archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1990 |2000 |  
         
         


Stati
Diskuze
Glosy
Stanoviska
Informace
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Dopad rozdílu mezi veřejným a soukromým právem na právní praxi


autor: Kind, M.
publikováno v 07/1997
rubrika: Diskuze
str. 621

Obecná úvaha o rozdílu mezi veřejným a soukromým právem v právní praxi. Skutečnost, že předpis veřejného práva upravuje veřejnoprávní aspekty určité problematiky ještě neznamená, že tu nemohou být jiné, soukromoprávní aspekty, po nichž je třeba se ale podívat do soukromoprávních norem.



Následující skromné úvahy jsou vyvolány, nebo snad raději řekněme inspirovány poznámkou dr. Krechta k mé nedávno uveřejněné Poznámce k vlastnictví vod.1 Nezabývají se ovšem nějakou polemikou s ní, protože to, co by v polemice mohlo být řečeno, bylo řečeno stejně už dříve a taková polemika by byla tedy spíše jen hádáním. Protože však právě zmíněná polemická poznámka evokovala obecnou úvahu odpovídající názvu, uvedeme ji jako vstupní příklad.

Vyslovil jsem tedy v práci citované sub 1) mimo jiné také názor, že vody jsou vlastnictvím těch či oněch osob (a to také proto, že o některých vodách to ostatně doposud výslovně stanoví zákon, např. zákon č. 20/1966 Sb. ve znění čl. III zákona č. 161/1993 Sb., a co více, horní zákon ve znění vyhlášeném pod č. 439/1992 Sb. dokonce v § 7 doslova uvádí, že ložisko nevyhrazeného nerostu, jímž může být i mineralizovaná voda nevhodná k průmyslovému získávání nerostů, je součástí pozemku, zatímco mineralizovaná voda, u které je získávat lze, je vlastnictvím státu) a že kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné uplatňovat náhradu škody na vodách, a také že by zanikla věcná břemena odběru vody z cizí studny a tudíž i práva jim odpovídající (přitom taková věcná břemena navíc dávno a dávno připouštěla dokonce již i socialistická judikatura)2; podle známého nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV 35/96 z 12. 9. 1996 nutno považovat za zcela nepřijatelné, aby se soudní praxe demokratického státu stavěla k vlastníkům nepříznivěji, nežli judikatura totalitního období3. Zejména jsem však vyslovil názor, že podle či. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.) může zákon stanovit, že některé věci mohou patřit jen určitým, přesně vypočteným osobám, tedy jen někomu, což podle mého názoru neznamená, že by zákon směl vyslovit, že naopak nesmějí patřit vůbec nikomu. S tím dr. Kredit nesouhlasí, což mne překvapilo hlavně proto, že uvedené názory jsem publikoval mnohokrát už dříve4 a že daleko pregnantněji a právě také dříve, jednou o dost a vícekrát dokonce o mnoho desítek let dříve, je zformuloval třeba i profesor Knapp, a v té minulosti o hodně dávnější pak není dobře zapomínat například na profesora Kramáře nebo rytíře Randu5. Ti argumenty, ze kterých jsem skromně vyšel i já, vyprecizovali v hloubce a podobě pro autora těchto řádek zcela samozřejmě naprosto nedosažitelné.

Ve své argumentaci vycházející jinak především z neovladatelnosti vod (je ovšem trochu smutné, že v roce 1871 Randa vodu ve studni považoval za typicky ovladatelnou věc a dnes bychom ji snad ovládat už umět neměli) však dr. Krecht také cituje důvodovou zprávu k vodnímu zákonu (č. 138/1973 Sb.), podle které vlastník pozemku nemá některá práva a podle které práva k vodám upravuje právě vodní zákon. Důvodová zpráva samozřejmě není součástí zákona a nemůže tudíž vůbec nikoho na právech omezovat (to v současné době často nemůže dokonce už ani zákon sám). Nevyjadřuje samozřejmě ani názor zákonodárce, ale jen názor předkladatele právní normy a právní, především soudní praxe na ni zhusta (a správně) vůbec nehledí.

Nicméně bylo řečeno, že práva k vodám, a to veškerá, upravuje vodní zákon. Podle mého soudu to sice není pravda, to však není pro naše nynější téma zase až tak důležité. Důležité naopak je, že třeba takový občanský zákoník je typickou normou soukromoprávní. Vodní zákon (zákon č. 138/1973 Sb.) je zase pro změnu nejspíše typickou normou veřejnoprávní.

Otázkou (a tudíž rovněž i tématem dalšího uvažování) je tedy to, zda má rozdíl mezi soukromým a veřejným právem nějaký dopad na právní praxi, a pokud případně ano, jaký.


II.


Jak právníci vědí, už téměř odedávna se dělí komplex právních norem na právo soukromé a právo veřejné, i když v různých obdobích toto dělení různí z různých důvodů popírali (zejména v naší zemi pak má toto popírání dlouhou a původně i slavnou tradici, představitelem tohoto odmítání totiž byla normativní škola - vídeňská i brněnská, tedy jak Kelsen, tak i Weyr - a posléze samozřejmě i celá marxistická právní věda). Jakkoli však často odmítáno, toto dělení tu bylo a je.6

Jak trefně podotýká dr. Eliáš7, v praxi lze tyto dvě skupiny právních vztahů (t. j. vztahy soukromoprávní a vztahy veřejnoprávní) rozlišit především podle toho, zda podléhají soudní jurisdikci. Ty, které jurisdikci soudů podléhají, jsou potom vztahy soukromoprávními.

Jinou otázkou, kterou si lze v této souvislosti klást, je to, zda zmíněné dělení má jiný nežli jen vědecký nebo pedagogický význam. O významu vědeckém a především pedagogickém jistě není a ani nemůže být žádných pochyb - když nic jiného, tak právo musí být nějakým logickým způsobem utříděno, jinak bychom se české právo museli učit tak, že nejdřív je zákon (ústavní) č. 1/1993 Sb. (protože předtím Česká republika jako samostatný stát ještě nebyla), po něm je zase č. 2/1993 Sb. (což navíc není ani zákon, ale usnesení, jímž se vyhlašuje Listina základních práv a svobod), potom č. 3/1993 Sb., č. 4/1993 Sb. a tak dál až k horké současnosti - což je samozřejmě nesmysl. Systém Sbírky zákonů je totiž jedním z klasických příkladů tzv. zcela nahodilého systému, který vlastně ani systémem není.

I když tedy uznáme, že pro vědu a učení je třídění práva do podsystémů nezbytností, může tu zůstat otázka, zda jiný než tento význam takové třídění opravdu nemá, a že pro zarytého praktika, pracujícího právě jen se Sbírkou zákonů (a dalšími oficiálními sbírkami dřívějšími, Sbírkou nálezů a usnesení Ústavního soudu Sbírkou soudních rozhodnutí a stanovisek a tak podobně) takové dělení žádný praktický význam nemá. Jenže ono jej právě má.

Například zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, bylo stanoveno, že oprávněnými osobami jsou také soukromé právnické osoby. A rázem bylo velmi důležité, kdo je soukromou právnickou osobou a kdo je právnickou osobou jinou - a ke slovu přišel onen dnes často zmiňovaný a opět slavný Slovník veřejného práva československého, podle kterého církve a jiné instituce jsou veřejnoprávními právnickými osobami8, takže navzdory počáteční snaze nemohly církevní právnické osoby být restituovány podle citovaného zákona a nejsou dodnes. To je jen jeden malý příklad z oblasti restitucí, ostatně pomalu pomíjející.

Druhý příklad je sice delší, jeho vypovídací schopnost je však ještě větší a ukáže nám, že i přes sebevětší inklinaci k pouhé právní praxi se bez teorie žádný praktik neobejde (leda by se smířil s tím, že jako například advokát nebude stát za nic, když bude klientům radit špatně). Podle stavebního zákona [§ 55 odst. 2 písmeno a) zákona č. 50/1976 Sb. v platném znění ve spojení s ustanovením § 3 odst. l písmeno c) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, rovněž ve znění novel] je typickou drobnou stavbou vyžadující minimálně ohlášení stavebnímu úřadu a někdy i stavební povolení například plot (slovy posledně citované vyhlášky oplocení). Jak víme, podle ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku stavba není součástí pozemku. Víme také, že typickou součástí pozemku je například strom nebo keř. Ale co potom živé ploty? Živý plot je, jak z názvu samotného plyne, plot a tedy stavba, živý plot je ale současně také křoví, a tedy součást pozemku; stavba ale podle výslovného ustanovení občanského zákoníku součástí pozemku není. Není ostatně nutno sahat k absurdnímu příkladu živých plotů. Stavba prostě není podle občanského zákoníku součástí pozemku. Jenže existují judikáty, které říkají, že některé stavby součástí pozemků prostě jsou9 - a to například chodníky, ba i zahradní bazény a podobně. Ústavní soud pak dokonce zastává názor, že součástí pozemku jsou typicky některé stavby podzemní10 a podobně. Přitom řešení tohoto navíc jen zdánlivě11 bludného kruhu lze najít relativně velice snadno. Stručně řečeno: takové řešení je v tom, že v soukromém právu (občanském zákoníku) tentýž pojem „stavba" znamená něco jiného nežli shodný pojem „stavba" v právu veřejném (stavebním zákoně), tedy jinak řečeno, že tentýž pojem (zde „stavba") znamená ve veřejném a v soukromém právu něco zcela odlišného.12 Zatímco například soudní praxe dospěla k závěru, že stavba v soukromoprávním pojetí se stává stavbou již tehdy, pokud je rozeznatelná a identifikovatelná (srov. judikaturu citovanou v Bártově práci uvedené v pozn. 12), naopak pro stavební, tedy veřejné právo vše nasvědčuje tomu, že stavbou je až dílo skončené a způsobilé kolaudace (tamtéž). Rozdíl mezi týmž pojmem v soukromém a veřejném právu je tedy evidentní. Jenže abychom tohle mohli vědět, musíme vědět, že je tu jak soukromé, tak i veřejné právo a jaký je mezi nimi rozdíl (to abychom věděli, že stavební zákon není soukromoprávní, protože to v něm nikde není napsáno).


III.


Nutno opět říci [navíc znovu v souladu s dr. Bártou13], že nelze samozřejmě zařadit celý předpis, či dokonce kodex, do té či oné velké skupiny právních norem; zařadit lze právě jen tu či onu normu. A tak je tedy třeba v občanském zákoníku ustanovení o přivolení soudu k výpovědi z nájmu - to jest norma upravující zásahy veřejné moci do vlastnického práva - a tedy norma veřej­noprávní, zatímco stavební zákon upravuje ochranu před budoucími imise­mi v podobě tzv. občanskoprávních námitek; jinak spíše soukromoprávní zá­kon č. 229/1991 Sb. operuje s veřejnoprávním chápáním stavby a podobně. Soukromoprávní nebo veřejnoprávní charakter má proto vždy jednotlivá právní norma, o právním předpise to lze říci jen víceméně. To však jen tak na okraj.

Zmíněné dělení má ještě jeden nezanedbatelný význam, jehož bych se rád alespoň stručně dotkl. Jde o to, že některé předpisy tvrdí něco, co se dokonce i na první pohled nezdá být pravda. Tak hned třeba obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb. v platném znění) v §1 říká, že tento zákon (to jest právě on sám) upravuje (mimo jiné) postavení podnikatelů. Ustanovení o postavení podnikatelů ovšem nalezneme leckde jinde, například v zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách (opět v platném znění) nebo třeba v živnostenském zákoně (zákon č. 455/1991 Sb., rovněž víckrát novelizovaný). S tím je to ještě horší, hned v ustanovení § l totiž říká, že upravuje podmínky živnostenského pod­nikání - a přitom třeba jednání podnikatele, samozřejmě i živnostenského, upravuje právě § 13 až 16 zákoníku obchodního, nehledě už k tomu, že právě samotné podnikání i podnikatel jsou definováni rovněž v něm (§ 2 odst. l a 2). Tady ovšem lze říci, že živnostenský zákon upravuje veřejnoprávní aspekty podnikání a obchodní zákoník spíše ty soukromoprávní (i když i v obchodním zákoníku jsou veřejnoprávní normy a není jich málo, například úprava ob­chodního rejstříku). Pokud tedy právní předpis stanoví, že něco upravuje, neznamená to, že když v něm pak nějaká úprava není, nemůže už být nikde jinde. Nemusí, ale může. Ustanovení obchodního zákoníku nezrušila dřívější ustanovení živnostenského zákona jen proto, že § l obchodního zákoníku říká, že tento zákon upravuje postavení podnikatelů. Ano, upravuje je, ale to ne­znamená, že se podnikatelů nemohou týkat jiné předpisy. Sotva by přece mohl podnikatel namítat, že nebude platit výživné, protože je podnikatel a jeho postavení tedy upravuje obchodní zákoník, který o výživném samozřejmě ne­stanoví vůbec nic; sotva by také mohl namítat, že nemůže uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky, protože je podnikatel a po takové smlouvě není v obchodním zákoníku taky ani stopy. Podobně pokud třeba zákon č. 138/ 1973 Sb., o vodách (vodní zákon) stanoví v § 2 odst. l, že upravuje práva ke zde uvedeným vodám, neznamená to, že to, co není právě jen a jen v tomto zákoně, nemůže o vodách platit (nechceme-li ovšem ještě dnes argumentovat bezmála pětadvacet let starou důvodovou zprávou, představující navíc jen názor pouhého předkladatele za zcela jiných společenských podmínek, dualismus práva soukromého a veřejného striktně odmítajících).

Již jen na okraj je třeba poznamenat, že právě v tom, co bylo výše uvedeno, je také řešení zmiňovaného vodoprávního problému. Vodní zákon je zajisté úpravou práva k vodám - toho veřejnoprávního. Soukromoprávní normy ovšem neobsahuje. Proč taky, když jsou v obecných právních (soukromoprávních) předpisech. To, že předpis veřejného práva upravuje veřejnoprávní aspekty určité problematiky a žádné jiné, neznamená ovšem, že tu jiné aspekty a jejich úprava nejsou - jen se po nich musíme podívat do soukromoprávních norem. Již velmi dávno a dávno to ostatně vyjádřila dokonce opět i judikatura tzv. socialistická například v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Cz 10/70 publikovaném v oficiální sbírce, která se právě jen ten jediný rok jmenovala (jenom) Sbírka soudních rozhodnutí pod č. 86/1970. Podle tohoto judikátu v případě porušení povinností podle (dřívějšího) vodního zákona lze postupovat podle vodohospodářských předpisů ve správním řízení; při zásahu do vlastnictví však jde o občanskoprávní věc, patřící tudíž do pravomoci soudu. V podstatě tak je tomu, zcela logicky, dodnes.

1 Kindl. M.: Poznámka k vlastnictví vod, Právník č. 2/1997, str. 186 a násl.

2 Sborník nejvyšších soudů o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Sevt, Praha 1986, str. 517.

3 Srov. Právní rozhledy č. 11/1996, str. 521.

4 Srov. Kindl, M.: Podzemní vody, vlastnictví a restituce, Právník č. 6/1993, str. 463 a násl., a ještě dříve Kindl, M.: Některé otázky vztahu životního prostředí a privatizace, Správní právo č. 3/1991 str. 174 anebo naopak celkem nedávno Kindl, M.: K jednomu regálu, Právník č. 8/1996, str. 735.

5 Knapp, V.: Poslední dějství národního majetku, Právník č. 6/1993, str. 453 a násl, pokud jde o vlastnictví vod, str. 458 a násl. Jiné než splavné toky (náležející státu) podle Randy (Randa, A.: Právo vlastnické, Praha 1871, str. 25) a obecného zákoníku občanského náležely vlastnicky soukromým osobám stejně jako prameny, rybníky, vody ve studni a podobně a podle Kramáře (Kramář, J.: Práva věcná, Všehrd, Praha 1934, str. 142) by sice vodní toky vlastnictvím soukromých osob být nemusely, ale prostě jsou.

6 Ostatně už ve slavném Slovníku veřejného práva československého (díl L, Polygrafia, Brno 1932, str. 493) vypočítal (v heslu Dualismus právní) J. Hoetzel více než dvacet teorií odlišení veřejného a soukromého práva. Poslední právnická učebnice (Správní právo, obecná část, C. H. Beck, Praha 1996, str. 15 a násl.) jako zejména významné (relevantní) z nich uvádí tři, a to teorii zájmovou, mocenskou a organickou.

7 Eliáš, K.: Rekodifíkace českého soukromého práva, Právník č. 2/1997, str. 105 a násl.

8 Srov. Slovník veřejného práva československého, sv. III., Polygrafia, Brno 1934, str. 488.

9 Srov. Sborník nejvyšších soudů o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím (IV.), Sevt, Praha 1986, str. 522.

10 Srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. I., C. H. Beck, Praha 1994, str. 201 a násl.

11 O bludný kruh jde ovšem opravdu jen zdánlivě a řešení najdeme snadno i v samotném zákoníku občanském: ten totiž v § 119 odst. l říká, že věci jsou movité a nemovité a v odstavci 2 pak, že nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Tedy:

a) nemovitostí, tj. nemovité věci = mimo jiné určité stavby, neboli

b) stavby = věci buď movité nebo nemovité, z čehož můžeme dále vyvodit, že stavby = věci, a potom

c) stavba není součástí pozemku (pozemek ovšem = nemovitá věc, srov. § 119 odst. 2 občanského zákoníku). Naložíme-li se vztahem čistě matematicky, pak stavba (tj. věc buď movitá nebo nemovitá) není součástí pozemku (tj. věci nemovité). A pokud to ještě zestručníme, pak věc (tedy třeba stavba) není součástí věci (zde pozemku), což je zcela logické. Věc se má tedy tak, že taková stavba, která má povahu samostatné věci, není součástí jiné věci (pozemku), což je jasné asi každému. V nálezu citovaném v předchozí poznámce to Ústavní soud vyjádřil tak, že ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku je třeba interpretovat tak, že stavba není součástí pozemku, jestliže jde o stavbu nemovitou, která není funkčně spojena s pozemkem (str. 190).

12

Srov. Bárta, J.: Pěkné nadělení (Stavba jako předmět vlastnictví a jako předmět administrativněprávní úpravy), Právník č. 10 - 11/1993, str. 859 a násl. a Kindl, M.: Nadělení ještě hezčí, Právník č. 2/1994, str. 185 a násl.

13 Bárta, J.: Znovu stavba, tentokrát v zákonu o půdě, Právník č. 5/1994, str. 469 a násl.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Kindl Milan
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt