archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1950 |1960 |1970 |1980 |  
         
         


Stati
Informace
Diskuze
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Poznámka k vlastnictví vod


autor: Kind, M.
publikováno v 02/1997
rubrika: Stati
str. 186

Autor článku polemizuje s názory, že voda není považována za věc v právním smyslu nebo je považována za věc ničí a uvádí, že tomu tak být nemůže a k jakým negativním důsledkům by takové situace mohly vést. Podává rovněž krátký historický exkurs o vývoji vlastnických vztahů k vodním tokům.



I.

V právní teorii se poměrně často konstatuje, že povrchové a podzemní vody a vztahy k nim jsou předmětem hlavně veřejnoprávních úprav (jako je například doposud platný zákon č. 138/1973 Sb., o vodách) a klade se otázka, zda a případně za jakých podmínek vůbec mohou být také předmětem práva soukromého, především práv majetkových (a ovšem zejména práva vlastnického). Mnohdy se dospívá k závěru, že vody, ať již povrchové či podzemní, nejsou dokonce vůbec věcmi v právním smyslu1 a někdy se dospívá též k názoru, že sice věcmi jsou, ale že je nutno je považovat za věci nezpůsobilé být předmětem vlastnického práva (tj. za věci, které nepatří ani státu ani jiným subjektům a které nejsou ani předmětem právního obchodu)2. Tato řešení nejsou sice rozhodně nová,3 jsou však aby se tak řeklo dnes moderní. Dlužno ovšem podotknout, že podle citovaných prací především Randových z přirozených důvodů mimo všechen obchod jsou ovzduší, vody a třeba také elektřina (srov. práci citovanou v pozn. 3, str. 11), ale když tuto myšlenku rozpracovává dále, dospívá k závěru, že voda v pramenech, studních, kašnách, rybnících může být předmětem vlastnického práva soukromých osob, zatímco splavné řeky náleží státu a ostatní vodní toky (např. Privatbäche, soukromé potoky) soukromým osobám (cit. dílo, str. 25-29). Jindy například prof. Kramář připouštěl, že ne všechny hmotné věci jsou předmětem vlastnictví, protože některé z přirozených důvodů prostě nemohou, jako vzduch a jiné plyny nezachycené v nádržích či nádobách, jiné by z toho důvodu, že jich je dostatek až přebytek a přitom jsou pro všechny lidi nezbytné, být předmětem vlastnictví nemusely, ale jsou - jako například tekoucí vody.4

Pokud tedy například dokument citovaný v poznámce 1) konstatuje, že je třeba respektovat právní teorii, pak je nutno upozornit, že jím uváděná řešení nejsou a nebyla v právní teorii nikdy jediná5 a nadto je ani dnes nelze považovat za právě nejlepší. Příklad podle Randy neovladatelné elektřiny (o níž se domníval, že by mohla být zvláštním vlněním éteru) stejně tak jako úvahy o tom, že není třeba upravovat vlastnictví k hmotným předmětům, jichž je přebytek (jako kdysi vody) dokládají, že při vší úctě k právní vědě našich předků je přece jen nutno jejich úvahy poměřovat úrovní dnešních znalostí a nepřejímat je automaticky, nekriticky a bez ohledu na to, že od jejich formulace uplynulo mnohdy víc než sto let.

Protože je nepochybné alespoň to, že odebraná voda (do konve, cisterny anebo i do vodovodu) je věcí a může být vlastnictvím (jinak by totiž vodné bylo vždy jen bezdůvodným obohacením dodavatele vody), konstatují výše zmiňovaná řešení, že vlastnictví k nim se nabývá povoleným odběrem -u obou variant tedy platí, že ke vzniku vlastnického práva musí dojít způsobem zákonem předpokládaným, tj. realizací povoleného užívání vod.

Jenže už se nikde neříká, co se stane, když odběr nebyl povolený (odebere-li někdo například více vody, než kolik mu bylo povoleno anebo odebere-li ji zcela bez povolení). Především ji po něm stejně nejde chtít zpátky, protože vlastnictví k ní nevzniklo sice ani odběrateli (vzniká až povoleným odběrem), ale ani nikomu jinému. Protože nikdo není vlastník, nelze vodu od neoprávněného odběratele požadovat zpět - není totiž, kdo by ji požadoval, respektive mohl požadovat, a nelze ani požadovat náhradu škody (škoda je zmenšením majetku a tady se majetek nikomu nezmenšil, protože voda nikomu nepatřila). Jde o věčný problém, že obvykle není dobře znemožňovat vlastnictví k věcem, které lze uchopit, držet a které tedy mohou mít ať oprávněného, nebo ještě spíše neoprávněného držitele. Tím se totiž obvykle nahrává právě neoprávněným držitelům, protože to, co neoprávněné drží, jim nelze vzít, neboť to nemá vlastníka a tedy tu není ten, kdo by jim to právní cestou vůbec vzít mohl.

A tím se ovšem dostáváme k oblasti ještě daleko závažnější.

Předmětem soukromoprávních vztahů jsou věci a práva (pokud to jejich povaha připouští, srov. § 118 odst. l občanského zákoníku). Pokud tedy něco není věcí (a není ani právem, což voda samozřejmě již pojmově být nemůže), pak to prostě a dobře v soukromém právu neexistuje. Připustit v oblasti soukromého práva právní neexistenci vody samozřejmě lze (ovzduší jako takové věd v právním smyslu asi opravdu není a tedy v soukromém právu prostě opravdu vůbec neexistuje), rozhodně to však není výhodné. Ačkoli se věc někdy téměř tak vykládá (pokud jde o majetkové aspekty vod) soukromoprávní úprava totiž samozřejmě není jen úprava práva vlastnického. Je tady ještě například celá oblast náhrady škody, která se při obdobných úvahách zcela opomíjí. Není-li něco věcí v právním smyslu, pak to nemůže být v právním smyslu ani poškozeno, a nelze proto po nikom vymáhat náhradu škody (ostatně ji nemá kdo vymáhat, protože není vlastníka).

Jako úplně nejjednodušší příklad nám může posloužit situace, kdy někdo vylije ropné látky do vody. Voda není podle shora uvedených koncepcí věcí a tedy ji v právním smyslu nelze poškodit, nemůže tedy vzniknout v právním smyslu žádná škoda. Ostatně i kdyby voda věcí byla, pak podle druhé z uvedených koncepcí zase pro změnu nikomu nepatří a nikdo by tedy stejně nemohl náhradu škody vymáhat. Jistě, existuje tady systém veřejnoprávních sankcí (pokut) ukládaných státními orgány. Jenže jen za určitých podmínek a jen do určité výše. Vzdávat se proto soukromoprávní ochrany je když nic jiného, tak velký přepych.

Dále se budeme zabývat situací, kdy by voda byla považována za res nullius, věc bez vlastníka (situace, kdy by voda nebyla věcí vůbec, je obdobná, jen ještě o něco horší).

Je pravda, že podle § 29 odst. l vodního zákona se škoda nahrazuje tomu, kdo má povoleno odebírat podzemní vodu. Tato zásada však platí jen tam, kde škodu způsobí právnická osoba fyzické osobě (v původní dikci vodního zákona organizace občanovi), jinak platí obecné předpisy a proto je řešení otázky vlastnictví nezbytné. I v případě náhrady škody podle vodního zákona ovšem sporné momenty jsou. Podle § 8 odst. 4 vodního zákona totiž práva a povinnosti vyplývající z povolení, uděleného pro účel spojený s užíváním nemovitého majetku, přecházejí na další nabyvatele, případně uživatele, bude-li nemovitý majetek sloužit i nadále účelu, pro který bylo povolení uděleno. Uveďme příkladmo velmi krátký nájem pozemku či domu. Zejména tam, kde byl sjednán opravdu krátký nájem (například na dobu dovolené) by nebylo správné poskytovat náhradu škody nájemci a zřejmě by vždy mělo jít

o konkrétní posouzení vlivu dočasnosti užívání na přechod nároku na náhradu škody. Jiným problémem zase je to, zda při změně účelu užívání nemovitosti

i změně uživatele (například při změně zahrádky na stavební parcelu pro stavbu domku) je skutečně vždy nezbytné žádat o nové povolení (v praxi se to většinou nedělá), například k odběru vody ze studny, a zda, nebylo-li dosud vydáno, tu opravdu vůbec není subjekt oprávněný k uplatnění nároku na náhradu škody.

Nejde-li o vztah mezi subjekty vymezenými citovaným ustanovením vodního zákona, pak platí obecné předpisy - a tady je vlastnictví již záležitostí velmi důležitou, protože poškozeným je právě vlastník poškozené věci. Při přijetí svrchu citovaných názorů by však bylo možné skutečnou škodu způsobit (a vymáhat) jen na vodě již legálně odebrané.

Přitom nutno upozornit na to, že podzemní vody jsou často zachycovány ve studních (studny jsou vodohospodářským dílem podle vodního zákona, srov. jeho § 38 odst. l písm. a) a jako takové jsou stavbami - arg.: „vodohospodářská díla jsou stavby..." v citovaném ustanovení). Judikatura studny obvykle považuje za příslušenství pozemku,6 tedy za věc, která je určena k užívání společně s jinou (hlavní) věcí, v tomto případě s pozemkem.

Pokud by studna byla (a to je) příslušenstvím pozemku a majetkem jeho vlastníka a voda v ní by však byla věcí ničí (a to až do odběru, ovšem jen do odběru povoleného), pak by při poškození studny např. na pronajatém pozemku podle režimu vodního zákona byly dva subjekty oprávněné k náhradě škody; podle obecných předpisů sice jen jeden, ale zato by nárok za poškození kvality či kvantity vody nemohl být uplatněn vůbec. Pokud nedošlo k poškození studny jako stavby, nemohl by při přijetí názorů výše uvedených uplatnit nárok na náhradu škody vůbec nikdo.

Můžeme proto tento stručný exkurs shrnout tím, že v případě, že by voda nebyla považována za věc v právním smyslu anebo byla považována za věc ničí, pak bychom se zcela vzdali všech možností soukromoprávní ochrany -především možnosti uplatňovat nároky na náhradu škody způsobené poškozením (např. znečištěním, ale i odcizením) vody.

Skromně se domnívám, že stav povrchových i podzemních vod k tomu nenabádá.

Na stránkách právněteoretického časopisu se ovšem nad celou problematikou můžeme zamyslet ještě z jednoho aspektu, totiž z aspektu historického. Ani ten totiž není pro zkoumání dotčené problematiky bez zajímavosti.


II.

V současné době není u nás vlastnictví k vodám nijak zvlášť upraveno. Vody jsou předmětem jak veřejnoprávních vztahů, tak i předmětem vztahů soukromoprávních, především práva vlastnického. Patří do vlastnictví státem zřízených akciových společností (Povodí) a dalších právnických i fyzických osob, jež je do vlastnictví získaly především v procesu restitucí (zejména postupy podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). V minulosti to samozřejmě bylo jinak.

Úplně původně bylo totiž vlastnictví vodních toků považováno za knížecí, později královský regál (například klášteru Sázavskému byla panovníkem darována „řeka Sázava od Milobuzi až k Zákolnici", klášteru Břevnovskému byla zase darována vesnice „cum flumine Wltava"7 a podobně), ale již Vladislavské zemské zřízení z roku 1500 (v či. 552) vyhlásilo, že splavné řeky jsou předmětem obecného užívání a Obnovené zřízení zemské Ferdinanda II. z roku 1627 (v oddílu Q, či. 46) pak rozšířilo užívání na všechny řeky. Dvorský dekret ze dne 14. června 1776 (v Čechách ovšem nevyhlášený) prohlásil (jenom) splavné toky za majetek státu.

Podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (§ 287) byly pak veletoky a řeky veřejným statkem, kterého je každý oprávněn užívat, jiné toky (například „soukromé potoky" podle § 854) byly ovšem předmětem klasického vlastnického práva; přitom platilo, že věci ve veřejném užívání nejsou vyloučeny z právního obchodu a nabývání soukromých práv k nim je omezeno jen pokud se to příčí jejich veřejnoprávnímu určení,8 a s odkazem na shora citovaný dekret z konce 18. století se veřejné vody považovaly za vlastnictví státu. Veřejná povaha vod tedy nevylučovala jejich nabývání do soukromých rukou,9 nabyvatel byl ovšem omezen právě touto veřejnou povahou ve výkonu svých práv.

Teprve socialistickou Ústavou z roku 1960 byly vodní toky prohlášeny za výlučný majetek státu (původně či. 8 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., později čí. 10) a na základě koncepcí ještě z konce 80. let pak navíc v roce 1990 (ústavním zákonem č. 100/1990 Sb.) byly zestátněny bez náhrady přírodní zásoby podzemních vod (nikdo však nevěděl, co to vlastně je, takže praxe nebyla tímto krokem v podstatě nijak ovlivněna).

Ústava České republiky výlučné státní vlastnictví neupravuje. V důsledku toho dnes stát prakticky žádné vody nevlastní, má ovšem (stoprocentní) majetkovou účast na právnických osobách, které podstatnou část vodních toků vlastní (veřejnoprávní vztahy týkající se vod ovšem zůstaly nezměněny).

Lze tedy tento stručný exkurs shrnout tak, že s výjimkou excesu v dobách socialismu historický vývoj směřuje od státního (panovnického) regálu vlastnictví vod ke stavu, kdy vody jsou předmětem vlastnictví soukromých právnických i fyzických osob. Nynější stav lze tedy vyložit ne jako opomenutí zákonodárce, ale i (a podle mne správněji) jako jisté vyvrcholení postupného, několikasetletého vývoje.


III.

Ostatně při formulování navenek líbivé teze, že vody jsou buď věcí ničí nebo dokonce ani nejsou věcí vůbec, se zcela abstrahovalo od takových problémů, jakými jsou třeba věcná břemena. Právo čerpání vody (z cizího pramene) je jedním z nejčastějších práv odpovídajících věcným břemenům: kdyby voda nebyla věcí, tato věcná břemena a jim odpovídající práva by rázem zanikla (voda by přestala v soukromém právu existovat a nelze dohodnout právo odběru něčeho, co neexistuje). Kdyby vody sice byly věcmi, ale nepatřily nikomu, byla by situace jen o málo lepší - vztahy z věcných břemen by zanikly tak jako tak, protože nikdo nemůže jinému povolovat nakládání s věcí, která jemu samotnému nepatří. Navíc se věcná břemena zřizují za náhradu - a ta by se rázem stala bezdůvodným obohacením.

Zmíněná řešení by tak nepochybně vyvolala minimálně velké (nejspíše však neskutečně velké) množství soudních sporů.


IV.

Konečně nelze ponechat stranou ani hledisko ústavní.

Listina základních práv a svobod (opětovně vyhlášená pod č. 2/1993 Sb.) stanovila v či. 11 odst. l, že každý má právo vlastnit majetek. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení pak zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu, může být jen ve vlastnictví státu, obcí nebo určených právnických osob. Zákon tedy může stanovit, že některé věci mohou patřit jen státu nebo určeným právnickým osobám, včetně obcí - a už nic víc. Jiná omezení vlastnického práva než ta, která jsou uvedena v citovaném ustanovení či. 11 odst. 2 Listiny, pak nejsou i podle judikatury Ústavního soudu přípustná.10 Vody však nepochybně v minulosti něčím vlastnictvím byly (dřívější československá Ústava například konstatovala, že vody ve vodním toku jsou výlučným vlastnictvím státu) a něčím vlastnictvím dodnes jsou. Proto dnes nemůže žádný zákon stanovit, že nemohou být ničím vlastnictvím (může stanovit jen, že mohou být vlastnictvím omezeného okruhu právnických osob, respektive některé či některých z tohoto okruhu).

Stanovit, byť zákonem, že něco, co kdosi vlastnil či vlastní, nemůže v budoucnu vlastnit už nikdo, totiž Listina základních práv a svobod nepřipouští.

1 Srov. Teze k právnímu charakteru vod, zpracované Ministerstvem životního prostředí (č. j. M/4609/95), str. 2 („...vody povrchové a podzemní... nejsou pro svou neovladatelnost věcmi v právním smyslu...").

2 Krecht, J.: Povrchové a podzemní vody a jejich právní status, Právní rozhledy č. 12/1994, str. 426.

3 Srov. Randa, A.: Právo vlastnické, Česká akademi pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1922, str. 24 a násl. a literaturu tam citovanou.

4 Kramář, J.: Práva věcná, Všehrd, Praha 1934, str. 142.

5 Například zesnulý prof. Knapp zastával vždy názor, že podzemní vody jsou součástí pozemku, na kterém se nalézají, srov. Knapp, V.: Poslední dějství národního majetku, Právník č. 6/1993, str. 453 a násl.

6 Srov. Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, Praha, SEVT 1974, str. 592 a rozhodnutí zveřejněné pod č. 2/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

7 Jireček, H.: Slovanské právo v Čechách a na Moravě, nakl. K. Bellmann, Praha 1863, díl II., str. 263, o vlastnictví Vltavy v obvodu města Prahy srov. Právo obce Pražské k Vltavě, Právník 1888, str. 721.

8 Rozhodnutí publikované ve Vážného sbírce pod č. 6230 citováno podle Rouče k Fr. - Sed­láček, J,: Komentář k obecnému zákoníku občanskému, díl II., Linhart, Praha 1935, str. 12; podle rozhodnutí publikovaného pod č. 1640 ve sbírce Glaser-Unger Nová řada pak nesplavné částí veřejných řek mohly být v soukromém vlastnictví.

9 Srov. rozhodnutí publikované ve sbírce Glaser-Unger pod č. 15 177, jehož právní věta zní: „Pokud se tím neporušují meze obecného užívání, může být k veřejnému statku nabýváno soukromých práv".

10 Srov. např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pí. US 29/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek l, C. HG. Beck, Praha 1994, str. 94.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Kindl Milan
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt