archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1950 |1960 |1970 |1980 |  
         
         


Stati
Informace
Diskuze
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Církevní sňatek po novele zákona o rodině


autor: Hrdina, A.
publikováno v 03/1999
rubrika: Stati
str. 261

Novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb. se mj. dotkla i způsobu uzavírání manželství formou církevního sňatku. Článek pojednává o právní úpravě v této oblasti před novelou, hodnotí změny, které novela přinesla a pojednává o vazbě novely na kanonicky uzavřené manželství jakožto nejčastější formu církevního sňatku u nás.



ÚVOD


Zákonem č. 91/1998 Sb. byl rozsáhle novelizován zákon o rodině č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Novela se dotkla i způsobu uzavírání manželství formou církevního sňatku. Následující text stručně zrekapituluje právní stav v této oblasti před novelou (I), zhodnotí změny, které novela přinesla (II.), a konečně pojedná o vazbě novely na tzv. kanonicky uzavřené manželství (tj. manželství uzavírané před duchovním katolické církve) jakožto nejčastější formu církevního sňatku v České republice (III.).


I. PRÁVNÍ STAV PŘED NOVELIZACÍ ZÁKONA O RODINĚ V R. 1998


Druhá novelizace zákona o rodině, provedená zákonem tehdejšího Federálního shromáždění ČSFR č. 234/1992 Sb., odstranila v či. I obligatorní civilní sňatek a vrátila s k prvorepublikové právní úpravě tzv. rozlukového zákona s alternativní možností sňatku civilního nebo církevního.1 Podle § 3 novelizovaného zákona o rodině bylo tedy od 1. 7. 1992 možno uzavřít manželství souhlasným prohlášením muže a ženy o vstupu do manželství buď před orgánem státu nebo před orgánem církve či náboženské společnosti. Nově vložený § 4a (nadepsaný „Uzavření manželství před orgánem církve") pak stanovil podmínky a náležitosti církevního sňatku, pokud jde o osobu oddávajícího duchovního (z registrované církve či náboženské společnosti), místo sňatku (mimo případy ohrožení života zásadně kostel nebo jiné vhodné místo podle vnitřních předpisů církve či náboženské společnosti) a povinnost bezodkladného doručení protokolu o uzavření manželství příslušnému orgánu pověřenému vedením matrik, v jehož obvodu se manželství uzavřelo.

Věřícími občany, kteří do té doby museli (alespoň v katolické, ale např. i pravoslavné církvi) absolvovat dvojí sňatkové obřady (civilní i církevní), byla tato změna nepochybně přivítána, nicméně praxe ukázala některé nedostatky jdoucí na vrub rychlé a kusé právní úpravy církevního sňatku. Šlo jednak o nedopatření legislativně technického charakteru (např. absence řešení případné konkurence obou forem uzavírání manželství), jednak o nedostatky obsahového rázu (zejm. přecenění schopnosti oddávajících duchovních orientovat se v matričních předpisech v komplikovanějších případech, zvl. při uzavírání manželství cizích státních příslušníků).2 Odstranění s tím souvisejících nepořádků ve sňatkové agendě se očekávalo od rodinněprávní novely občanského zákoníku, jež měla být součástí postupně prováděné rozsáhlé rekodifikace občanského zákoníku. A třebaže od původního záměru vlády bylo pro tuto dobu upuštěno a rekodifikace občanského zákoníku se dočkáme zřejmě až v příštím tisíciletí, přesto se vládní návrh zákona, jímž se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (zvl. jeho část devátá, nazvaná „Rodinné právo"), schválený vládou dne 3. 1. 1996 (dále jen „vládní návrh z r. 1996"), stal výchozím materiálem pro novelizaci zákona o rodině a novelou tohoto zákona z roku 1998 byl - pokud jde o právní úpravu církevních sňatků - bez větších změn recipován.


II. PRÁVNÍ STAV PO SRPNU 1998


Toho dne nabyla účinnosti „velká novela" zákona o rodině, vyhlášená pod č. 91/1998. Pokud jde o formu uzavření manželství, resp. o církevní sňatek, je třeba přivítat, že odstranila některé nejasnosti dosavadní právní úpravy, a ačkoli neznám ohlasy matrikářů z matričních úřadů, mám za to, že novela zpřesněním normativního textu značně přispěla k pořádku ve sňatkové agendě týkající se manželství uzavíraných církevní formou.

Novela především v novém odstavci č. 2 třetího paragrafu potvrdila veřejnou a slavnostní formu vyjádření manželského konsenzu a učinila tak (doufejme definitivní) tečku za nešťastným nápadem uzákonit obligatorní písemnou formu uzavírání manželství před matrikářem.3 Odst. l téhož paragrafu pak upřesňuje, že prohlášení o uzavření manželství lze učinit jen před orgánem té církve či náboženské společnosti, jež je k tomu oprávněna zvláštním předpisem, tedy - za stávající právní úpravy - registrované podle zákona č. 3087 /l 991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (viz též či. VIII odst. 4 přechodných ustanovení novely ZR).

§ 4a, označený dnes už nikoli jako „uzavření manželství před orgánem církve", nýbrž tradičně a výstižněji jako „církevní sňatek",4 došel následujících změn:

V prvním odstavci je oddávající označen přesněji jako „osoba pověřená oprávněnou církví" a nikoli již jako „osoba vykonávající činnost duchovního", protože ne všechny u nás registrované církve a náboženské společnosti mají ve svých organizačních strukturách osoby, jež by bylo možno nazvat duchovními. Rovněž druhý odstavec, pojednávající o místě uzavírání církevních sňatků, už nemluví o „kostele nebo... jiném vhodném místě", nýbrž přesněji o „místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony", protože ne každá z registrovaných církví a zvl. náboženských společností užívá sakrální stavby označované běžně jako kostel (může jít např. o modlitebny, synagogy atd.). Ve třetím odstavci se už (u manželství uzavíraných v přímém ohrožení života) netrvá na „vhodnosti" onoho „kteréhokoli místa". Konečně čtvrtý odstavec tohoto paragrafu byl - ze systematického hlediska vhodněji - přeložen do následujícího paragrafu 4b jako jeho třetí odstavec.

§ 4b odst. l (tj. bývalý na odstavce nečleněný § 4b) stanoví, že podmínky uzavření manželství podle zákona o rodině platí i pro církevní sňatek. Jde především o tzv. okolnosti vylučující uzavření manželství (v dikci předchozí právní úpravy) čili o manželské překážky (podle Kodexu kanonického práva).

Oproti dosud zmíněným „kosmetickým" úpravám normativního textu představuje § 4b odst. 2 skutečné novum: je jím ustanovení, že církevní sňatek může být uzavřen až poté, co snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení (ne starší tří měsíců) vydané příslušným matričním úřadem o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství; a ačkoli to v zákoně není uvedeno, za příslušný se považuje matriční úřad místa bydliště jednoho ze snoubenců. Tato norma, jejíž nedodržení je sankcionováno nulitní klauzulí v § IVa odst. 3, je vlastně - spolu s § 6 a 8 - mírně pozměněným tzv. předsňatkovým, řízením zakončeným vydáním zmíněného osvědčení, tak jak to předpokládal vládní návrh z r. 1996.5 Podstatný rozdíl odpovědnosti za to, že církevní manželství bude platné, resp. existující také podle českého právního řádu, se tak (z hlediska věcné kompetence správně) přesouvá zpět na matriční úřady; ty také (a nikoli už oddávající duchovní) přezkoumávají úplnost dokladů požadovaných na snoubencích prováděcí vyhláškou (č. 221 11911 Sb.) k zákonu o matrikách, popř. jejich předložení promíjejí. Trojí prohlášení podle § 6 odst. l (o absenci okolností vylučujících uzavření manželství, o vzájemném poznání svého zdravotního stavu a o zvážení úpravy budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotného zajištění rodiny po uzavření manželství) stejně jako dohodu o příjmení podle § 8 činí snoubenci v případě církevního sňatku zásadně písemně na úředním formuláři,6 a to ještě před vydáním osvědčení podle § 4b odst. 2 (v případě dohody o příjmení navíc ještě jednou v bezprostřední návaznosti na sňateční obřady).

Po uzavření církevního manželství je orgán církve, před nímž k uzavření manželství došlo, povinen bezodkladně doručit protokol o uzavření manželství matričnímu úřadu příslušnému podle místa uzavření manželství (§ 4b odst. 3).


Za zcela nevhodné a současně nespolehlivé je přitom třeba považovat doručování tohoto protokolu po novomanželích.7

§ 10 v novém znění zjednal jasno v otázce případné konkurence občanského a církevního sňatku8 a vrátil se tak - ovšem s jednoznačnou formulací -k úpravě v „manželské novele" ABGB:9 Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady žádný právní význam (přirozeně v oblasti českého právního řádu). Z logiky věci vyplývá, že sňatek, jehož jádrem je vyjádření manželského souhlasu, má být jen jeden, a uznává-li český právní řád církevní sňatek za řádnou formu uzavření manželství, je nadbytečné, aby církevnímu obřadu předcházel sňatek občanský. V katolické církvi by měl takový postup opodstatnění pouze v případě zplatnění manželství kanonicky neplatného pro absenci tridentské formy cestou tzv. konvalidace.10 Naproti tomu vzniklo-li - i podle zákona o rodině - platné manželství formou církevního sňatku, nelze následně uzavírat jakýsi „další" sňatek formou občanskou.

Církevního sňatku se konečně týká i § 17a odst. 3; jde o tzv. nulitní klauzuli, která dopadá sankcí neexistentního manželství (non matrimonium) na vybrané případy, kdy nebyly dodrženy podmínky stanovené v zákonu o rodině.

Především jde o ustanovení § 4a odst. l, čímž má být zabráněno případnému uzavírání manželství před církví či náboženskou společností v České republice neregistrovanou. Z textu zákona však nevyplývá, zda sankce nicotnosti postihuje i manželství uzavřená před jiným než příslušným orgánem registrované církve či náboženské společnosti, a před jinou než pověřenou osobou takové církve či náboženské společnosti. V obojím případě zde zákon blankentním způsobem odkazuje na kanonické právo (resp. vnitřní organizační předpisy církví a náboženských společností). Tak např. v prvním případě (kompetence) je nepříslušným, a to místně nepříslušným orgánem katolické církve farář, který na svém území oddává cizí farniky bez licence jejich vlastního faráře;11 takový duchovní oddává podle kanonického práva sice nedovolené (illicite), nicméně platně (valide). V druhém případě (pověření) je takovým „nepověřeným orgánem" katolické církve např. duchovní, kerý oddává na území cizí farnosti bez delegace tamního faráře;12 takový duchovní by oddával nejen nedovoleně, nýbrž i neplatně (illicite et invalide). Otázkou tedy je, zda podle českého právního řádu je třeba hledět na takováto kanonicky defektní manželství jako na platná či nikoli. Osobně se domnívám, že otázku je třeba zodpovědět kladně a že zákonodárce hodlal sankcionovat nulitou jen taková manželstvi, jež by byla uzavírána před „absolutně" nekompetentní (spíše však nepravomocnou) osobou církve či náboženské společnosti (např. před kostelníkem, ředitelem kůru atd.). V opačném případě by bylo - např. v nulitních manželských kauzách - třeba zkoumat nejen dodržení předpisů zákona o rodině, nýbrž také (jak to činí církevní soudy) otázku dodržení kanonickoprávních (resp. jiných vnitrocírkevních) předpisů.

Druhým případem, kdy manželství uzavřené církevní formou vůbec nevznikne, by bylo porušení § 4b odst. 2 (předložení časově omezeného osvědčení o právní způsobilosti snoubenců k uzavření manželství podle českého právního řádu). Od 1. 8. 1998 tedy nelze uzavřít církevní formou manželství platné podle zákona o rodině bez předchozí součinnosti snoubenců s matričním úřadem příslušným podle místa bydliště jednoho z nich.


III. KANONICKÉ MANŽELSTVÍ PO NOVELE ZÁKONA O RODINĚ


Novela zákona o rodině č. 91/1988 Sb. se kanonickoprávních předpisů o uzavírání manželství mezi katolíky (resp. mezi katolíkem a stranou platně pokřtěnou v jiné církvi nebo vůbec nepokřtěnou) nijak přímo nedotkla. Sám Kodex kanonického práva dbá na to, aby kanonické manželství mělo účinky i v oboru práva světského a aby se tak minimalizovaly případy tzv. kulhajících manželství (matrimonia claudicantia), která jsou platná v oboru práva světského a neplatná v oblasti práva kanonického a naopak. Kanonické právo sice připouští možnost uzavření církevního sňatku osobami, jejichž manželství nelze uznat nebo uzavřít podle norem práva světského, šlo by však zřejmě o případy, kdy zákonodárství nějakého státu by nepřípustným způsobem omezovalo přirozené právo lidí na uzavření manželství.13 To jistě není případ České republiky, jejíž zákonodárství je co do podmínek stanovených pro platné uzavření manželství daleko méně náročné, než zákonodárství kanonické.14 Za cenu určitého zjednodušení lze říci, že podmínky stanovené českým právním řádem k platnému uzavření manželství jsou podmnožinou podmínek stanovených právem kanonickým, a že tedy na snoubence, kteří hodlají uzavřít manželství církevní formou, jsou (mnohdy k jejich nelibosti) kladeny přísnější požadavky.

Kanonické manželské právo, které čerpá z mnohasetletých legislativních zkušeností, se vyznačuje značnou stabilitou a od vydání nového Kodexu kanonického práva v roce 1983 nedoznalo prakticky žádných změn (nehledíme-li k judikatuře Římské roty, jež není pramenem práva stricto sensu). Na úrovni partikulárního práva je třeba pro úplnost zmínit instrukci nazvanou „Směrnice o smíšených manželstvích na základě nového Ekumenického direktáře",15 kterou Biskupská konference ČR schválila na svém velehradském zasedání dne 4. července 1998.16 Instrukce v duchu ekumenické spolupráce zejm. precizuje podmínky pro udělování dispenzí od kanonické formy v případě tzv. smíšených manželství (tj. manželství katolíka s pokřtěným nekatolíkem) a české manželskoprávní úpravy se nijak nedotýká.


ZÁVĚR


Novelizovanou právní úpravu uzavírání manželství formou církevního sňatku lze jen přivítat, protože minimalizováním rizika uzavírání církevních manželství, jež by byla podle práva České republiky považována za neexistující, přispěla k posílení právní jistoty jak nupturientů samých, tak třetích osob, a to nejen ve vztazích majetkových a bytových, ale i s ohledem na řadu veřejnoprávních nároků s manželstvím spojených. Také z pohledu církví a náboženských společností lze jistě uvítat, že z oddávajících duchovních bylo z valné části sňato břemeno odpovědnosti za rodinně právní validitu manželství před nimi uzavíraných. A konečně i pracovníci matričních úřadů budou zřejmě raději vykonávat agendu předsňatkového řízení sami, než dávat do pořádku doklady, které od jednotlivých oddávajících duchovních dostávali (jak je mi osobně známo) mnohdy ve velmi žalostném stavu.

1 Srv. § l zákona č. 320/1919 Sb. z a n. z 22. 5. 1919, kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství (tzv. „manželská novela" ABGB nebo též „rozlukový zákon").

2 K podrobnostem viz např. můj článek „Kanonické uzavření manželství v českém právním řádu", in: Právník 5/96, str. 417 až 424.

3 Srv. tamtéž, str. 423.

4 Nadpis „Církevní sňatek" se vztahuje i na následující § 4b.

5 Viz § 854 tohoto návrhu; z důvodové zprávy k němu vyplývá jednoznačně ratio této právní úpravy: „Skutečnost, že zdaleka ne všechny v České republice registrované církve a náboženské společnosti mají profesionální sbor duchovních a není tak vždy u všech sňatků zaručena platnost a existence uzavřených manželství, vede k úpravě, dle níž vznik manželství je podmíněn předložením osvědčení matričního úřadu o splnění stanovených předpokladů a podmínek ne staršího tří měsíců" (str. 64 tisku).

6 Žádost o protokol o uzavření manželství, SEVT 03 011 1.

7 Viz též instrukci Arcibiskupství pražského „Postup při organizování církevní svatby od 1. 8. 1998", in: Acta curiae archiepiscopalis Pragensis č. 9/98, č. j. 3540/98.

8 Viz též § 860 vládního návrhu z r. 19%.

9 „Stranám občansky oddaným je dáno na vůli, chtí-li se podrobiti také obřadům církevním..." (§ 12 žák. č. 320/1919 Sb. z. a n.).

10 Tzv. convalidatio simplex podle kán. 1160 Kodexu kanonického práva z r. 1983 (dále jen

„CIC/1983".

11 Viz kán. 1115 CIC/1983.

12 Viz kán. 1111 CIC/1983.

13 Ovšem i v těchto případech (nejde-li o „casus necessitatis") požaduje kán. 1071 § l odst. 2 CIC/1983 k dovolenosti uzavření takového manželství licenci místního ordináře.

14 Zákon o rodině např. nezná manželské překážky impotence, svěcení, veřejných doživotních řeholních slibů, švagrovství, překážku pokrevního příbuzenství do 4. stupně kolaterální linie včetně atd.; srv. kán 1083-1094 CIC/1983.

15 Plným názvem: Direktář k provádění ekumenických principů a norem; vydala Papežská rada pro jednotu křesťanů v r. 1993; jde o dokument spíše neprávní povahy.

16 Instrukce byla publikována v diecézních kuriálních aktech, např. v Arcidiecézi pražské jako příloha č. 2 k Acta curiae archiepiscopalis Pragensis č. 9/98.



Zusammenfassung Kirchliche Trauung nach der Novelle des Familienpesetzes

Ignác A. Hrdina

Im Frühling 1998 erschien umfangreiche Novelle des Familiengesetzes, die auch die kirchliche Trauung angetastet hat. Autor befasst sich mit Abänderungen des Gesetzes besonders in Beziehung zum Recht der katholischen Kirche, in der die meisten kirchlichen Trauungen in Tschechischer Republik stattfinden. Durch eine präzisere Festsetzung der Bedingungen zur gültigen kirchlichen Trauung (und insbes. durch Einführung obligatorischer Bescheinigung über die rechtliche Fähigkeit der Brautleute zur Eheschliessung) hat die Novelle zur Rechtsicherheit wie der Brautleute als auch dritter Personen auf diesem Gebiet wesentlich beigetragen.



Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Hrdina Antonín Ignác
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt