archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1990 |2000 |  
         
         


Stati
Diskuze
Glosy
Stanoviska
Informace
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Malá poznámka k chovu nebezpečných druhů zvířat


autor: Kind, M.
publikováno v 08/1996
rubrika: Glosy
str. 772

Autor poukazuje na to, že podle vyhlášky č. 75/1996 chov nebezpečných druhů zvířat vyžaduje úřední schválení, bez něhož by šlo o správní delikt, a lze jej proto považovat za zakázaný. Nebezpečné druhy určuje vyhláška. Zvířata jsou v právním smyslu věcmi. Chov je nutno chápat jako vlastnictví zvířete, z čehož autor dovozuje, že je zakázáno vlastnictví věcí, které určí vyhláška. V konfrontaci s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zejména s ustanovením, že jen zákon může stanovit, které věci mohou vlastnit určené osoby, nemůže zvolená konstrukce v omezení vlastnického práva k nebezpečným druhům zvířat obstát.



Dnem l května 1996 nabyla účinnosti vyhláška č. 75/1996 Sb., kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat. Podle § 13 odst. 3 zákona č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání (ve znění zákonů, které jej mění a doplňují a které bylo vyhlášeno pod č. 167/1993 Sb.) chov nebezpečných druhů zvířat, a to jedinců i skupin, mimo zařízení zoologických zahrad registrovaných státem, podléhá schválení okresní nebo městské veterinární správy příslušné podle místa chovu zvířete. Podle § 3 písmeno h) za středníkem citovaného zákona nebezpečné druhy zvířat určí Ministerstvo zemědělství vyhláškou. Stalo se tedy.

Vydáním shora citované vyhlášky se tak osoby, chovající různá zvířata, dozvěděly v některých případech, že chovají zvířata nebezpečných druhů. Předem to nebylo příliš odhadnutelné, protože dnes lze sice bez povolení chovat albatrosa s rozpětím křídel 3,5 metru a tradičně agresivní povahou, nebo třeba labuť (ale také velrybu nebo žraloka), zatímco nebezpečný druh zvířete kulíška nejmenšího (sovičku velikou asi jako kos) nebo papoušky ara, kteří sice patří mezi nejoblíbenější chované ptáky, ale nyní kupodivu nebezpečným druhem zvířete jsou, bez povolení chovat nelze. Aby věc nebyla tak jednoduchá, stal se navíc chov zvířat nyní označených za zvířata nebezpečných druhů dnem účinnosti dotčené vyhlášky přestupkem [podle § 28 odst. l písmeno b)] shora citovaného zákona.1 Osoby, jež se takto dozvěděly, že jejich donedávna, totiž do konce dubna tohoto roku zcela legální počínání je nyní udržováním protiprávního stavu, s tím ostatně stejně nemohou nic dělat (pokud zmíněné povolení nedostanou). Přestupkem je totiž nejen udržování protiprávního stavu (chov zvířete nebezpečného druhu), ale i jeho odstranění [vyhnání, opuštění, usmrcení atd. zvířete, srov. § 28, písmeno c) citovaného zákona ve spojení s ustanoveními § 5 odst. l a § 6 téhož].

Nicméně od určitého data je chov všech zvířat určených citovanou vyhláškou přestupkem (všech, protože se jím stal dnem účinnosti této vyhlášky a přitom teprve od tohoto dne lze povolení k chovu vůbec žádat). Proto, když nyní konečně po bezmála třech letech od účinnosti zákona o ochraně zvířat proti týrání víme, která zvířata jsou zvířata nebezpečných druhů, bylo by dobře vyjasnit i to, co je vlastně skutkovou podstatou jejich nedovoleného chovu

Ačkoli zákon č. 246/1992 Sb. věnoval vymezení pojmů neobyčejnou péči [srov. jeho ustanovení § 3 písmeno a) až u) bod 3], nikde, ať jsem jakkoli pátral, jsem v něm nenalezl vymezení pojmu „chov".

Zákon přitom definuje chovatele, zvíře v zájmovém chovu a chovné zařízení [to se však týká jen pokusných účelů, srov. § 3 písmeno n) shora citovaného zákona]. Připomeňme tedy, že chovatelem je každá právnická nebo fyzická osoba, která za účelem získávání trvalého zdroje příjmů chová zvíře nebo zvířata (a dále obchoduje se zvířaty, provozuje jatky, provádí pokusy na zvířatech nebo provozuje zoologické zahrady, což nás však v této souvislosti nezajímá). Chovatelem je tedy bezesporu vždy jen podnikatel: proto zákon v souvislosti s chovem zvířat nebezpečných druhů hovoří o odpovědné osobě (§ 13 odst. 4 zákona) a v případě zájmových chovů o chovateli nebo občanovi (odst. 2 citovaného ustanovení).

Zvířetem v zájmovém chovu je potom zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených nebo v domácnosti, jehož chov slouží především zájmové činnosti nebo osobní spotřebě. Že takovým zvířetem budou bezesporu na dvorku chované slepice je zřejmé. Zda jím bude kočka, která se přichází do domácnosti jednou za čas najíst a jednou za čas přespat, jak je u venkovských koček obvyklé, bych si netroufal tvrdit (a zda takový chov kočky je zájmovou činností tím méně). Je ostatně dobře znám kočičí zvyk mizet a objevovat se jen podle vlastního uvážení nebo podle něčeho, co to kočkám nahrazuje. Je potom to, že jednou za čas zvíře nakrmím a nechám ho přespat ve své nemovitosti vůbec chovem takového zvířete? U kočky by asi převládl obecný názor, že ano. Jak by tomu ale bylo u ježka, který může jíst ze stejné misky, spát ve stejném prostoru a objevovat se a mizet se stejnou frekvencí. Anebo u kosa, který bude stejně jako kočka přespávat v mém domě, stejně jako ona bude mizet a objevovat se bez závislosti na mé vůli a jediný rozdíl bude v tom, že kočka se občas najíst přijde a kos někdy k misce přiletí. Zdá se tedy, že když dva dělají totéž, není to totéž ani v případě vymezení chovu zvířat. Ovšem ježek, kočka i kos jsou takové druhy zvířat, které nebezpečnými druhy podle vyhlášky c. 75/1996 Sb. nejsou a úvahy o povaze jejich chovu jsou jen teoretické. Co ale, když stejně jako kos se začne chovat některá sova anebo čáp [podle ustanoveí § l bod 3 písmeno c)] jsou nebezpečnými druhy zvířat všichni ptáci z řádu brodivých s výjimkou kolpíků - rozeznat ovšem metrového čápa bílého, ciconia ciconia, od osmdesát centimetrů vysokého a hlavně téměř stejně vyhlížejícího kolpíka bílého, platalea leucorodia, nemusí být navíc vůbec jednoduché.

Aby chov vůbec mohl podléhat úřednímu schválení a být postižitelný jako Přestupek, musí zde být zcela nepochybně naplněny určité znaky, podle kterých lze určit, zda o něj jde nebo ne. Takové znaky je však téměř nemožné abstraktně určit a zákonné vodítko zde přitom chybí. Nepochybně nestačí, že se zvíře nalézá třeba v domácnosti - myši v našich domech jistě nechováme, ač se tam zhusta nalézají. Lepším kritériem je, zda se zvíře nalézá na místě člověkem určeném. Tím totiž eliminuje jak myši, tak i čápa na komíně, jehož tam trpíme, ale neurčili, jsme mu, aby tam byl, a překonáme dokonce i problém ježků a kosů shora zmíněný. Neeliminujeme tím však bohužel případy jiné (i když odhlédneme od toulavého domácího kocoura, který nepochybně nikdy není na místě, jež mu člověk určil). Člověk může dočasně pečovat o poraněného ptáka či jiné zvíře, například umístí poraněnou srnku na své zahradě a přesto je nepochybně nechová. Jiný člověk navěsí na svůj dům, případně i do svého domu, umělé příbytky pro ptáky (ptačí budky, hnízda) a i když ptáci, kteří se v nich uhnízdí, jsou na místě jím určeném, stejně je nepochybně nechová.

Rozdíl mezi ptákem hnízdícím na takto určeném místě a psem v boudě je v ovladatelnosti druhého oproti prvému - ani toto kritérium však nám pomoci nemůže (rys chovaný v rozsáhlé oboře se rozhodně do rámce takto stanove­ného kritéria nevejde, nehledě k tuleňům či vydrám chovaným ve vlastní přehradě či vlastním velkém rybníku).

A tak nakonec dospějeme k jedinému použitelnému kritériu, o kterém ovšem ochránci zvířat zvláště neradi slyší. Zvířata jsou totiž v právním smyslu věcmi. A právě v tom - a jenom v tom vidím jediné možné řešení nastíněného problému.

Myši ani ptáky ve své stodole, stejně jako šelmy ve svém lese a čápy na svém komíně totiž nevlastníme: tuleně nebo vydru, které vypustíme do své vodní nádrže, však ano. Synonymem chovu je tedy vlastnictví a zvíře právně chované je proto jenom to zvíře, jež je někým vlastněno. Chovem zvířete je tedy právě jen vlastnictví takového zvířete - a nic jiného. Nelze ovšem vyloučit, že vlastník nebude své vlastnické právo vykonávat sám. Tím, kdo zvíře chová, je samo­zřejmě on i tehdy, pokud tak činí například prostřednictvím zaměstnanců. Je jím však i tehdy, pokud dá zvířata, jako jakékoli jiné věci, například do nájmu podle stanovení občanského zákoníku o nájmu věci? Bez podrobnější argu­mentace asi dospějeme k tomu, že tím, kdo zvíře chová, je vlastně spíše ten, kdo bezprostředně vykonává vlastnické právo, především právo věci užívat a brát z ní užitky. Domnívám se však, že (ve všeobecnosti řečeno) by vlastník tak snadno vyváznout neměl. Opatřím-li si totiž věc, jejíž držení je mi zaká­záno, lze jen stěží připustit, že bych se odpovědnosti za to vyhnul tím, že ji dám do nájmu jinému, kdo ji má zakázáno vlastnit stejně jako já. Za situace, kdy veřejnoprávní předpis spojuje veřejnoprávní následky s existencí soukromo­právního vztahu, se však zřejmě může dojít k tomu, že veřejnoprávně odpo­vídají oba a že o povolení k chovu může požádat kterýkoli z nich. Pokud by však žádala o povolení jiná osoba nežli vlastník sám, musí prokázat titul, na z základě zvíře drží nebo držet hodlá (dále se již bude hovořit jen o vlastníkovi, ovšem s tím, že se jím rozumí i jiná osoba s právem se zvířetem nakládat od vlastnického práva odvozeným).

Je tu ovšem ještě jeden aspekt obecnějšího dosahu. Jestliže je zakázáno nějakou věc bez povolení vlastnit, pak by se zdálo, že opatření si takové věci přes zákaz stanovený právní normou (například koupí věci, již je zakázáno vlastnit) by mělo vést k neplatnosti takových právních úkonů. Jenže tomu tak není.

Podle § 39 občanského zákoníku sice právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, je neplatný. Opatření si věci, kterou není dovoleno mít (vlastnit), nepochybně zákonu svým účelem odporuje. Jestliže však chov je v právním smyslu roven vlastnictví, a o nic jiného opravdu jít nemůže, pak musí nabyvatel, který nabyl věc v rozporu se zákonem, být jejím vlastníkem - jinak by nebylo možno jej postihnout (nebyl by osobou, která se dopouští přestupku tím, že zvíře bez povolení chová, to jest vlastní). To ostatně není nic tak nového - je zakázáno opatřit si bez povolení střelnou zbraň nebo zařízení na výrobu lihu - pokud to však někdo udělá, lze jej potrestat mimo jiné i trestem propadnutí věci (např. § 185 odst. l trestního zákona), a ten lze podle § 55 odst. 2 trestního zákona uložit jen tomu, komu věc náleží (tedy vlastníkovi). Zákazy stanovené ve veřejnoprávních předpisech, například zákaz chovu zvířat nebezpečného druhu bez povolení, tedy nemají žádný vliv na vznik a trvání vlastnictví.

V případě zvířat nebezpečného druhu nabytých do vlastnictví před účinností shora citované vyhlášky č. 75/1996 Sb. však nutno zohlednit to, že v té době jejich nabývání nic nebránilo. Materie nebyla právně upravena, především zde nebylo onoho výše zmiňovaného zákazu. Totiž zákaz chovu zvířat nebezpečného druhu zde sice byl, ale nikdo nevěděl, čeho se vlastně týká. Takže jako kdyby tu nebyl.

Zákon tím ovšem vytváří rozhodně zvláštní situaci, kdy legálně nabyté vlastnické právo umožňuje posuzovat a postihovat jako správní delikt. Jestliže za pouhé vlastnictví nějaké věci, protože soukromoprávně zvířata právě věcmi jsou, může být někdo trestán2, pak asi lze uvažovat tak, že je vlastnictví těchto zvířat (rozuměj bez povolení) zakázáno.

Dospíváme tedy k tomu, že:

a) chov nebezpečných druhů zvířat vyžaduje úřední schválení, bez takového schválení by totiž šlo o správní delikt, a lze jej tedy považovat za zakázaný (viz shora citovaná ustanovení § 13 odst. 2 a 5 a § 28 odst. l, 2, případně i 3 zákona č. 246/1992 Sb.),

b) nebezpečné druhy zvířat určí vyhláška [§ 3 písemno h) zákona č. 246/1992 Sb.])

c) zvířata jsou v právním smyslu věcmi,

d) chov je nutno chápat jako vlastnictví zvířete, a potom tedy je zakázáno vlastnictví věcí, které určí vyhláška.

To se možná někomu nezdá nic hrozného. Ale kde potom zůstal právní stát a článek 11 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod?3 V konfrontaci s nimi, zejména pak s ustanovením, podle kterého sice jen běžný zákon, ale přece jenom zákon může stanovit, které věci mohou vlastnit jen určené osoby, naprosto nemůže zvolená a popsaná konstrukce omezení vlastnického práva k nebezpečným druhům zvířat obstát.

1 V mezidobí jsem se ovšem mohl seznámit s rukopisem článku Polanský, J. - Zachariáš, J.: K nemožnosti postihu chovu nebezpečných druhů zvířat v některých případech (Právník č. 8/1996), který se otázkou správní odpovědnosti a především jejího vyloučení zabývá podstatně podrobněji přičemž s řešením tam přinášeným nutno bez výhrad souhlasit.

2 Jako příklad této kategorie uváděl Komentář k obecnému zákoníku občanskému, Praha 1934, věci dané zesnulým do hrobu (díl II., str. 370).

3 Podle či. 11 odst. l Listiny každý má právo vlastnit majetek. Podle druhého odstavce může zákon stanovit, který majetek může vlastnit jen stát, obce nebo jiné zákonem určené osoby.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Kindl Milan
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt