Dopad rozdílu mezi veřejným a soukromým právem na právní praxi
autor:
Kind, M.
publikováno v 07/1997
rubrika: Diskuze
str. 621
Obecná úvaha o rozdílu mezi veřejným a soukromým právem v právní praxi. Skutečnost, že předpis veřejného práva upravuje veřejnoprávní aspekty určité problematiky ještě neznamená, že tu nemohou být jiné, soukromoprávní aspekty, po nichž je třeba se ale podívat do soukromoprávních norem.
Následující
skromné úvahy jsou vyvolány, nebo snad raději řekněme inspirovány
poznámkou dr. Krechta k mé nedávno uveřejněné Poznámce k vlastnictví
vod.
Nezabývají se ovšem nějakou polemikou s ní, protože to, co by v
polemice mohlo být řečeno, bylo řečeno stejně už dříve a taková
polemika by byla tedy spíše jen hádáním. Protože však právě zmíněná
polemická poznámka evokovala obecnou úvahu odpovídající názvu,
uvedeme ji jako vstupní příklad.
Vyslovil
jsem tedy v práci citované sub 1) mimo jiné také názor, že vody jsou
vlastnictvím těch či oněch osob (a to také proto, že o některých
vodách to ostatně doposud výslovně stanoví zákon, např. zákon č.
20/1966 Sb. ve znění čl. III zákona č. 161/1993 Sb., a co více, horní
zákon ve znění vyhlášeném pod č. 439/1992 Sb. dokonce v § 7
doslova uvádí, že ložisko nevyhrazeného nerostu, jímž může být i
mineralizovaná voda nevhodná k průmyslovému získávání nerostů, je
součástí pozemku, zatímco mineralizovaná voda, u které je získávat
lze, je vlastnictvím státu) a že kdyby tomu tak nebylo, nebylo by
možné uplatňovat náhradu škody na vodách, a také že by zanikla věcná
břemena odběru vody z cizí studny a tudíž i práva jim odpovídající
(přitom taková věcná břemena navíc dávno a dávno připouštěla dokonce
již i socialistická judikatura);
podle známého nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV 35/96
z 12. 9. 1996 nutno považovat za zcela nepřijatelné, aby se soudní
praxe demokratického státu stavěla k vlastníkům nepříznivěji, nežli
judikatura totalitního období.
Zejména jsem však vyslovil názor, že podle či. 11 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.) může zákon
stanovit, že některé věci mohou patřit jen určitým, přesně vypočteným
osobám, tedy jen někomu, což podle mého názoru neznamená, že by zákon
směl vyslovit, že naopak nesmějí patřit vůbec nikomu. S tím dr.
Kredit nesouhlasí, což mne překvapilo hlavně proto, že uvedené názory
jsem publikoval mnohokrát už dříve
a že daleko pregnantněji a právě také dříve, jednou o dost a vícekrát
dokonce o mnoho desítek let dříve, je zformuloval třeba i profesor
Knapp, a v té minulosti o hodně dávnější pak není dobře zapomínat
například na profesora Kramáře nebo rytíře Randu.
Ti argumenty, ze kterých jsem skromně vyšel i já, vyprecizovali v
hloubce a podobě pro autora těchto řádek zcela samozřejmě naprosto
nedosažitelné.
Ve
své argumentaci vycházející jinak především z neovladatelnosti vod
(je ovšem trochu smutné, že v roce 1871 Randa vodu ve studni
považoval za typicky ovladatelnou věc a dnes bychom ji snad ovládat
už umět neměli) však dr. Krecht také cituje důvodovou zprávu k
vodnímu zákonu (č. 138/1973 Sb.), podle které vlastník pozemku nemá
některá práva a podle které práva k vodám upravuje právě vodní zákon.
Důvodová zpráva samozřejmě není součástí zákona a nemůže tudíž vůbec
nikoho na právech omezovat (to v současné době často nemůže dokonce
už ani zákon sám). Nevyjadřuje samozřejmě ani názor zákonodárce, ale
jen názor předkladatele právní normy a právní, především soudní praxe
na ni zhusta (a správně) vůbec nehledí.
Nicméně
bylo řečeno, že práva k vodám, a to veškerá, upravuje vodní zákon.
Podle mého soudu to sice není pravda, to však není pro naše nynější
téma zase až tak důležité. Důležité naopak je, že třeba takový
občanský zákoník je typickou normou soukromoprávní. Vodní zákon
(zákon č. 138/1973 Sb.) je zase pro změnu nejspíše typickou normou
veřejnoprávní.
Otázkou
(a tudíž rovněž i tématem dalšího uvažování) je tedy to, zda má
rozdíl mezi soukromým a veřejným právem nějaký dopad na právní praxi,
a pokud případně ano, jaký.
II.
Jak
právníci vědí, už téměř odedávna se dělí komplex právních norem na
právo soukromé a právo veřejné, i když v různých obdobích toto dělení
různí z různých důvodů popírali (zejména v naší zemi pak má toto
popírání dlouhou a původně i slavnou tradici, představitelem tohoto
odmítání totiž byla normativní škola - vídeňská i brněnská, tedy jak
Kelsen, tak i Weyr - a posléze samozřejmě i celá marxistická právní
věda). Jakkoli však často odmítáno, toto dělení tu bylo a je.
Jak
trefně podotýká dr. Eliáš,
v praxi lze tyto dvě skupiny právních vztahů (t. j. vztahy
soukromoprávní a vztahy veřejnoprávní) rozlišit především podle toho,
zda podléhají soudní jurisdikci. Ty, které jurisdikci soudů
podléhají, jsou potom vztahy soukromoprávními.
Jinou
otázkou, kterou si lze v této souvislosti klást, je to, zda zmíněné
dělení má jiný nežli jen vědecký nebo pedagogický význam. O významu
vědeckém a především pedagogickém jistě není a ani nemůže být žádných
pochyb - když nic jiného, tak právo musí být nějakým logickým
způsobem utříděno, jinak bychom se české právo museli učit tak, že
nejdřív je zákon (ústavní) č. 1/1993 Sb. (protože předtím Česká
republika jako samostatný stát ještě nebyla), po něm je zase č.
2/1993 Sb. (což navíc není ani zákon, ale usnesení, jímž se vyhlašuje
Listina základních práv a svobod), potom č. 3/1993 Sb., č. 4/1993 Sb.
a tak dál až k horké současnosti - což je samozřejmě nesmysl. Systém
Sbírky zákonů je totiž jedním z klasických příkladů tzv. zcela
nahodilého systému, který vlastně ani systémem není.
I
když tedy uznáme, že pro vědu a učení je třídění práva do podsystémů
nezbytností, může tu zůstat otázka, zda jiný než tento význam takové
třídění opravdu nemá, a že pro zarytého praktika, pracujícího právě
jen se Sbírkou zákonů (a dalšími oficiálními sbírkami dřívějšími,
Sbírkou nálezů a usnesení Ústavního soudu Sbírkou soudních rozhodnutí
a stanovisek a tak podobně) takové dělení žádný praktický význam
nemá. Jenže ono jej právě má.
Například
zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, bylo stanoveno, že oprávněnými osobami jsou také soukromé
právnické osoby. A rázem bylo velmi důležité, kdo je soukromou
právnickou osobou a kdo je právnickou osobou jinou - a ke slovu
přišel onen dnes často zmiňovaný a opět slavný Slovník veřejného
práva československého, podle kterého církve a jiné instituce jsou
veřejnoprávními právnickými osobami,
takže navzdory počáteční snaze nemohly církevní právnické osoby být
restituovány podle citovaného zákona a nejsou dodnes. To je jen jeden
malý příklad z oblasti restitucí, ostatně pomalu pomíjející.
Druhý
příklad je sice delší, jeho vypovídací schopnost je však ještě větší
a ukáže nám, že i přes sebevětší inklinaci k pouhé právní praxi se
bez teorie žádný praktik neobejde (leda by se smířil s tím, že jako
například advokát nebude stát za nic, když bude klientům radit
špatně). Podle stavebního zákona [§ 55 odst. 2 písmeno a) zákona
č. 50/1976 Sb. v platném znění ve spojení s ustanovením § 3
odst. l písmeno c) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě
územního řízení a stavebního řádu, rovněž ve znění novel] je typickou
drobnou stavbou vyžadující minimálně ohlášení stavebnímu úřadu a
někdy i stavební povolení například plot (slovy posledně citované
vyhlášky oplocení). Jak víme, podle ustanovení § 120 odst. 2
občanského zákoníku stavba není součástí pozemku. Víme také, že
typickou součástí pozemku je například strom nebo keř. Ale co potom
živé ploty? Živý plot je, jak z názvu samotného plyne, plot a tedy
stavba, živý plot je ale současně také křoví, a tedy součást pozemku;
stavba ale podle výslovného ustanovení občanského zákoníku součástí
pozemku není. Není ostatně nutno sahat k absurdnímu příkladu živých
plotů. Stavba prostě není podle občanského zákoníku součástí pozemku.
Jenže existují judikáty, které říkají, že některé stavby součástí
pozemků prostě jsou
- a to například chodníky, ba i zahradní bazény a podobně. Ústavní
soud pak dokonce zastává názor, že součástí pozemku jsou typicky
některé stavby podzemní
a podobně. Přitom řešení tohoto navíc jen zdánlivě
bludného kruhu lze najít relativně velice snadno. Stručně řečeno:
takové řešení je v tom, že v soukromém právu (občanském zákoníku)
tentýž pojem „stavba" znamená něco jiného nežli shodný
pojem „stavba" v právu veřejném (stavebním zákoně), tedy
jinak řečeno, že tentýž pojem (zde „stavba") znamená ve
veřejném a v soukromém právu něco zcela odlišného.
Zatímco například soudní praxe dospěla k závěru, že stavba v
soukromoprávním pojetí se stává stavbou již tehdy, pokud je
rozeznatelná a identifikovatelná (srov. judikaturu citovanou v
Bártově práci uvedené v pozn. 12), naopak pro stavební, tedy veřejné
právo vše nasvědčuje tomu, že stavbou je až dílo skončené a způsobilé
kolaudace (tamtéž). Rozdíl mezi týmž pojmem v soukromém a veřejném
právu je tedy evidentní. Jenže abychom tohle mohli vědět, musíme
vědět, že je tu jak soukromé, tak i veřejné právo a jaký je mezi nimi
rozdíl (to abychom věděli, že stavební zákon není soukromoprávní,
protože to v něm nikde není napsáno).
III.
Nutno
opět říci [navíc znovu v souladu s dr. Bártou],
že nelze samozřejmě zařadit celý předpis, či dokonce kodex, do té či
oné velké skupiny právních norem; zařadit lze právě jen tu či onu
normu. A tak je tedy třeba v občanském zákoníku ustanovení o
přivolení soudu k výpovědi z nájmu - to jest norma upravující zásahy
veřejné moci do vlastnického práva - a tedy norma veřejnoprávní,
zatímco stavební zákon upravuje ochranu před budoucími imisemi v
podobě tzv. občanskoprávních námitek; jinak spíše soukromoprávní
zákon č. 229/1991 Sb. operuje s veřejnoprávním chápáním stavby a
podobně. Soukromoprávní nebo veřejnoprávní charakter má proto vždy
jednotlivá právní norma, o právním předpise to lze říci jen víceméně.
To však jen tak na okraj.
Zmíněné
dělení má ještě jeden nezanedbatelný význam, jehož bych se rád
alespoň stručně dotkl. Jde o to, že některé předpisy tvrdí něco, co
se dokonce i na první pohled nezdá být pravda. Tak hned třeba
obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb. v platném znění) v §1
říká, že tento zákon (to jest právě on sám) upravuje (mimo jiné)
postavení podnikatelů. Ustanovení o postavení podnikatelů ovšem
nalezneme leckde jinde, například v zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách
(opět v platném znění) nebo třeba v živnostenském zákoně (zákon č.
455/1991 Sb., rovněž víckrát novelizovaný). S tím je to ještě horší,
hned v ustanovení § l totiž říká, že upravuje podmínky
živnostenského podnikání - a přitom třeba jednání podnikatele,
samozřejmě i živnostenského, upravuje právě § 13 až 16 zákoníku
obchodního, nehledě už k tomu, že právě samotné podnikání i
podnikatel jsou definováni rovněž v něm (§ 2 odst. l a 2). Tady
ovšem lze říci, že živnostenský zákon upravuje veřejnoprávní aspekty
podnikání a obchodní zákoník spíše ty soukromoprávní (i když i v
obchodním zákoníku jsou veřejnoprávní normy a není jich málo,
například úprava obchodního rejstříku). Pokud tedy právní
předpis stanoví, že něco upravuje, neznamená to, že když v něm pak
nějaká úprava není, nemůže už být nikde jinde. Nemusí, ale může.
Ustanovení obchodního zákoníku nezrušila dřívější ustanovení
živnostenského zákona jen proto, že § l obchodního zákoníku
říká, že tento zákon upravuje postavení podnikatelů. Ano, upravuje
je, ale to neznamená, že se podnikatelů nemohou týkat jiné
předpisy. Sotva by přece mohl podnikatel namítat, že nebude platit
výživné, protože je podnikatel a jeho postavení tedy upravuje
obchodní zákoník, který o výživném samozřejmě nestanoví vůbec
nic; sotva by také mohl namítat, že nemůže uzavřít smlouvu o
postoupení pohledávky, protože je podnikatel a po takové smlouvě není
v obchodním zákoníku taky ani stopy. Podobně pokud třeba zákon č.
138/ 1973 Sb., o vodách (vodní zákon) stanoví v § 2 odst. l, že
upravuje práva ke zde uvedeným vodám, neznamená to, že to, co není
právě jen a jen v tomto zákoně, nemůže o vodách platit (nechceme-li
ovšem ještě dnes argumentovat bezmála pětadvacet let starou důvodovou
zprávou, představující navíc jen názor pouhého předkladatele za zcela
jiných společenských podmínek, dualismus práva soukromého a veřejného
striktně odmítajících).
Již
jen na okraj je třeba poznamenat, že právě v tom, co bylo výše
uvedeno, je také řešení zmiňovaného vodoprávního problému. Vodní
zákon je zajisté úpravou práva k vodám - toho veřejnoprávního.
Soukromoprávní normy ovšem neobsahuje. Proč taky, když jsou v
obecných právních (soukromoprávních) předpisech. To, že předpis
veřejného práva upravuje veřejnoprávní aspekty určité problematiky a
žádné jiné, neznamená ovšem, že tu jiné aspekty a jejich úprava
nejsou - jen se po nich musíme podívat do soukromoprávních norem. Již
velmi dávno a dávno to ostatně vyjádřila dokonce opět i judikatura
tzv. socialistická například v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
sp. zn. 8 Cz 10/70 publikovaném v oficiální sbírce, která se právě
jen ten jediný rok jmenovala (jenom) Sbírka soudních rozhodnutí pod
č. 86/1970. Podle tohoto judikátu v případě porušení povinností podle
(dřívějšího) vodního zákona lze postupovat podle vodohospodářských
předpisů ve správním řízení; při zásahu do vlastnictví však jde o
občanskoprávní věc, patřící tudíž do pravomoci soudu. V podstatě tak
je tomu, zcela logicky, dodnes.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Kindl Milan
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce 1997
-
zobrazit články všech rubrik v roce 1997
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt