Československý právní řád na rozcestí
autor:
Eliáš, K.
publikováno v 09/1990
rubrika: Stati
str. 769
Autor ve svém článku zdůrazňuje význam reformy československého právního řádu pro politickou stabilizaci Československa jako demokratického právního státu. Pojem právního řádu autor chápe jednak jako proces tvorby práva, právo samo a proces jeho aplikace, jednak jako proces vývoje právního řádu jako celku i jeho jednotlivých skladebných prvků. Československo se, podle jeho názoru, může stát právním státem jen tehdy, vrátí-li se právním předpisům jejich regulativní funkce a současně se musí posílit soudcovská nezávislost na společenských strukturách a soudcovská závislost na zákonech.
1.
ÚVODNÍ POZNÁMKY
Lavinovitě se zužující sociální základna politického.
systému ČSSR, opřenéhoo formálně (ideologicky i právně) o režim vlády
KSČ a fakticky, se odvíjejícího z mocensky fixovaného postavení
úzkého počtu funkcionářů ÚV KSČ a jejich militantních stoupenců,
vedla v československé společnosti k fixaci stavu permanentního
sociálního napětí, které nakonec vyústilo ve známé události z
listopadu 1989 a pád systému vlády jedné politické strany a režimu,
nazývaného dnes nejčastěji jako neostalinistický. Z jeho
destrukce logicky vyplývá otázka nového politického uspořádání
československé společnosti; přitom nelze přehlížet, že alternativa
demokratického a právního státu se momentálně jeví jen jako jedna z
možných. Nebylo by racionální ignorovat rizika jiných, již méně
přitažlivých možností dalšího politického vývoje Československa: ať
již máme na mysli stav politické anarchie či recidivu totalitních
tendencí.
Z této schematické úvahy vyplývá jako zcela nediskusní
závěr, že při hledání stabilizujících faktorů československého
politického a státního uspořádání mají nezastupitelný význam právo,
režim zákonnosti i právní řád jako celek; myšlenka reformy našeho
právního řádu v těchto souvislostech vystupuje jako nanejvýš
aktuální.
1.
Pojmový aparát
Ani ideologické sjednocení oficiálně etablovaných
společenských věd u nás na bázi převážně ztrnulého a dogmatického
výkladu marxismu-leninismu (a je zajímavé, že právě teorie klasiků
marxismu byla většinou vykládána v důsledném rozporu s jejich
vlastní metodologií) nedokázalo odstranit jistou zmatenost i v
těch základních pojmech. Vůči tomuto stavu (a sporům často až
scholastickým) nebyla imunní ani československá právní věda, jak lze
doložit na nekonečných sporech o obsah pojmů právo, právní vědomí
apod. (Tyto terminologické války však nejsou vlastní jen marxistické
právní vědě, resp. tomu jejímu proudu, který byl tradičně
označován za marxistický.)
Nelze se tedy vyhnout několika poznámkám na adresu
pojmového aparátu používaného zde. Omezím se jen na ústřední pojem
článku - pojem právního řádu.
Chápeme-li právo jako množinu právních norem, popř.
právních předpisů, což je (přes různost obou naznačených přístupových
hledisek) v zásadě totéž co do výsledku, vzniká otázka, jak máme
chápat právní řád. Ohledně tohoto pojmu panuje značný zmatek, m.j. i
v důsledku směšování a prolínání pojmu právní řád s termíny právní
systém, systém práva, právní pořádek atp. V zásadě lze v pojetí
právního řádu registrovat dvě základní koncepce:
a)
právní řád jako právní uspořádání společnosti;
b)
právní řád jako úhrn právních norem, resp. právních předpisů. První
alternativa tedy pojem právního řádu přibližuje tzv. právnímu
pořádku, zatímco druhá jej ztotožňuje s (objektivním) právem.
Právní řád lze ovšem chápat i jinak: např. F. Weyr
rozumí právním řádem souhrn právních norem;
ty dělí na prvotní (v zákonech) a druhotné (v právních předpisech
podzákonných, ale i v rozhodnutích, smlouvách, testametech aj.
Ale ať již budeme právní řád chápat v tom či onom
smyslu, je zřejmé, že jeho podstatnou sloužkou je (objektivní)
právo a že jeho změny mají pro reformu právního řádu zásadní
význam.
Z tohoto pohledu není bezvýznamné zařazení
československého práva do právního systému (ve smyslu tzv. velkých
právních systémů). R. David v práci o velkých právních systémech
současného práva třídí právo jednotlivých států do systémů podle dvou
základních kritérií - podle prvků ideologických a podle právní
techniky; z těchto hledisek pak m.j. odvozuje i systém
socialistické ho práva. .
Co je pro tento právní systém typické? Především jeho
krátké historické trvání a ostře diskontinuitní vývoj v relaci k
obsahu předchozího práva. Výrazná je i ideologická jednota
obsahu právních předpisů socialistického práva, které se programově
hlásí k marxismu a navazuje na provedená politická a ekonomická
opatření, zejm. zestátnění a združstevnění výrobních prostředků
a fixaci vedoucí úlohy komunistické strany ve státu a společnosti.
Bylo by omylem považovat tuto teoretickou koherenci československého
práva za změněnou vydáním ústavního zákona č. 135/1989 Sb., který
sice odstraní! ústavní základ jeho ideologické jednoty, ale koncepci
samu neodklidil. Přesvědčivý pro tento závěr je nejen text
prohlášení k ústavnímu zákonu č. 100/1960 Sb.; lze poukázat též na
preambule a základní články našich základních kodexů
(občanského, hospodářského a dalších zákoníků) a na jejich systémové
a obsahové pojetí. .
Podle charakteru pramenů práva náleží československé
právo nepochybně do tzv. kontinentálního právního systému, pro nějž
je typické pojetí práva jako práva psaného, silně poznamenaného
recepcí římského práva a programově vylučujícího soudcovskou
normotvorbu (což ovšem odporuje římskoprávním principům), zcela
v duchu Montesquieuovy maximy zužující postavení soudců na "ústa,
která citují text zákona. "
Toto dvojí zakotvení československého práva do dvou
právních systémů (z hlediska obsahového do systému práva
socialistického, z hlediska legislativně-technického do systému
kontinentálního práva) je pro současný stav typické a nadále
jistě neudržitelné, protože odporuje základní orientaci prováděných
politických změn.
Podle mého názoru by nemělo přílišný smysl ztotožnit
právní řád pouze s (objektivním) právem, protože nevidím jako
teoreticky účelné konstruovat v teorii práva dva různé pojmy jako
synonyma. Současně je mi cizí i statické pojetí právního řádu (jak je
konstruoval např. již zmíněný F. Weyr.) Domnívám se, že by bylo
účelnější chápat pojem právního řádu jako jev dynamický, ve smyslu
procesu sociálního působení práva na společenské vztahy.
V
tomto směru se lze odvolat na dva významné pobaltské právní
teoretiky,
proskribované
později A. J. Vyšinským.
Podle
P. I. Stučky nezahrnuje právní řád jen objektivní právo, ale i
mechanismus jeho působení; hranice právního řádu vymezuje
monopol státní moci.
Podle J. B. Pašukanise "se právní řád odlišuje od
každého jiného sociálního řádu zejména tím, že je založen na
soukromých izolovaných subjektech. Právní norma získává svoje
differentia specifica, jež ji vydělují z masy regulujících pravidel (
. . . ). hlavně tím, že předpokládá osobu obdařenou právem, a přitom
aktivně náročnou.
Snaha udělat ideu vnějšího regulování základním logickým
momentem v právu vede ke ztotožnění práva a autoritativně stanoveného
sociálního řádu ( .. . ).
Není těžké ukázat, že idea bezpodmínečné poslušnosti
vůči autoritě, která stanoví normu, nemá nic společného s právní
formou. Stačí vzít nanejvýš myslitelné, a proto nejvýraznější
příklady takové struktury. Ať je to třeba vojeský útvar, kde
množství lidí je ve svém pohybu podřízeno jim společnému řádu,
přičemž jediným aktivním a autonomním principem je vůle velitele.
Nebo jiný příklad: jezuitská organizace, kde všichni slepě a bez
odmluvy plní vůli vedoucího. Stačí zamyslet se nad těmito
případy, abychom došli k závěru, že čím důsledněji je provedena
zásada autoritativního regulování, vylučují jakýkoli náznak izolované
a autonomní vůle, tím méně je půdy pro použití kategorie práva.
"
Podle mého názoru by pojem právního řádu mohl zahrnovat
tři základní prvky: (objektivní) právo, proces jeho tvorby a proces
jeho aplikace; tím, co tyto prvky spojuje, je monopol státní moci a
režim zákonnosti - tak lze také právní řád pojmout jako jeden
organický celek a současně z něho nevyloučit autonomní občanskou
vůli. A vadí-li dnes snad, že Stučka i Pašukanis vystupovali
jako důslední marxisté, stačí poznamenat, že podobné řešení naznačuje
již ve svých prvních pracech např. E. Chalupný, který s marxismem
rozhodně nemá nic společného.
Předpokladem existence právního řádu je tedy především
samo právo: tam, kde není, nemůže být ani právní řád. To však samo o
sobě nestačí; toto právo musí být způsobilé působit na společenské
vztahy.
V tomto směru musí jít o právo obsahující smysluplné
právní normy, a to zdaleka není jen teoretická úvaha: lze poukázat
např. na Claudiův edikt připomínající, že nic tak nepomáhá proti
hadímu uštknutí jako šťáva z tisu.
A zdá-li se tento příklad přece jen poněkud zastaralý, stačí poukázat
na to, kolik pojednání bylo napsáno k objasnění smyslu §
129 občanského zákoníku, a to s výsledky dosti nevalnými.
Současně musí jíž o právo akceptované alespoň většinou
společnosti - jak dobrovolně, tak i pod tlakem státního donucení
(popř. pod tlakem hrozby tímto donucením). Ani tato stránka věci není
bezproblémová. Předpoklad akceptace určité právní normy nebo
jejich souboru se ztrácí, ocitá-li se hodnotová stupnice
prosazovaná právem (státem) v rozporu s hodnocením společnosti,
resp. významných sociálních skupin. Jiný problém může nastolit právní
úprava vnitřně rozporná, kdy regulace určitých společenských vztahů -
typicky podzákonnými právními předpisy práva hospodářského či
finančního přímo donucuje k porušování právních norem (resp. subjekt
jednající podle určité právní normy porušuje právní normu jinou a
naopak). A nejde-li o pouhé omyly zákonodárce, ale o dominantní
tendenci, pak právo ztrácí svoji schopnost regulovat společenské
vztahy a plní více či méně jen ideologickou funkci tím, že vytváří
jakýsi ideální svět zákonodárcových představo společnosti.
(Proces aplikace práva někdy tento iluzivní svět „materializuje“:
stačí porovnat, k čemu měla sloužit důmyslná konstrukce
skutkových podstat trestných činů hospodářských v trestním
kodexu, a k čemu fakticky sloužila: zpravidla k odstranění kádrově
nepohodlných vedoucích pracovníků nebo k demonstraci plnění
politických výzev k opatřením proti ,negativním jevům apod.
A tímto závěrem narážíme na otázku efektivnosti práva a jeho
základních funkcí.
2.
Základní funkce práva
Efektivností práva se obecně rozumí jeho vlastnost,
resp. vlastnost jeho působení. Působí-li právo tak, jak působit
má, a je-li toto působení společensky účelné, je efektivní.
Alespoň v tomto směru je dosaženo zásadní shody. Trvají však
spory o vymezení kritérií, podle nichž má být efektivnost práva
hodnocena; tyto názorové rozdíly však nejsou příliš významné pro
následující úvahu, která vychází z premisy, že pro efektivnost práva
není bez významu, jaké základní funkce právo má (popř. má mít) a
nakolik je ve svém působení naplňuje. Stručně ji lze
charakterizovat takto:
Ten, kdo ve společnosti vládne, formuluje
prostřednictvím státu svoji vůli také v právních předpisech. Z tohoto
hlediska má právo obecný cíl: prosadit vůli vládnoucího subjektu do
života společnosti. Za tím účelem plní právo funkce, v literatuře
různě tříděné,
z nichž tou základní bude zřejmě vytvoření zábran entropii
společnosti; neboť má-li kdokoli v určité společnosti vládnout a
chce-li vůči této společnosti uplatňovat svoji vůli (a to je podmínka
pro jeho vládnutí), musí existovat především k tomu nutný sociální
prostor jako základní předpoklad tohoto vládnutí. Tomu odpovídá i
pojetí práva jako systému sociální regulace a jeho smysl
spočívající jednak ve stabilizaci společnosti, jednak v působení
na její rozvoj shodně s vůlí vládnoucího subjektu.
Disonance nastává v okamžiku, kdy vládnoucí subjekt
ztrácí pro svoji politiku sociální základnu a snaží se udržet si
moc konzervací určitých společeských vztahů. To se nutně
promítá i v právu: jeho normami proniká snaha zakázat vše, co
existenci etablovaného společenského řádu ohrožuje. Hypertrofie
právních norem poplatných tomuto voluntarismu však není s to - pokud
jde o výsledek působení jejich souboru - bránit entropii
společenských vztahů; naopak násobí jejich chaotičnost: oslabuje
možnosti důsledného použití sankce tam, kde právní příkazy a
zákazy nejsou respektovány. Tím se aktivní úloha práva ve společensky
kladném smyslu mění v deregulativní funkci; právo, popř. jeho určitá
část, působí jako sociálně rozkladný systém a nutí společnost
(některé významné sociální skupiny) k ignoranci určitých subsystémů
právní regulace. S právem, které nepůsobí ve prospěch racionální
organizace společenských vztahů, se společnost rozchází: zákon, který
ji dusí, je pro ni nepřijatelný, je jí cizí nebo lhostejný, a navíc
sám (jako zákon) ztrácí svůj hodnotový význam. Tento axiologický
posun se postupně přenáší na zákony a právo jako celek a působení
zpětných vazeb tento pohyb akcentuje v řetězových reakcích.
Za této situace pak právo jako systém ztrácí svůj smysl
i cíl a mění se v množinu více či méně nesmyslných pravidel, neboť
nazíráme-li na ně, aniž bychom byli s to pochopit jejich účel nebo
ztotožnit se s ním, můžeme je hodnotit jen podle míry, kterou
nám ztrpčují život (pomineme-li možnost hodnocení stylistické
elegance normativních vět, jíž se ostatně právní normy zpravidla
nevyznačují).
II.
KE ZDOKONALENÍ PRÁVNÍHO ŘÁDU
V díle o filosofii dějin umění vyjádřil A. Hauser
zajímavou myšlenku, že právo (stejně jako filozofie, věda, umění a
morálka) jsou jen různými aspekty jednotného postoje ke skutečnosti:
lidem nejde ani tak o vědecké pravdy, umělecká díla či životní
pravidla, jako o řešení stejného životního problému s využitím těchto
různých forem: o nalezení fungujícího světového názoru, na který by
se mohli spolehnout a jenž by jim umožnil orientovat se ve světě, kde
žijí - "o zvládnutí matoucí mnohoznačnosti a cizosti věcí. "
Teoretické sjednocení podstatné části československého
práva na bázi deformovaného pojetí marxismu jako světového
názoru je pro ně typickým znakem. Politické změny, postupně se
promítající i do systému právních norem ukazují, že tato ideologická
koherence našeho práva bude opuštěna. Nyní jde o to, jakým směrem se
právo - a pod jeho vlivem i právní řád jako celek bude vyvíjet
dále.
1.
Právo: kontinuitní diskontinuita
Stav, v němž se naše právo ocitá dnes, lze s jistou
výhradou přirovnat k situaci, v níž se ocitlo po druhé světové
válce. Tuto historickou paralelu jistě nelze absolutizovat, nicméně
určitá podobnost zde je, na rozdíl od stavu z r. 1918, vyřešenému,
jak známo, tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb.
Podobnost tu je nejméně ve dvou směrech. Především jak v
období po 9.5. 1945, tak i po 17. 11. 1989 existovaly na území
Československa jako v čase trvajícího (kontinuitního) státu
systémy objektivního práva pro nově konstituované politické
systémy nepřijatelné. A za druhé musela být v souvislosti s jejich
popřením nově řešena a vyřešena i otázka nové koncepce práva.
Půjde tedy dnes (stejně jako v období let 1945 až 1948)
o otázku kontinuity a diskontinuity práva.
F. Weyr chápe kontinuitu jednak ve smyslu materiálním
(jako recepci), kdy "obsah jednoho právního řádu přechází do
druhého," jednak ve smyslu formálním - zde jde o vývoj
práva podle jím stanovených pravidel: "Je-li při vývoji
právního řádu zachován jím stanovený postup, zůstává právní řád
formálně týž, přes veškeré v něm provedené změny."
Přerušení této formální kontinuity nazývá F. Weyr normativní
revolucí.
K podobnému závěru dochází jiným metodologickým přístupem V.
Knapp, rozlišující kontinuitu obsahovou a formální. .
Problém kontinuity či diskontinuity práva vůči
protektorátnímu právu byl u nás kategoricky vyřešen již před koncem
války ústavním dekretem prezideta republiky z 3. 8. 1944 č. 11
U.v.čsl. Jím navázala právní kontinuita na den 29. 9. 1938. Toto
řešení ve vztahu k právním předpisům přijatým u nás v letech
1948 -1989 dnes zvolit nelze: nejen z důvodů ryze praktických, ale i
proto, že zásadně nemohu akceptovat myšlenku kladoucí rovnítko
mezi hitlerovské a komunistické právo tak, jak to vyjádřil,
pamatuji-li se dobře, před časem např. J. Carbonnier. (Některé návrhy
nových právních předpisů, např. první verze návrhu živnostenského
zákona, však dobře ilustrují dílčí tendence k návratu do
dvacátých či třicátých let.)
Podněty můžeme spíše nalézt ve sporech o vztah
československého poválečného práva k právu tzv. první republiky,
probíhajících u nás v letech 1945 až1948. V této souvislosti je
všeobecně známa koncepce KSČ a výsledky jejího prosazení. Proto snad
bude zajímavé připomenout jiné stanovisko - názory tehdejšího
prezidenta E. Beneše shrnuté při jeho promoci na doktora práv h.c.
Karlovy univerzity v r. 1946 do projevu Světová krize, kontinuita
práva a nové právo revoluční.
Problém vývoje československého práva začleňuje E. Beneš
do širších souvislostí: naše společnost si má nejprve odpovědět
na otázku, kam má jít. Tato odpověď musí korespondovat s celosvětovým
vývojem: svět se od přelomu 19. a 20. století vyvíjí k demokracii a v
tom smyslu se i my musíme vydat na cestu společnosti světově
orientované. Po druhé světové válce musí svět řešit tři zásadní
otázky: obnovit a nově formulovat podstatu demokratických režimů,
politicky zorganizovat Evropu a svět v zájmu důsledného zajištění
míru a změnit předválečný systém politické demokracie v demokracii
sociální a hospodářskou. Beneš programově odmítá marxistickou
koncepci, která "proti hrozivé perspektivě (...)
imperialistického státu" navrhuje řešení v krajním kolektivismu:
"žádná moc světa nemůže ze života lidské společnosti vymýtit
ideál mravních hodnot světové demokracie."
Naše poválečná demokracie se nemůže vrátit do roku 1938,
ale východiskem není ani skok do společnosti sovětského typu. E.
Beneš se hlásí k principu postupných a realistických přeměn k
moderní společnosti: jde o cestu boje o právní kontinuitu i boje s
ní; přechod do nové fáze společnosti se má uskutečnit s využitím
přechodných právních norem a institucí. Koncepci přímého rozporu mezi
starou a novou legalitou nelze akceptovat; Benešovi jde o proces,
v němž nemůže nastat bezprávný stav: "něco takového v normální
společnosti vůbec neexistuje." "Co nejdříve musí dojít
ke stabilizaci právního pořádku, jinak hrozí společenský chaos."
E. Beneš podtrhuje význam právní kontinuity především v
tom, že předválečné československé právo odpovídalo
západoevropským právním řádům,
opírajícím se o principy demokracie a ústavnosti.
Princip právní kontinuity
představuje "indikaci způsobu a míry změn práva."
Je třeba se vrátit k životaschopným hodnotám předválečné
demokracie, zejména je třeba zachovat režim samostatné republiky
a parlamentní demokracie. Nutné změny práva dělí do čtyř kategorií:
1.
Změnit koncepci Československa jako národnostního státu na stát
národní, na stát Čechů a Slováků.
2.
Vyřešit vzájemný vztah obou těchto státotvorných národů a široce
decentralizovat státní správu.
3.
Likvidovat politiku z doby nesvobody, jednak ve smyslu represivním,
jednak ve smyslu nového stranického rozvrstvení.
4.
Změnit sociální a hospodářské struktury společnosti v socializačním
smyslu. t.j. - jak již bylo řečeno - politickou demokracii doplnit o
demokracii hospodářskou a sociální.
E. Beneš byl nepochybně jedním z našich
nejkultivovanějších politiků. Jeho
názory tu nepřipomínám z pouhé piety; ukazují, před
jakými úkoly stálo Československo podle jeho názoru po druhé
světové válce a -- i když v jeho kocepci nelze v žádném případě
vidět důsledný návod - naznačují, co máme ještě dnes považovat za
aktuální.
Nepochybně je nutné přihlásit se k myšlence obnovy
demokratických hodnot, včetně parlamentní demokracie a právních
garancí základních občanských práv. Stejně naléhavá je myšlenka nové
koncepce vztahů Čechů a Slováků důslednějším pojetím
československé federace a decentralizace státní správy.
Aktuální je myšlenka rozchodu s politickým systémem
minulých let opřeným o mocenský monopol komunistické strany;
příčí se mi však řešení navrhující volit jako základ této
rozluky trestněprávní opatření, které již u nás také zaznělo, např. z
úst R. Scrutona. .
Některé problémy, o nichž E. Beneš hovoti1 v r. 1946, se
nyní objevují tak říkajíc z druhé strany. Nelze např. pojmout
Československo výlučně jako stát dvou národů; nemohou být pominuty
národní menšiny a jejich význam. Jinou otázku představují sociální
jistoty a problém jejich zachování na standartní úrovni - tím spíše,
že přechod na ekonomiku usměrňovanou především tržním mechanismem
může některé z nich ohrozit a destabilizovat zatím jen křehký systém
nového politického uspořádání.
Objevují
se i nové otázky, které nutno řešit rychle a kvalifikovaně.
Ideologické
sepětí práva a právní vědy s deformovaným marxismem vedly
k
apoteóze platného práva, vyplývající z nucené akceptace poučky o
panství třídního svazku a o právu jako projevu vůle vládnoucí třídy.
Na tuto zásadní chybu sice upozorňoval před lety J. Boguzsak,
přesto byla kritika československého práva stále usměrňována do
závěru, že toto právo „v zásadě“ vyhovuje potřebám
existujících společenských vztahů, ačkoli deregulativní funkce
československého práva stále sílila a právo, zvyšující chaotičnost
společeských vztahů, se samo stávalo entropickým.
Výrazný mezník tohoto procesu představují velké
kodifikace počátku šedesátých let demonstrující rozpad dosud
jednotného civilního kodexu do tří základních zákoníků, dále
destrukce jednotné ústavy v letech 1968 až 1989 na pět základních
ústavních zákonů, jejichž soustavné novelizace přivodily ale stav,
kdy platnou ústavu tvoří více než dvě desítky zákonů, a konečně
schizofrenické pojetí tzv. přestavby hospodářského mechanismu,
kdy na jedné straně potřeba společenských změn, na druhé straně
malý zájem tyto změny provést vyÚstily v reakční koncepci
přechodného období a v přestavbu prováděnou jen na oko. To vedlo
k dalšímu systémovému rozpadu práva - k jeho tříštění dalšími zákony
(č. 88/1988 Sb., č. 90/1988 Sb., č. 94/1988 Sb. aj.), ne
0konzervativními novelami (např. novela zákoníku práce č.
188/1988 Sb.) a zákony (např. č. 67/1989 Sb.) signalizujícími
již zcela nepokrytě návrat k administrativně direktivnímu řízen
Vedle systému právní regulace existoval další systém
administrativní, byrokratické regulace společnosti a zejména
jejího ekonomického života.
Tato dvojkolejnost normativní regulace společenskou
entropii ještě zvyšovala - a že druhý z těchto systémů
přehlušoval a deformoval působení právních předpisů, oslabených
vzájemnou rozporností a úrovní jejich aplikace, není třeba
zdůrazňovat.
Problém sui generis tu představují usnesení vlád, jež -
jak známo - nemají charakter právních předpisů, nicméně fakticky
působila a působí jako by byla právními předpisy (někdy silnějšími,
než zákon) a reprezentují lákavou možnost mocensky měnit či omezovat
působení zákonů mimo tradiční parlamentní režim. Pro koncepci
právního státu představují značné nebezpečí. Je známo, že před 17.
II. 1989 vlády využívaly této metody k brzdění přestavbového
procesu (např. usnesení vlády ČSSR č. 57 ze dne 23. 2. 1989, o
kádrových útvarech nebo Č. 149 z II. 5. 1989, o tzv. moratoriu
na zahajování investiční výstavby). Riziko recidivy této praxe,
neslučitelné s pojetím právního státu, signalizuje usnesení vlády
ČSSR č. 413 z 21. 12. 1989, které svou přílohou (!) suspendovalo
některá ustanovení zákona o státním podniku.
Z uvedených myšlenek lze odvodit základní požadavky pro
reformu československého práva. .
Základní nutností je podle mého názoru zastavení jeho
dalšího systémového rozkladu a současně mu vrátit jeho
regulativni úlohu. Varovný příklad tedencí směřujících k další
entropii objektivního práva lze spatřovat např. v záměru vydat
nově zákon o státním podniku, přestože zákon č. 88/1988 Sb. je
československému právu cizí a jeho vtělení do našeho práva nebylo a
není organické. Jako již tolikrát v minulosti, i nyní volíme
cestu dobově aktuálního a dobově podmíněného provizoria (které se
však může snadno stát řešením trvalým).
Je důležité, na jaké filozofické koncepci bude naše
právo obnovováno. V tom směru se zdají být jisté dva závěry: totiž že
teoretický základ reformovaného práva nebude tvořit
marxismus-leninismus a že první etapa těchto reforem bude
filozofickou koherenci postrádat a bude poplatná politickému a
ekonomickému pragmatismu. Lze se ptát, zda je vůbec nutné, aby
československé právo bylo filozoficky jednotné; např. právo
německé nebo švýcarské takovou koherenci postrádá. Domnívám se, že
ano, a že nejde pouze o samoúčelný cíl - filozofická koherence
práva má značný význam pro jeho aplikaci. Před naší právní vědou
stojí zásadní úkol vytvořit filozofickou koncepci nového
československého práva: půjde o problém dosti komplikovaný, protože
československá právní věda teorii práva alternativní k marxistické
koncepci v uplynulých čtyřiceti letech nevytvořila (jedinou mně
známou výjimku představují nepublikované práce V. Kubeše, zejm. jeho
Soustava filozofie práva) a teoretické práce předválečné nejsou dnes
v plném rozsahu použitelné.
Cestu dalšího .vývoje našeho práva jsem označil
paradoxně jako proces kontinuitní diskontinuity. Mutatis mutandis tu
půjde o obdobu vývoje po 25. únoru 1948, kdy zůstala zachována
formální právní kontinuita za účelem dosažení výrazné obsahové
diskontinuity. To považuji za šťastné řešení: „normativní
revoluce“ by jen zesílila chaos a vedla ke stavu bezpráví (ve
smyslu dočasné absence práva), což by výrazně otřáslo hodnotou zákona
a práva ve společenském a právním vědomí.
2.
Právní oportunismus v aplikaci práva
Chápeme-li problém právního řádu především jako problém
vývojový a vztahový, vystupuje tu jako velmi podstatný proces
aplikace práva státními orgány. .
V této aplikaci se dlouhodobě odrážel neutěšený stav
československého práva deformovaný skupinovými zájmy a představami
mocenského centra o potřebách právní regulace společenských vztahů,
tlumočenými jako výraz třídní vůle a celospolečenského zájmu. Rozpad
práva jako systému (rozbíjení kodifikačního principu, pojmová
zmatenost právních předpisů atd.) i voluntarismus a účelovost
nejen v tvorbě práva, ale i v jeho interpretaci hluboce pronikly
i do rozhodovací praxe.
Do jisté míry jde o jev, který lze pochopit i vysvětlit.
Politická moc před listopadem 1989 nalézala své vyjádření m.j. i
ve vydávání právních předpisů, které nebyly vždy efektivní; pod
rouškou vědeckého řízení společnosti se prosazovaly skupinové
zájmy a voluntaristické představy centra. Těžko uzavřít, které z
těchto tendencí - lze je označit jako racionalistickou, egoistickou a
ideologickou - byla v našem právu dominantní: osobně mám za to, že
právě ta poslední.
Stav, kdy orgán, který má autoritativně aplikovat právní
normu, tuto normu nechápe anebo se s ní neztotožňuje, nemůže být bez
vlivu na jeho rozhodování. Je známo, že soudce, státní arbitr,
nebo úředník ve státní správě nerozhoduje jen podle procesních
předpisů; naopak vytváří si extra legem vlastní procesní a
rozhodovací pravidla (do nichž se promítají jak osobní vlastnosti,
tak i skupinové zájmy, názory a normy, profesionální etika apod.).
Tento systém norem chování by měl být typickým paraprávním (s
právem spojeným, právo podporujícím) systémem, ale tam, kde se
vázanost zákonem (právem) oslabuje obecně, se mění v systém
antiprávní. Zdaleka nejde o jev zcela nový: četné příklady v tomto
směru uvádějí např. K. Marx nebo H. Spencer.
Četné příklady tohoto jevu, který lze označit jako
právní oportunismus, nalezneme v rozhodování orgánů státní
správy, jež - jako orgány judikující ve vlastních věcech (a při
absenci tzv. správního soudnictví) - vykládají zákon převážně účelově
(typicky např. v řízení podle zák. č. 33/1965 Sb., o regresních
náhradách) s vědomím, že jejich jakékoli rozhodnutí bude v případném
odvolacím či přezkumném řízení potvrzeno. Z podnikové praxe je znám i
případ, kdy ústřední orgán státní správy akceptoval ve snaze
potvrdit napadené rozhodnutí i skutkový závěr, že 3 + 1 je 5. Trvalé
odchylky od zákona ve správním rozhodování jsou dosti známé.
Ze zkušeností své desetileté praxe usuzuji, že nejméně
se tyto tendence projevují v rozhodování hospodářské arbitráže.
To snad i z toho důvodu, že státní arbitráž vychází většinou z
písemných důkazních prostředků předložených jí stranami a značný
prostor vymezený důkazní iniciativě účastníků řízení také zužuje
možnosti účelového manévrování v důkazním řízení. Jistě ne vše, co se
před orgány hospodářské arbitráže děje, odpovídá zcela zákonu. Lze
poukázat např. na detailní rozbor konkrétního problému
zpracovaný K. Čapkem.
.
Jiný
příklad lze uvést z doby před novelou hospodářského zákoníku č.
98/1988 Sb., kdy hospodářský zákoník (§ 142) stanovoval
povinnost vymáhat majetkové sankce a pro případ zjištění, že v
důsledku porušení této povinnosti právo na penále zaniklo, nařizoval
hospodářské arbitráži uložit každé organizaci odvod příslušné
částky do státního rozpočtu. Orgány hospodářské arbitráže i
socialistické organizace si ve vzájemné shodě velmi rychle vytvořily
poměrně účinný obranný systém proti dopadu tohoto ustanovení do
konkrétních hospodářskoprávních vztahů. Obdobně dochází k
minimalizaci praktických dopadů sankce podle § 24 odst. 2
hosp. zák., např. tak, že se arbitráž spokojí se souhlasným
prohlášením stran, že existenci platné smlouvy pokládají za
nespornou.
Zarážející je však soustavný proces stálých deformací
práva, s nimiž se lze setkat při aplikaci práva soudy. Nechci se
dotknout soudců, jimž je praxe právního oportunismu cizí, ani nemám v
úmyslu zevšeobecňovat dílčí empirické poznatky, ale domnívám se
přesto, že jde o jev nenaznačující jen ojedinělé odchylky od linie v
zásadě správné, ale spíše o opačný vývojový trend.
Podle mého názoru je třeba vzít v úvahu především dva
základní faktory.
Soudce je podle našich právních předpisů (čI. 102 Ústavy
ČSSR a §7 a 42 zákona č. 36/1964 Sb.) vázán československým
právním řádem (chápaným zde ve smyslu objektivního práva) s
povinností vykládat jej v souladu se socialistickým právním
vědomím (což je, vzhledem k zásadním sporům o obsah tohoto
pojmu, dosti matoucí interpretační pokyn). Koncepce podřízenosti
soudce celému právnímu řádu (a je známo, z jaké ideologické teze
vycházela, i to, že jejím politickým cílem bylo co nejvíce oslabit
soudcovskou nezávislost) byla v minulosti nejednou kritizována s
poukazem na nepochybně logičtější úpravu v československé ústavě z
roku 1920 (§ 98 odst. 1 a § 102). Ve svých důsledcích však
vedla k tomu výsledku, že se vázanost soudce právem oslabovala.
Chtěný stav - závislost soudce na administrativním centru - se
nedostavil: vznikla situace, kdy se justice posunula do polohy
jakési byrokratické autonomie, nejen vůči podzákonným právním
předpisům, ale i vůči zákonům.
Nejde tedy jen o případy, kdy norma nižší právní síly
odporuje zákonné normě, přičemž soudce je za této situace vázán oběma
těmito kontradiktorními normami. Jde i o situace, kdy právní
norma, jež má být v konkrétním sporu aplikována, vyjadřuje účel, s
nímž se soudce buď neztotožňuje, nebo jej nechápe. (Pochopit nelze
např. smysl a účel § 129 občanského zákoníku.) Jestliže
např. § 185 odst. 1 zákoníku práce stanovuje povinnost
organizace požadovat na pracovníkovi náhradu škody, kterou jí
zaviněně způsobil porušením právní povinnosti při plnění pracovních
úkolů nebo v souvislosti s ním, vyplývá z ní logický závěr, že -
neuhradil-li škodu pracovník dobrovolně a jsou-li naplněny
zákonné předpoklady vzniku a existence jeho odpovědností —
zaváže k této náhradě pracovníka soud. Citované ustanovení je
však typickou právní normou, která nekoresponduje s obecným stavem
odcizení občanů vůči státu a státnímu vlastnictví (a navíc není
ani ekonomicky logická) a od soudce, který toto odcizení také cítí,
nebo se s ním ztotožňuje, lze jen těžko očekávat, že ve sporu
„bohatého“ podniku a „chudého“ pracovníka
vynese rozsudek, kterým by pracovníkovi náhradu škody uložil.
V jiném směru lze např. poukázat na fakt, že soudy zpravidla neuznají
žádný ze zákonných důvodů vedoucích ke zproštění odpovědnosti
organizace za pracovní úraz (§ 191 zákoníku práce).
Přitom
nelze vždy hodnotit tento vztah tak, že soud při svém rozhodování
naplňuje požadavek celospolečenského zájmu, který v konkrétní právní
normě případně absentuje a je nahrazen zájmem skupinovým. Spíše
jde o kofrontaci dvou skupinových zájmů, v níž pro účastníka
řízení autoritativní korektura práva soudním rozhodnutím zákon
přehluší. Dochází ke stavu, kdy se podřízenost soudce zákonu uvolňuje
i tam, kde by zákon, nebýt této soudcovské korektury, mohl být
efektivní.
Jde
o fenomén, nazývaný někdy soudcovským právem na základě zákona.
a jen málokterý jev nalezl na jedné straně přesvědčené stoupence a na
straně druhé zásadní odpůrce Především je nutné vzít jej na vědomí
jako nepopiratelný sociologický fakt. V tomto směru nejde jen o
prosté následování zásadních rozhodnutí nejvyšších soudů, ale i o
oblast tzv. soudní praxe.
Jedná se tedy o dvě sféry této tzv. soudcovské tvorby práva
na základě zákona. Za prvé, o korektury právních norem do určité míry
řízené: judikuje-li nejvyšší soud konkrétní věc určitým způsobem, lze
jen těžko očekávat, že soud nižší istance případ skutkově
shodný nebo podobný rozhodne jinak (zvláště bylo-li takové rozhodnutí
publikováno) — bez ohledu na to, zda nejvyšší soud text právní
normy nebo její smysl mění či zkresluje. Na tom nic nemění závěr
panující právní doktríny, podle něhož právní posouzení věcí
vyšší instancí není v tomto případě pro ostatní soudy právně závazné.
A za druhé jde o oblast, kdy dochází k ustálení určitého
rozhodovacího úzu bez vlivu vyšších (či nejvyšších) soudních
orgánů, t. j. více či méně živelně.
Fenomén
tohoto soudcovského práva nelze hodnotit výlučně jako záporný
sociální jev. Sladění textu právní normy s racionálními požadavky
doby právě v procesu aplikační praxe nemůžeme stavět mimo zákon;
negativní prvky tu ale shledáváme, mění-!i se uvážlivá, eticky i z
hlediska právní kultury přípustná aplikace právní normy ve výklad
svévolný, výrazně rozporný s právem a jeho principy (byrokraticky
autonomní). Hledáme-li kritérion, podle něhož přechází tvořivá
aplikace práva ve výklad sociálně škodlivý, pak by tímto měřítkem
měla být právě právní kultura.
Dosud
byla řeč o vztahu soudce a práva co do výsledku jeho rozhodování.
Neméně důležitý je však tento vztah i ve vazbě na vlastní procesní
řízení. Deformace tohoto vztahu oslabují víru ve správnost
rozhodnutu i pokud výsledek procesního řízení sám není z
hlediska hmotného práva chybný, nehledě k tomu, že odchylka od
procesních norem může ve svých důsledcích vést i k porušeni
hmotněprávních norem (oslabení vázanosti soudce procesněprávní normou
podněcuje neúctu i vůči normám hmotného práva).
Nejsou
např. vzácné případy, kdy soudce dává předem najevo svůj právní názor
na věc a jeho potvrzeni pak účelově podřizuje dokazování: jedná se
např. o zkreslenou protokolaci výpovědi, kladení sugestivních či
kapciózních otázek, zesměšňování svědků, ironizování advokátů Či
podnikových právníků vystupujících za jednotlivé strany, ale i
zpochybňování soudcovské nestrannosti přikyvováním procesním projevům
jednoho z účastníků řízení nebo jeho zástupce apod.
Možnost dosažení nápravy chybného rozhodnutí v odvolacím
řízení není také příliš jistá; podání opravného prostředku často vede
k takovému výsledku, že odvolací soud napadený rozsudek ruší a s
pythickými pokyny věc vrací soudu nižší instance, anebo rozsudek se
zcela nedostatečným odůvodněním potvrzuje. Osobně znám nemálo velmi
obsáhle odůvodněných rozsudků odvolacích soudŮ, kde se podrobně
popisuje průběh celého řízení, tlumočí se podání účastníků řízení i
činnost soudu prvního stupně, ale vlastní přezkumné řízení krajského
soudu je shrnuto do jediné věty, totiž že odvolací soud toto vše v
intencích § 212 odst. 2. o. s. ř. přezkoumal a dospěl k závěru,
že odvolání není důvodné; proto mu nezbývá, než rozsudek okresního
soudu potvrdit.
A vzhledem k tomu, že krajské prokuratury zásadně
nevyvíjejí aktivitu k navržení mimořádného opravného prostředku
proti rozhodnutím krajských soudů, bludný kruh se většinou
uzavírá odložením případného podnětu k podání stížností pro
porušení zákona. .
Neměl jsem a nemám v úmyslu ostouzet československou
justici nebo profesionální soudce jako stav. Jde mi o něco
jiného: myslím, že naše společnost velmi naléhavě potřebuje vrátit
soudcům jejich oslabenou prestiž a změnit jejich "byrokratickou
autonomii" ve skutečnou soudcovskou nezávislost: na jedné straně
zbavit soudce společenských (zejména místních) vazeb omezujících
tuto nezávislost,
na straně druhé posílit jejich vázanost zákonem. Emfaticky to
lze vyjádřit tak, že cílem by mělo být vrácení soudcům prestiže
soudců spravedlivých.
Jistě tu mají značný význam podmínky politické, ale také
věcné a sociální (stav a vzhled soudních budov, vybavení jednacích
síní, platové zajištění soudců atd.), závažnější problém však. podle
mého názoru představuje problém osobní kvality soudců. Jsem
hluboce přesvědčen, že klíčový význam tu má etika (a na žádnou z
právnických profesí není vznášen tak kategorický požadavek
mravní kvality, jako právě na soudce); charakter sám však při
aplikaci zákona málo zmůže, jestliže soudce zná právo jen z
nedbalé četby zákona a z rutiny svého povolání. Podle mého názoru k
tomuto úpadku vedla u všech právnických profesí značná absence
teoretického právního vzdělání a myšlení. A právě soudci by,
domnívám se, měli v tomto směru výrazně převyšovat ty ostatní.
Tato absence teoretického právního vzdělání, které pro právní kulturu
právníků představuje nezbytnou podmínku, jen ilustruje hlubokou krizi
československé právní kultury. .
Lze argumentovat, že teorie státu a práva v té podobě, v
níž se vyučovala a zkoušela na právnických fakultách, a zejména, v
jaké si ji studenti těchto fakult osvojovali, mnohé spíše
odpuzovala. Nejde mi zde o to, abych marxismus konjukturálně
kritizoval, nebo abych ho zde bral pod ochranná křídla. Domnívám se,
že Marxova metodologie není bezcenná - jinak by se o K. Marxovi
nevyjadřovali kladně např. M. Weber, J. M. Keynes nebo J. K.
Galbraith či již vzpomenutý A. Hauser.
Jedno ostatně marxismu upřít nelze: učí hledat souvislosti mezi
jevy a zkoumat je z vývojového hlediska. Ani to, ani ono není pro
právníka bezúčelné.
Dnes, kdy padl monopol marxistické teorie ve vzdělání a
ve vědě, však stojí základní otázka poněkud jinde: na jakém
teoretickém základě bude právo vyučováno a vykládáno. V tomto
směru lze učinit jeden nesporný závěr: že tento teoretický základ
nebude jednotný a bude se lišit podle jednotlivých kateder, fakult a
pedagogů. To však, domnívám se, nebude na škodu věci: spíše naopak.
Podle mého názoru dokonce nebude ani rozhodující, zda v teorii práva
převládne ten či onen filozofický a právněteoretický směr: za
důležité považuji právě to, aby právnické vzdělání mělo nějaký
teoretický a současně kulturní základ, protože jen ten může právnímu
řádu vtisknout určitý obecný smysl a byl by také s to vyvažovat
alternativu dalšího rozlévání praxe, kterou jsem nazval právním
oportunismem.
III.
ZA ČESKOSLOVENSKÝ PRÁVNÍ STÁT
Poslední úvahou se vracíme do obecnější polohy. Problém
právního řádu jsem již vymezil jako problém vývojový a vztahový.
Podle mého názoru zahrnuje právní řád jednak proces tvorby
práva, právo samo a proces jeho aplikace včetně vzájemných
vztahů mezi nimi, jednak proces vývoje jak právního řádu jako celku,
tak i jeho jednotlivých skladebných prvků.
Těžištěm právního řádu je právo: chceme-li reformovat
právní řád, musíme především změnit objektivní právo.
Rozpad práva jako systému a jeho pozvolná a částečná
přeměna ze systému společenské regulace v soustavu deregulativní měla
společný základ: nakolik se zužovala sociální základna neostalinského
politického systému, natolik právo přestávalo vyjadřovat společenský
zájem. Cíle, hodnoty, zájmy vyjadřované právem postupně a stále
intenzivněji vyjadřovaly namísto společenského zájmu zevšeobecnělý
zvláštní zájem. To vedlo především ke třem zásadním jevům.
Za prvé, pro tvorbu práva nebyl rozhodující vlastní
legislativní proces: „právotvorným“ orgánem se stala
neoficiální normativní centra.
O zákonech a jejich textaci bylo rozhodnuto mnohem dříve, než vláda
předložila jejich návrhy zákonodárným sborům. Na podzákonné
úrovni působil stejně spolehlivě resortní lobbysmus. Maximální
ignorance právní kultury v politickém centru i v jednotlivých
lobbystických uskupeních se pozvolna odrazila ve stavu objektivního
práva a v jeho stigmatu postupného systémového rozpadu.
Za druhé, zájem neoficiálních normativních center
rozhodovat o právních předpisech a jejich obsahu a fixovat jejich
prostřednictvím vlastní politické nebo ekonomické panství vystupoval
konfliktně vůči obranným mechanismům v právním řádu, proto
docházelo k jejich cílevědomému vytěsňování. Na prvním místě lze
uvést paralyzování zákonodárných sborů a jejich koncepci jako
schvalovacích orgánů. Známým a výrazným příkladem je též osud
myšlenky ústavního a tzv. správního správního soudnictví,
zvláště v posledních dvaceti letech. Ale stejně ilustrativní může být
i zformalizování tzv. všeobecného prokurátorského dozoru nad
zákonností, nebo úděl mrtvých ustanovení, k němuž byly odsouzeny čl.
46 odst. 4 a 107 odst. 2 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. Jsou však i
příklady méně nápadné, leč stejně výmluvné: např. dlouhodobá absence
zákona o Sbírce zákonů, k jehož akceptaci se stagnační režim odhodl
až ke konci své existence (zákon č. 1311 1989 Sb. z. 15. II. 1989)
nebo podle mého názoru zcela nedostačující úprava legislativního
procesu v legislativních pravidlech jednotlivých vlád.
Za třetí, deformace práva voluntarismem ochromila ty
jeho funkce, které by měly být každému právu vlastní - především
vlastnost racionálně (společesky účelně) regulovat společenské
vztahy. Objektivní právo vytvářelo ideální obraz společnosti, v němž
např. státní plán představuje vrchol společenského rozumu a státní
podniky, plníce tento plán, podle předepsaných pravidel hledají
a nalézají své dodavatele i odběratele a vzorně plní uzavřené
hospodářské smlouvy a kde státní orgány bedlivě sledují ojedinělé
narušitele této harmonie a spravedlivě je trestají. Ale život se
vydal poněkud jinými cestami: stále častěji nalézal vodítko k
orientaci v matoucí mnohoznačnosti společenských procesů mimo právo a
mimo právní normy.
Tyto
rozkladné tendence je třeba urychleně zastavit. Sanační opatření si v
tomto směru vyžádají nemalé úsilí, protože jde o trendy, které právo
atakovaly s větší či menší intenzitou v různých časových etapách
více než čtyřicet let.
Jako
účelná se mi jeví tato opatření:
Pokud
jde o tvorbu práva, upravit legislativní proces zákony Federálního
shromáždění
a obou národních rad, zejména se zaměřením na otázky plánování
legislativy a legislativního záměru, na úpravu legislativního procesu
a také na řešení odpovědnostních vztahů. Tyto zákony by měly být
doplněny provádějícími nařízeními vlád: těžištěm jejich úpravy by
měla být problematika tvorby podzákonných právních předpisů.
Zásadní problém představuje zpracování a přijetí nové
federální ústavy a ústav obou národních republik. Nic zřejmě
nedokumentuje tak výrazně krizový stav našeho práva, jako rozpad
základního zákona federace a jeho omezené možnosti regulace
společenských vztahů a fakt, že státotvorné subjekty této federace
vlastní ústavy nemají. Domnívám se, že by bylo účelné prosadit návrat
k rigidní ústavě koherentní filozoficky i právně: jen ta totiž může
vytvářet základní předpoklad principu důsledné ústavnosti jako
nutného systémového prvku právního státu.
Vypracování nového ústavního základu Československa bude
nepochybně úkolem velmi náročným, ale daleko náročnější bude
realizace zásadní reformy práva jako celku (systému) s cílem
obnovit jeho základní funkce. Toto řešení může být úspěšné,
podaří-li se jednak výrazně omezit počet právních předpisů (první
krok v tomto směru představuje § 16 zákona č. 131/1989 Sb.),
jednak orientovat vývoj práva směrem k důslednému naplnění
kodifikačního principu. Cíl by měl zřejmě představovat základní
zákoník (nepochybně občanský), jehož obecná část by byla
použitelná i pro některá další právní odvětví, zejm. pro právo
hospodářské či obchodní. Rekodifikace současného hospodářského
práva ve prospěch koncepce klasického obchodního zákoníku by byla
rovněž účelná. Raison ďetre hospodářského zákoníku, opřený o
myšleku zvláštního vztahu plánu a závazku (aniž by kdokoli byl
s to - přes četné učené stati - specifičnost tohoto vztahu logicky a
důsledně vysvětlit) a o výlučnost socialistického (zejména
státního) vlastnictví, mizí totiž den ode dne. Urychleně by měl být
novelizován trestní zákon v zájmu zásadní dekriminalizace
společnosti (nikoli nepodstatná část ustanovení zvláštní části
trestního zákona se ostatně rychle mění v ustanovení mrtvá).
Systémový rozpad práva aktivizoval proces entropie
celého právního řádu, který vedl k těžko zvladatelný důsledkům: k
rozkladu hodnotových soustav a kritérií, k faktickému rozpadu
vlastnických struktur, k morální „schizofrenii“
společnosti atd. Tento trend na jedné straně zužoval reálné možnosti
právní regulace společenských vztahů, na druhé straně vedl k aktivaci
antiprávních systémů; ty v některých případech působily na
společenské vztahy racionálněji, než samotné právo. (Poukázat
lze např. na marný boj práva a právní represe s nejrůznějšími
„černými trhy“ prorůstajícími naši ekonomiku a na normy
chování působící na těchto trzích.)
Zmíněné tendence působily zpětně na chaotizování právního řádu
(včetně objektivního práva) a toto vývojové zaměření směrem k
entropii stále násobily.
Z těchto důvodů právo jako normativní systém společenské
regulace ustupovalo do pozadí před jinými normativními
soustavami: administrativními istrukcemi, pravidly chování
formovanými rozhodovací praxí státních orgánů, antiprávními systémy
apod.
Změnit tento stav nelze jen s pomocí reforem práva.
Významnou úlohu zde musí sehrát i justice (a to tím spíše, že se
uvažuje doplnit ji o dosud autonomně organizovanou arbitráž v
podobě obchodních soudů, a dále výrazně rozšířit kompetenci
soudů, pokud jde o oblast tzv. správního soudnictví). To vyžaduje na
jedné straně posílit právní i jiné záruky soudcovské nezávislosti,
na druhé straně vybudovat takové ochranné mechanismy, které by byly s
to vyvažovat vliv přetrvávajících stagnačních tendencí a úpadku,
které v českosloveské justici hluboce zakořenily, tak, aby
soudnictví mohlo opět hrát roli garata zákonnosti v konkrétních
společenských vztazích a bylo současně způsobilé přezkoumávat
zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy. Těžiště těchto obranných
mechanismů spatřuji v posílení oprávnění občanů k obraně proti
objektivně nesprávným rozhodnutím soudů. Řešení vidím v myšlence
zavést trojinstanční řízení, např. v tom rozsahu, jak to svého času
navrhla A. Winterová.
Toto rozšíření procesních možností účastníků řízení by znamenalo
jednak posílení právních jistot občanů, jednak by současně působily i
na zvyšování právní kultury v rozhodování soudů nižších
instancí. Výrazně a pozitivně by tak mohlo ovlivnit proces
návratu k soudcovské nezávislosti společesky žádoucí a pro
uskutečnění programu právního státu navýsost potřebné. Podle mého
názoru si totiž právní stát nelze představit bez silné justice s
nutnou (a vysokou) prestiží soudcovského povolání.
Summary
The
Czechoslovak Legal Order at the Crossroads
Karel
Eliáš
The author emphasizes the significance of a reformation
of the Czechoslovak legal order for the political consolidation of
Czechoslovakia as a state based on democracy and law. He perceives
the legal order whose boundaries form the monopoly of the state power
as a continuous synthesis of the process of legislation, the positive
law and the process of applying the laws by organs of the State.
A characteristic feature of the Czechoslovak law is its
being rooted in the system of the socialist law (whch is
philosophically coherent to Marxism) and in the continental law (the
system of statute law). The basic function of the law is to
prevent social relations from entropy. The law stops exerting its
function at the time when the ruling political power starts loosing
its social basis and tries to preserve the establishment by
escalating repression and banning on everything that threatens
the established social order. Under such conditions the law itself
starts being disordered and multiplies the general chaos. Tendencies
to conversion of the Czechoslovak law into a system of non-regulation
must be decisively stopped. !his can be done first of all by
declaring a new Constitution of the Federation ad by
strenghtening the role of the codes in legal system. In the field of
theory the finding of an organic unity of the law is a basic problem
now, - it follows from the political development in Czechoslovakia
that the existing Marxian conception of the law will be and already
is being abandoned.
The corruption of the law, the disruption of its inner
systems and functions has led toa gradual disintegration of the whole
legal order. The role of the code and its position in society have
been weakened due to measures of administrative nature taken by
authorities as well as due to the bureaucratic character of
justice and even due to the development of the law which itself and
with ever increasing intensity kept turning into a mere means of
expressing and enforcing the particular interests of the ruling
hierarchy instead of common interests of the whole society.
Czechoslovakia can be changed into a state based on the law
providing that the legal rules and norms become the means of legal
regulation again and that the Czechoslovak justice at the same time
gives up the existing bureaucratic autonomy and is led to the
strenghtening of judges' independence from the social structures
on the one hand and to the strenghtening of judges' dependence upon
the laws on the other hand.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Eliáš Karel
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce 1990
-
zobrazit články všech rubrik v roce 1990
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt