchových vod (rybníky) a některých vod, jež by byly podzemními, kdyby neměly určité (např. léčivé) vlastnosti anebo v nich nebyly rozpuštěny určité látky. Osoby, které se domáhaly pracně, složitě a zdlouhavě (a často také marně) restituce pozemků pokrytých vodou, vědí o právním významu vlastnictví vod svoje.

Pro pořádek uvedeme tedy to, že není pravdou, že některé dřívější předpisy (Ústava ČSFR) upravovaly na rozdíl od nynějšího stavu vlastnictví vod, ale je pravdou, že vlastnictví některých vod, nalézajících se jak na povrchu zemském, tak v jeho podzemí, je upraveno doposud.

Obecně potom otázka zní tak, zda zákon může stanovit, že něco, co je nesporně věcí a co za určitých podmínek je předmětem výslovné soukromoprávní úpravy, určující vlastníka, nadále nemůže být předmětem vlastnictví vůbec. První námitkou je, že zákon není učebnice: s tímto odůvodněním byl kdysi vrácen k přepracování dokonce i návrh obecného zákoníku občanského9 a tak by raději žádný zákon neměl obsahovat teoretické úvahy, jež se navíc mohou ukázat mylné nebo se mohou jejich závěry v čase i měnit. To tedy za prvé.

Podle čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod (vyhlášené usnesením bývalé ČNR č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina") má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tomu by závěr o tom, že například podzemní vody nejsou způsobilé být předmětem vlastnictví, velice odporoval. Vezměme si vcelku lapidární příklad pramene vody na pozemku: pokud je to obyčejná voda, nepatřila by nikomu. Pokud by se zjistilo, že její účinky jsou léčivé, stala by se vlastnictvím státu. Zákon zajisté může stanovit, že nějaký majetek smí být jen ve vlastnictví státu (srov. čl. 11 odst. 2 Listiny). Bylo by však podivné, kdyby stanovil, že určitá věc nemůže být vlastnictvím nikoho, a má-li některé zvláštní vlastnosti, může být jen vlastnictvím jeho - a rozhodně by to nesvědčilo o stejném zákonném obsahu vlastnického práva všech vlastníků. Nicméně jsou tu alespoň vážné náznaky toho, že právní praxe vlastnictví vody připouští. M. Kindl argumentuje, že v případě, že vody jsou věcí ničí, se opomíjejí takové instituty, jako jsou věcná břemena. Uvádí (v práci citované v pozn. 1), že právo čerpání vody z cizího pramene je jedním z častých práv odpovídajících věcnému břemenu; kdyby voda nebyla věcí nebo byla věcí ničí, tato věcná břemena a jim odpovídající práva by rázem zanikla, protože voda by přestala v soukromém právu existovat a nelze dohodnout právo odběru něčeho, co neexistuje. Navíc se věcná břemena zřizují za náhradu - a ta by se rázem stala bezdůvodným obohacením. J. Krecht k tomu dodává, že věcné břemeno čerpání vody z cizího pramene stejně nemůže vzniknout, protože právo čerpat vodu nemůže být předmětem práva odpovídajícího věcnému břemenu, ale vzniká pouze z rozhodnutí vodohospodářského orgánu. Záležitost nicméně už dávno vyřešila judikatura, dokonce ještě socialistická, což druhý z citovaných autorů buď přehlédl, nebo je k vlastníkům ještě přísnější než socialistický soud10.

Podle přes třicet let starého judikátu (publikovaného ve sborníku judikátů nejvyšších soudů o občanském soudním řízení, tzv. Sborník IV.11 samozřejmě právo na odběr vody ze studny na sousední nemovitosti jako právo odpovídající věcnému břemenu přípustné je, lze je zřídit smluvně a navíc vydržet, přičemž na běh vydržecí lhůty nemá vliv změna způsobu odběru.

Judikatura připouští jako právo odpovídající věcnému břemenu odběr vody z cizí studny, a to za náhradu, takže je zjevné, že připouští, aby s vodou se nakládalo jako s vlastnictvím osoby z věcného břemene povinné. Je tedy zřejmé, že s takovým vlastnictvím počítá.

Pokud by zákon stanovil, že něco, o čem zatím soudy rozhodují tak, že to vlastnictvím někoho je, vlastnictvím nikoho není, je to v praxi tak, že ten, kdo něco měl, po účinnosti zákona to už mít nebude. To podle mého názoru není ničím jiným nežli odnětím vlastnictví.

Podle výslovné dikce ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny může zákon stanovit jen to, že nějaká věc smí patřit jen někomu - běžný zákonodárce není tedy zmocněn k tomu, aby stanovoval, že něco nemůže patřit vůbec nikomu. Pokud by tak učinil, nejde o nic jiného než o odnětí vlastnictví - a to je podle čl. 11 odst. 4 možné vždy jen a jen za náhradu. Jaký by ovšem takové omezování vlastnictví ve prospěch nikoho mělo praktický smysl, to nedokáže pochopit asi nikdo.

Již jen na závěr a na okraj si dovoluji poukázat na nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 16/9312, podle kterého důvodem ke zrušení zákonného ustanovení bylo to, že zákonodárce odňal nucené vlastnické právo k věcem, ohledně nichž jeho vznik dříve připustil - a to je právě situace, o kterou celou dobu jde.

1 Kindl, M.: Poznámka k vlastnictví vod, Právník č. 2/1997, str.

2 Srov. např. stanovisko zveřejněné pod č. 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

3 K tomu, že zvíře se ovládne např. ulovením, srov. už kdysi Kramář, J.: Práva věcná, Všehrd, Praha 1934, str. 111, nověji právě Kindl, M.: Chov nebezpečných druhů zvířat a lidská práva, Právní rozhledy č. 7/1996, str. 309 a násl., zejména str. 310.

4 Srov. Randa, A.: Právo vlastnické, Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1922, str. 11. Nutno však upozornit, že již rozhodnutí z 19. září právě 1922 (Randova citovaná kniha je ovšem již 7. nezměněné vydání) konstatovalo, že elektrická energie je věc (rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího soudu sp. zn. Ob. II 880/22, citováno podle Komentáře k obecnému zákoníku občanskému, díl II., Praha 1935, str. 9).

5 Srov. Randa, A.: citované dílo, str. 25

6 Ostatně již Kindl v článku citovaném v pozn. 1) upozorňuje na to, že jiné nežli splavné toky (náležející státu) podle Randy a obecného zákoníku občanského náležely vlastnicky soukromým osobám (zejména tzv. Privatbáche) a že podle Kramáře by sice vodní toky vlastnictvím soukromých osob být nemusely - ale jsou, srov. k tomu práci cit. v pozn. 1), str. 186, kam si dovoluji zájemce o argumentaci odkázat.

7 Podobné také horní zákon, přičemž vody považované za nerosty podle horního zákona se od „normálních" podzemních vod odlišují obvykle jen tím, že v nich je rozpuštěna nějaká látka (např. tzv. cementové vody); ovladatelnost podzemní vody, v níž je rozpuštěn cement a podzemní vody, v níž rozpuštěn není, je rozhodně stejná.

8 Srov. k tomu Kindl, M.: práce citovaná v pozn. 3), str. 311, především poznámka č. 2). Ostatně i předtím ústavní zákon č. 100/1990 Sb. (naštěstí dočasně) zestátnil (samozřejmě opět bez náhrady) právě přírodní zásoby podzemních vod - naštěstí však nikdo nevěděl, co to je, takže se to v praxi nijak neprojevilo (srov. Kindl, M.: Podzemní vody, vlastnictví a restituce, Právník č. 6/1993, str. 463 a násl.); kritiku zmíněného ustanovení Ústavy ČSFR s podnětem k jeho zrušení pak srov. zase Kindl, M.: Některé otázky vztahu životního prostředí a privatizace, Správní právo č. 3/1991 Str. 174.

9 Čelakovský, J.: O účasti právníkův a stavů ze zemí českých na kodifikaci občanského práva rakouského, Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1911, str. 11 a následující.

10 Podle dnes už slavného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 35/96 z 12. 9. 1996 považuje Ústavní soud za nepřijatelné, aby se soudní praxe demokratického státu stavěla k vlastníkům nepříznivěji, nežli judikatura totalitního období (srov. Právní rozhledy č. 11/1996, str. 521).

11 Sborník nejvyšších soudů o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Sevt, Praha 1986, str. 517.

12 Srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, C. H. Beck, Praha 1994, str. 205.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Zachariáš Jaroslav
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt