Poznámka k vlastnictví vod
autor:
Kind, M.
publikováno v 02/1997
rubrika: Stati
str. 186
Autor článku polemizuje s názory, že voda není považována za věc v právním smyslu nebo je považována za věc ničí a uvádí, že tomu tak být nemůže a k jakým negativním důsledkům by takové situace mohly vést. Podává rovněž krátký historický exkurs o vývoji vlastnických vztahů k vodním tokům.
I.
V
právní teorii se poměrně často konstatuje, že povrchové a podzemní
vody a vztahy k nim jsou předmětem hlavně veřejnoprávních úprav (jako
je například doposud platný zákon č. 138/1973 Sb., o vodách) a klade
se otázka, zda a případně za jakých podmínek vůbec mohou být také
předmětem práva soukromého, především práv majetkových (a ovšem
zejména práva vlastnického). Mnohdy se dospívá k závěru, že vody, ať
již povrchové či podzemní, nejsou dokonce vůbec věcmi v právním
smyslu
a někdy se dospívá též k názoru, že sice věcmi jsou, ale že je nutno
je považovat za věci nezpůsobilé být předmětem vlastnického práva
(tj. za věci, které nepatří ani státu ani jiným subjektům a které
nejsou ani předmětem právního obchodu).
Tato řešení nejsou sice rozhodně nová,
jsou však aby se tak řeklo dnes moderní. Dlužno ovšem podotknout, že
podle citovaných prací především Randových z přirozených důvodů mimo
všechen obchod jsou ovzduší, vody a třeba také elektřina (srov. práci
citovanou v pozn. 3, str. 11), ale když tuto myšlenku rozpracovává
dále, dospívá k závěru, že voda v pramenech, studních, kašnách,
rybnících může být předmětem vlastnického práva soukromých osob,
zatímco splavné řeky náleží státu a ostatní vodní toky (např.
Privatbäche, soukromé potoky) soukromým osobám (cit. dílo, str.
25-29). Jindy například prof. Kramář připouštěl, že ne všechny hmotné
věci jsou předmětem vlastnictví, protože některé z přirozených důvodů
prostě nemohou, jako vzduch a jiné plyny nezachycené v nádržích či
nádobách, jiné by z toho důvodu, že jich je dostatek až přebytek a
přitom jsou pro všechny lidi nezbytné, být předmětem vlastnictví
nemusely, ale jsou - jako například tekoucí vody.
Pokud
tedy například dokument citovaný v poznámce 1) konstatuje, že je
třeba respektovat právní teorii, pak je nutno upozornit, že jím
uváděná řešení nejsou a nebyla v právní teorii nikdy jediná
a nadto je ani dnes nelze považovat za právě nejlepší. Příklad podle
Randy neovladatelné elektřiny (o níž se domníval, že by mohla být
zvláštním vlněním éteru) stejně tak jako úvahy o tom, že není třeba
upravovat vlastnictví k hmotným předmětům, jichž je přebytek (jako
kdysi vody) dokládají, že při vší úctě k právní vědě našich předků je
přece jen nutno jejich úvahy poměřovat úrovní dnešních znalostí a
nepřejímat je automaticky, nekriticky a bez ohledu na to, že od
jejich formulace uplynulo mnohdy víc než sto let.
Protože
je nepochybné alespoň to, že odebraná voda (do konve, cisterny anebo
i do vodovodu) je věcí a může být vlastnictvím (jinak by totiž vodné
bylo vždy jen bezdůvodným obohacením dodavatele vody), konstatují
výše zmiňovaná řešení, že vlastnictví k nim se nabývá povoleným
odběrem -u obou variant tedy platí, že ke vzniku vlastnického práva
musí dojít způsobem zákonem předpokládaným, tj. realizací povoleného
užívání vod.
Jenže
už se nikde neříká, co se stane, když odběr nebyl povolený
(odebere-li někdo například více vody, než kolik mu bylo povoleno
anebo odebere-li ji zcela bez povolení). Především ji po něm stejně
nejde chtít zpátky, protože vlastnictví k ní nevzniklo sice ani
odběrateli (vzniká až povoleným odběrem), ale ani nikomu jinému.
Protože nikdo není vlastník, nelze vodu od neoprávněného odběratele
požadovat zpět - není totiž, kdo by ji požadoval, respektive mohl
požadovat, a nelze ani požadovat náhradu škody (škoda je zmenšením
majetku a tady se majetek nikomu nezmenšil, protože voda nikomu
nepatřila). Jde o věčný problém, že obvykle není dobře znemožňovat
vlastnictví k věcem, které lze uchopit, držet a které tedy mohou mít
ať oprávněného, nebo ještě spíše neoprávněného držitele. Tím se totiž
obvykle nahrává právě neoprávněným držitelům, protože to, co
neoprávněné drží, jim nelze vzít, neboť to nemá vlastníka a tedy tu
není ten, kdo by jim to právní cestou vůbec vzít mohl.
A
tím se ovšem dostáváme k oblasti ještě daleko závažnější.
Předmětem
soukromoprávních vztahů jsou věci a práva (pokud to jejich povaha
připouští, srov. § 118 odst. l občanského zákoníku). Pokud tedy
něco není věcí (a není ani právem, což voda samozřejmě již pojmově
být nemůže), pak to prostě a dobře v soukromém právu neexistuje.
Připustit v oblasti soukromého práva právní neexistenci vody
samozřejmě lze (ovzduší jako takové věd v právním smyslu asi opravdu
není a tedy v soukromém právu prostě opravdu vůbec neexistuje),
rozhodně to však není výhodné. Ačkoli se věc někdy téměř tak vykládá
(pokud jde o majetkové aspekty vod) soukromoprávní úprava totiž
samozřejmě není jen úprava práva vlastnického. Je tady ještě
například celá oblast náhrady škody, která se při obdobných úvahách
zcela opomíjí. Není-li něco věcí v právním smyslu, pak to nemůže být
v právním smyslu ani poškozeno, a nelze proto po nikom vymáhat
náhradu škody (ostatně ji nemá kdo vymáhat, protože není vlastníka).
Jako
úplně nejjednodušší příklad nám může posloužit situace, kdy někdo
vylije ropné látky do vody. Voda není podle shora uvedených koncepcí
věcí a tedy ji v právním smyslu nelze poškodit, nemůže tedy vzniknout
v právním smyslu žádná škoda. Ostatně i kdyby voda věcí byla, pak
podle druhé z uvedených koncepcí zase pro změnu nikomu nepatří a
nikdo by tedy stejně nemohl náhradu škody vymáhat. Jistě, existuje
tady systém veřejnoprávních sankcí (pokut) ukládaných státními
orgány. Jenže jen za určitých podmínek a jen do určité výše. Vzdávat
se proto soukromoprávní ochrany je když nic jiného, tak velký
přepych.
Dále
se budeme zabývat situací, kdy by voda byla považována za res
nullius, věc bez vlastníka (situace, kdy by voda nebyla věcí vůbec,
je obdobná, jen ještě o něco horší).
Je
pravda, že podle § 29 odst. l vodního zákona se škoda nahrazuje
tomu, kdo má povoleno odebírat podzemní vodu. Tato zásada však platí
jen tam, kde škodu způsobí právnická osoba fyzické osobě (v původní
dikci vodního zákona organizace občanovi), jinak platí obecné
předpisy a proto je řešení otázky vlastnictví nezbytné. I v případě
náhrady škody podle vodního zákona ovšem sporné momenty jsou. Podle §
8 odst. 4 vodního zákona totiž práva a povinnosti vyplývající z
povolení, uděleného pro účel spojený s užíváním nemovitého majetku,
přecházejí na další nabyvatele, případně uživatele, bude-li nemovitý
majetek sloužit i nadále účelu, pro který bylo povolení uděleno.
Uveďme příkladmo velmi krátký nájem pozemku či domu. Zejména tam, kde
byl sjednán opravdu krátký nájem (například na dobu dovolené) by
nebylo správné poskytovat náhradu škody nájemci a zřejmě by vždy mělo
jít
o konkrétní
posouzení vlivu dočasnosti užívání na přechod nároku na náhradu
škody. Jiným problémem zase je to, zda při změně účelu užívání
nemovitosti
i změně
uživatele (například při změně zahrádky na stavební parcelu pro
stavbu domku) je skutečně vždy nezbytné žádat o nové povolení (v
praxi se to většinou nedělá), například k odběru vody ze studny, a
zda, nebylo-li dosud vydáno, tu opravdu vůbec není subjekt oprávněný
k uplatnění nároku na náhradu škody.
Nejde-li
o vztah mezi subjekty vymezenými citovaným ustanovením vodního
zákona, pak platí obecné předpisy - a tady je vlastnictví již
záležitostí velmi důležitou, protože poškozeným je právě vlastník
poškozené věci. Při přijetí svrchu citovaných názorů by však bylo
možné skutečnou škodu způsobit (a vymáhat) jen na vodě již legálně
odebrané.
Přitom
nutno upozornit na to, že podzemní vody jsou často zachycovány ve
studních (studny jsou vodohospodářským dílem podle vodního zákona,
srov. jeho § 38 odst. l písm. a) a jako takové jsou stavbami -
arg.: „vodohospodářská díla jsou stavby..." v citovaném
ustanovení). Judikatura studny obvykle považuje za příslušenství
pozemku,
tedy za věc, která je určena k užívání společně s jinou (hlavní)
věcí, v tomto případě s pozemkem.
Pokud
by studna byla (a to je) příslušenstvím pozemku a majetkem jeho
vlastníka a voda v ní by však byla věcí ničí (a to až do odběru,
ovšem jen do odběru povoleného), pak by při poškození studny např. na
pronajatém pozemku podle režimu vodního zákona byly dva subjekty
oprávněné k náhradě škody; podle obecných předpisů sice jen jeden,
ale zato by nárok za poškození kvality či kvantity vody nemohl být
uplatněn vůbec. Pokud nedošlo k poškození studny jako stavby, nemohl
by při přijetí názorů výše uvedených uplatnit nárok na náhradu škody
vůbec nikdo.
Můžeme
proto tento stručný exkurs shrnout tím, že v případě, že by voda
nebyla považována za věc v právním smyslu anebo byla považována za
věc ničí, pak bychom se zcela vzdali všech možností soukromoprávní
ochrany -především možnosti uplatňovat nároky na náhradu škody
způsobené poškozením (např. znečištěním, ale i odcizením) vody.
Skromně
se domnívám, že stav povrchových i podzemních vod k tomu nenabádá.
Na
stránkách právněteoretického časopisu se ovšem nad celou
problematikou můžeme zamyslet ještě z jednoho aspektu, totiž z
aspektu historického. Ani ten totiž není pro zkoumání dotčené
problematiky bez zajímavosti.
II.
V
současné době není u nás vlastnictví k vodám nijak zvlášť upraveno.
Vody jsou předmětem jak veřejnoprávních vztahů, tak i předmětem
vztahů soukromoprávních, především práva vlastnického. Patří do
vlastnictví státem zřízených akciových společností (Povodí) a dalších
právnických i fyzických osob, jež je do vlastnictví získaly především
v procesu restitucí (zejména postupy podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). V
minulosti to samozřejmě bylo jinak.
Úplně
původně bylo totiž vlastnictví vodních toků považováno za knížecí,
později královský regál (například klášteru Sázavskému byla
panovníkem darována „řeka Sázava od Milobuzi až k Zákolnici",
klášteru Břevnovskému byla zase darována vesnice „cum flumine
Wltava"
a podobně), ale již Vladislavské zemské zřízení z roku 1500 (v či.
552) vyhlásilo, že splavné řeky jsou předmětem obecného užívání a
Obnovené zřízení zemské Ferdinanda II. z roku 1627 (v oddílu Q, či.
46) pak rozšířilo užívání na všechny řeky. Dvorský dekret ze dne 14.
června 1776 (v Čechách ovšem nevyhlášený) prohlásil (jenom) splavné
toky za majetek státu.
Podle
obecného zákoníku občanského z roku 1811 (§ 287) byly pak
veletoky a řeky veřejným statkem, kterého je každý oprávněn užívat,
jiné toky (například „soukromé potoky" podle § 854)
byly ovšem předmětem klasického vlastnického práva; přitom platilo,
že věci ve veřejném užívání nejsou vyloučeny z právního obchodu a
nabývání soukromých práv k nim je omezeno jen pokud se to příčí
jejich veřejnoprávnímu určení,
a s odkazem na shora citovaný dekret z konce 18. století se veřejné
vody považovaly za vlastnictví státu. Veřejná povaha vod tedy
nevylučovala jejich nabývání do soukromých rukou,
nabyvatel byl ovšem omezen právě touto veřejnou povahou ve výkonu
svých práv.
Teprve
socialistickou Ústavou z roku 1960 byly vodní toky prohlášeny za
výlučný majetek státu (původně či. 8 ústavního zákona č. 100/1960
Sb., později čí. 10) a na základě koncepcí ještě z konce 80. let pak
navíc v roce 1990 (ústavním zákonem č. 100/1990 Sb.) byly zestátněny
bez náhrady přírodní zásoby podzemních vod (nikdo však nevěděl, co to
vlastně je, takže praxe nebyla tímto krokem v podstatě nijak
ovlivněna).
Ústava
České republiky výlučné státní vlastnictví neupravuje. V důsledku
toho dnes stát prakticky žádné vody nevlastní, má ovšem
(stoprocentní) majetkovou účast na právnických osobách, které
podstatnou část vodních toků vlastní (veřejnoprávní vztahy týkající
se vod ovšem zůstaly nezměněny).
Lze
tedy tento stručný exkurs shrnout tak, že s výjimkou excesu v dobách
socialismu historický vývoj směřuje od státního (panovnického) regálu
vlastnictví vod ke stavu, kdy vody jsou předmětem vlastnictví
soukromých právnických i fyzických osob. Nynější stav lze tedy
vyložit ne jako opomenutí zákonodárce, ale i (a podle mne správněji)
jako jisté vyvrcholení postupného, několikasetletého vývoje.
III.
Ostatně
při formulování navenek líbivé teze, že vody jsou buď věcí ničí nebo
dokonce ani nejsou věcí vůbec, se zcela abstrahovalo od takových
problémů, jakými jsou třeba věcná břemena. Právo čerpání vody (z
cizího pramene) je jedním z nejčastějších práv odpovídajících věcným
břemenům: kdyby voda nebyla věcí, tato věcná břemena a jim
odpovídající práva by rázem zanikla (voda by přestala v soukromém
právu existovat a nelze dohodnout právo odběru něčeho, co
neexistuje). Kdyby vody sice byly věcmi, ale nepatřily nikomu, byla
by situace jen o málo lepší - vztahy z věcných břemen by zanikly tak
jako tak, protože nikdo nemůže jinému povolovat nakládání s věcí,
která jemu samotnému nepatří. Navíc se věcná břemena zřizují za
náhradu - a ta by se rázem stala bezdůvodným obohacením.
Zmíněná
řešení by tak nepochybně vyvolala minimálně velké (nejspíše však
neskutečně velké) množství soudních sporů.
IV.
Konečně
nelze ponechat stranou ani hledisko ústavní.
Listina
základních práv a svobod (opětovně vyhlášená pod č. 2/1993 Sb.)
stanovila v či. 11 odst. l, že každý má právo vlastnit majetek. Podle
druhého odstavce citovaného ustanovení pak zákon stanoví, který
majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje
národního hospodářství a veřejného zájmu, může být jen ve vlastnictví
státu, obcí nebo určených právnických osob. Zákon tedy může stanovit,
že některé věci mohou patřit jen státu nebo určeným právnickým
osobám, včetně obcí - a už nic víc. Jiná omezení vlastnického práva
než ta, která jsou uvedena v citovaném ustanovení či. 11 odst. 2
Listiny, pak nejsou i podle judikatury Ústavního soudu přípustná.
Vody však nepochybně v minulosti něčím vlastnictvím byly (dřívější
československá Ústava například konstatovala, že vody ve vodním toku
jsou výlučným vlastnictvím státu) a něčím vlastnictvím dodnes jsou.
Proto dnes nemůže žádný zákon stanovit, že nemohou být ničím
vlastnictvím (může stanovit jen, že mohou být vlastnictvím omezeného
okruhu právnických osob, respektive některé či některých z tohoto
okruhu).
Stanovit,
byť zákonem, že něco, co kdosi vlastnil či vlastní, nemůže v budoucnu
vlastnit už nikdo, totiž Listina základních práv a svobod
nepřipouští.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Kindl Milan
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce 1997
-
zobrazit články všech rubrik v roce 1997
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt