archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1990 |2000 |  
      1990 |1991 |1992 |1993 |1994 |1995 |1996 |1997 |1998 |1999 |  
         


Stati
Diskuze
Glosy
Stanoviska
Informace
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Právo přirozené a historické


autor: Taxis, R.
publikováno v 01/1861
rubrika: Pojednání
str. 18

Slibujeme v programu svém, ...že pěstovati budeme právo přirozené i historické v nejširším smyslu slova, vystříhajíce se pečlivě všeho neuznávání jednoho neb druhého z podstatných těchto a rovně oprávněných živlů veškerého právnictví... Postavili jsme se tím na stanovisko vyššího onoho, na němž stojí z jedné strany přívrženci tak zvané ...historické školy,... z druhé strany pak stoupencové školy ...abstraktně liberální... O těch, jimžto právnictví jeví se pouze v znalosti všelijakých zákonů a kteří o vědě právnické věděti nechtí, ovšem ani mluviti nemůžeme. Pokládáme za svou povinnost, abychom zde promluvili poněkud obšírněji o poměru za naším přesvědčením budoucí rozkvět vědy právnické jediné spočívá.



V životě lidském jevila se po všechny časy snaha nalezti vyšší princip, který by na nedokonalých poměrech historických, t.j. skutečných té neb oné doby, nebyl závislý. Zkrátka hledělo se k tomu, aby poznáno bylo: co býti má, a nikoliv pouze poznání toho, co jest a jak jest. Z počátku ovšem hledal duch lidský původ a příčinu všech věcí v přírodě zevnější, brzy však povznesl se k posuzování poměrů skutečné společnosti lidské podlé účelu, jejž má lidský život a podlé vyššího pojmu idey dobrého a spravedlivého, jež poznává badání filosofické hlavně zpytováním bytosti jednotlivého člověka i člověčenstva. Filosofie práva, aneb právo přirozené jest tedy věda, která předně z bytosti člověka i člověčenstva vyvozuje nejvyšší princip neb ideu práva, jižto pak dále vyvinuje na základě skutečných poměrů života lidského.

Filosofie práva vystavuje nám tedy ideál a úloha lidského života pak jest, aby se skutečnost ideálu tomu vždy více a více blížila. Bez takovéhoto ideálu scházel by první a hlavní základ k uskutečnění práva v životě, k zdokonalování nynějších nedokonalých poměrů právních.

Filosofie práva nemá tedy pouze ceny již sama o sobě co věda, nébrž má i cenu zvláštní pro zákonodárce, kteří bez ní nemohou se obejíti, jakož i pro každého právníka výkonného, jemuž usnadňuje porozumění právu positivnímu; neboť ona zajisté otvírá jemu pravý duch a smysl ustanovení právních, dopomáhajíc ku pronikání zákonů, ježtoby bez světla filosofie práva zůstaly mrtvými a zapletenými. Nechceme tím tvrditi, žeby bylo právo předmětem poznání pouze rozumového (apriorického), vyvinujeť se zajisté též v životě lidském co právo obyčejné a zákonem ustanovené. Musí se přirozeně v životě vyvinovati, aniž by se přerušil svazek boby přítomné s minulostí. Právo jest konečně podstatnou částí veškerého života národního, nacházejíc se v nejužším organickém spojení se všemi stránkami a obory jeho, jakož i s rozličnými stupněmi vzdělanosti, jak se vůbec v které době jeví. Právo tedy pozůstává: jednak z nejvyššího principu, z idey práva, jednak z pojmu historického, v životě dále vzdělavatelného, a tento opět rozdílný jest podlé rozličných poměrů života národního, a bývá v každé době ustálen v zákon positivním. Důležitost i této hlavní části vědy právnické jest patrná již i proto, že každé zákonodárství jest špatné, které není vybudováno na daném již, přirozeném základě, jakož i proto, že není možné porozuměti zákonům positivním bez důkladné znalosti jich pramenů, z kterých se vyvinuly. Že se však právníku bez důkladné znalosti zákonů positivních, které na ten čas v platnosti jsou a které vždy nejnovější vyvinutí práva historického representovati mají, obejíti nelze, o tom netřeba slov šířiti.

Zajisté pak teprv, když obě nejdůležitější části vědy právnické: právo přirozené a historické, co rovně oprávněné uznány a od každého právníka s toutéž horlivosti pěstovány budou, můžeme se nadíti dokonalého vyvinování se vědy, zákonodárství a praxi právnické.

Zvláštní pak třetí oddíl vědy právnické spojuje ideu neb ideál s právem historickým, učí nás, jak a pokud idea práva nynějšímu stupni vzdělanosti a jiným poměrům nynější společnosti na základě posavadního vyvinování historického přispůsobiti se dá, a ukazuje nám takto vzor neb ideál časový (rozdílný ovšem od onoho věčného, od idey práva), podlé kterého zákonodárství říditi se má.

Posud však bohužel ono rovné oprávnění obou živlů, filosofického totiž a historického v právnictví, mimo některé čestné výminky, uznané není; převládal a převládá buďto jeden aneb druhý, z čehož ovšem jen jednostrannost vyplývá.

Co se práva přirozeného týče, potkáváme se již v starém věku s náhledem, že právo nezakládá se na vůli lidské, nébrž že mu vyšší, v přírodě samé utkvělý zákon zdrojem jest. (V. k. př. Cicero or. pro Milone c. 4, Id. de legibus I 4, ibid. I 5, § 11 institutionum de jure nat. gent. et civ. I 2 etc). Samostatná věda tohoto práva povstala však teprvé v posledních stoletích. Svět sprostiv se vazeb středověkých a práva římského, pídil se po právu nezávislém na náhodě a libovůli, které by spočívalo v bytosti a v účelu člověka a ježto by skoumáním rozumovým poznáno býti mohlo. Povstala tedy věda, která věčnou pravdu o právě obsahovati měla a která rozličnými jmeny jmenována byla, nejčastěji však názvem: právo přirozené (Naturrecht!). Jmeno to ovšem všelijak vykládati se může a skutečně mívala věda zvláště u učenců německých všelikeré základy, podlé toho jak si ten neb onen slovo "Natur" vykládal. Povstaly z toho rozličné nepotřebné abstraktní a nesmyslné theorie tak zvaného "stavu přirozeného" (Naturstandstheorien). Má-li však právo přirozené účelu svého dosáhnouti, musí býti vybudováno na přirozeném základě pravdivé podstaty a bytosti, či krátce na přirozenosti člověka co rozumného a smyslného tvora. - Po theoriích stavu přirozeného převládal ve vědě práva přirozeného duch subjektivně-rationalistický, který se ovšem na rozum lidský co pramen učení těchto odvolával, proto však předce si liboval v jalových smyšlénkách, v pojmech abstraktně-formálních a v sadách, které ačkoliv znalosti pravé podstaty lidské a historie i znalosti skutečných poměrů postrádaly, předce v životě skutečném často prohlašovány bývaly za jediné platné.

Proti takovémuto učeni povstala reakce "školou historickou," která bohužel při všech zásluhách svých zase opáčně meze pravdy překráčela. Formální onyno abstraktní pojmy vším právem se zprotivily učencům, život lidský znajícím, pročež na důkladnější pěstovaní historie práva naléhali; základního pojmu práva však u nich zase pohřešujeme. -

Abstraktní zásady subjektivně-liberálního práva přirozeného osvědčily se všude co velmi škodlivé, kdekoliv všelijakými bez historického základu za zeleným stolem urobenými zákony neb ústavy v život uvedeny byly. Historická škola naproti tomu zastávala zásadu, že právo každého národa, životu, potřebám a náhledům jeho přiměřené býti, v nich se zakládati a s nimi jen se proměňovati má; že má právo býti cosi živoucího, národního, historického. Jest tedy přirozenější, tvoří-li se právo z života samého ve způsobě obyčejů. V tom spočívá zajisté tolik pravdy, že není divu, že zásady ty škole historické hned z počátku tolik přívrženců získaly.

Hlavní zásluha historické školy jest zajisté ta, že zavedla v právnictví pojem "ústrojí" (Organismus), a že dodala skoumání historického práva více důkladnosti i tím, že činila ze stanoviska svého rozdíl mezi "právem" a "zákonem;" pročež nebyla jí při vykládání positivního práva v platnosti jsoucího pouhá vůle zákonodárcova měřidlem, nýbrž souvislost práva platícího s celým vyvinutím historickým, s národní povahou a s národním uvědoměním. Škola tato stala se však předce zase jednostrannou tím, že k rationálnímu a svobodnému živlu v právě a ve vyvinutí-se jeho nehleděla. Byť i v prvních dobách zákony vnitřního pudu v právě se jevily, vždy předce v dobách vyšších vzdělanosti přichází rozumové a svobodné působení na společensko-právní poměry v platnost. Historická škola hledí jaksi fatalisticky k celému vyvinutí-se národů, má tedy také nahodilý právní stav jistého národa v jisté době za potřebný a nutný; ano jeden z prvních učenců této školy tvrdí; žeby bylo obviňováním života samého, kdyby někdo spokojen nebyl s výtvorem historie, jak se v určité době, za vnitřním pudem národa ustálila v právu, platnost majícím. S tím ovšem mravní povaha národní srovnávati se nemůže. Z toho stanoviska nemůže se již více činiti rozdíl mezi právem a neprávem, mezi dobrým a zlým. Hlavní chyba historické školy jest ta, že nečiní rozdílu mezi věčným původem bytosti jakési věci a mezi časnou její příčinou. Musíme k. př. při bylině rozeznávati zemi s živícími ji částkami a slunce, vzduch i déšť od zárodku života jejího samého, jenžto jediné v semeně se nachází.

Taktéž při rozličném tvoření se práva, ježto u jednotlivých národů v rozličných dobách spatřujeme. Původ a zárodek životní, práva každého národu spočívá v základním pojmu práva, který jest jako ostatní, životem lidským vládnoucí pojmy neb idey základní, vždy a všude tentýž, pro všecky lidi, národy a na všecky časy; jeví se ne všech zákonech a zřízeních právních, více nebo méně jasně; zkalí se sice, nikdy však nemůže býti potlačen. On jediné jest všeobecným a jen v tom smyslu možno mluviti o "světovém právě," které by se hodilo všem národům a časům. Historická škola však nepovznesla se k takovému věčnému pojmu práva a nepoznala, že v něm prapramen a první původ práva vůbec spočívá a že historicko-positivní práva jsou vůbec jen pokusy více méně zdařilé, aby pojem ten vyvinul se takovým způsobem, jehož právě vyhledává půda ta, na nížto ten neb onen vyrostl u spolupůsobení rozličných a zvláštních poměrů národních, místních a časových. Historická škola prohlásila prameny práva historického, práva positivního (jakéž jsou obyčejové, zákony a t. d.) za prameny práva vůbec a učinila tim další vyvinování positivního práva rozumným přiměřováním idey práva k poměrům národním a t. d. nemožné. Tyto hlavní vady školy historické jsou nejlépe vylíčeny novějšími učenci vlašskými. Důvody jejich jsou sestaveny v článku výtečného prof. Rödera v časopise Mittermaierově: "Kritische Zeitschrift für Rechtswissenschaft und Gesetzgebung des Auslandes" (svazek XXV, číslo IV, str. 82-91).

Mimo tyto základní chyby historické školy dopouštějí se však novější přívrženci její i chyby té, proti základní zásadě své, že historického práva vůbec hledajíce s většího dílu jen v právě římském a dílem i německém, historie práva ostatních národů zcela zanedbávají. Ačkoliv to hlavním pravidlem a největším též zásluhou historické školy jest, že má zření na ústrojnost, na živel národní a tudíž na právo obyčejové, každému národu zvláštní, uspokojují se přede novější přívrženci její stálým setrváním při právu římském, které co "ratio scripta" co právě "právo světové" odporučují. I žádají na nás v přepjatosti své, abychom se odřekli dalšího vyvinování domácího svého práva prostředkem zákonodárství, ovšem že i s patřičným upotřebením toho neb onoho ústavu právního jiných národů (tudíž i práva římského), který bý se na naše poměry právě hodil. Toto vtěsňování historického i filosofického bádání v rámec římského práva vede pak k malichernému a namahavému probírání té neb oné nepotřebné a mrtvé již části práva toho, co historický celek ovšem klasického, a má chybu tu, že obzor každého právníka zúžuje, zvláště když schytralé rozluštění některé jalové kontroverse o věcech starodávných, v životě nynějším již zcela nepotřebných, za zvláště důležitý vynález a obohacení vědy právnické se prohlašuje, což zvláště u německých profesorů římského práva bývá obyčejem. Německý právník Thibaut praví ve svém spisu proti škole historické velmi významně: "Unsere Rechtsgeschichte, um wahrhaft pragmatisch zu weden, muss die Gesetzgebungen aller alten und neueren Völker umfassen; zehn geistvolle Vorlesungen über die Rechtsverfassnng der Perser und Chinesen werden mehr wahrhaft juristischen Sinn wecken, als hundert über die jämmerlichen Pfuschereien, denen die Intestat-Erbfolge von August bis Justinian unterlag."

Patrno, že historickému živlu v právnictví, proskoumáním římského a snad i německého práva zadost se učiniti nemůže, že ale z druhé strany studium historicko-právnické vždy více si hleděti má ducha, než úzkostlivého probírání jednotlivých ústavů právních. idea práva přijímá v každém národu tvar, jeho povaze přiměřený a vyvinuje se zvláštním u každého národu způsobem. Má-li tedy historie práva slouti úplnou, musí aspoň v hlavních rysech podávati práva všech národů, jak se od prvopočátku až na naše časy vyvinula; ovšem že pak každý národ historii domácího svého práva ve větším rozměru a do podrobna vzdělávati musí, již pro praktickou potřebu tu. aby každý právník lépe poznati mohl platících positivních zákonů, které vždy jen na základě historickém vybudovány býti mají. Rozsáhlejším pěstováním historie práva jednotlivých národů budí se též smysl k individualnosti každého národu. - Posud bohužel převládají zvláště mezi německými učenci náhledy jednostranné historické školy; opovrhují totiž právem přirozeným, bez něhož nelze na patřičný pokrok v právnictví pomysliti a bez kterého každý právník zůstává více méně nepraktickým archeologem aneb řemeslnickým routinistou, a pěstují skoro výhradně právo římské na velikou ujmu domácích národních práv, která zvláště u nás ladem leží.

Lepší budoucnosti v právnictví očekávati nelze, dokud se neuzná ve vědě právnické rovné oprávnění výše vylíčeného důkladného práva přirozeného s právem historickým, zvláště domácím, pokud oba tito živlové v každé době přiměřeně v zákonodárství nesplynou.

Před historickou školou převládalo v právnictví, jak známo, právo přirozené, ovšem že špatné a nepotřebné; nyní zase převládá historické, ovšem že také nedokonalé. Čím více však jedno neb druhé se zdokonaluje, tím více také uznává opravnění živlu druhého, a tak bohdá že v tom ohledu cíle žádoucího dosáhneme.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Taxis Rudolf
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt