Poznámky k odnímání vlastnictví
autor:
Zachariáš, J.
publikováno v 07/1997
rubrika: Diskuze
str. 616
Reakce na články dr. Kindla a dr. Krechta, uveřejněných v předchozích číslech časopisu Právník, k otázce vlastnictví podzemních a povrchových vod.
I.
Následující
poznámky k odnětí vlastnictví jsou vlastně poznámky k poznámce (nebo
přesněji „poznámky k poznámce k poznámce"). Jsou totiž
inspirovány Poznámkou k vlastnictví vod dr. Kindla
a Poznámkou k vlastnictví vod, kterou Kindlovu Poznámku komentoval
dr. Krecht (předesílám, že dle mého názoru velmi nesprávně). Závorku
v předchozí větě sice v následujícím odstavci hodlám alespoň trochu
vysvětlit, laskavý čtenář si však učiní o argumentaci jistě úsudek
sám a není třeba plýtvat stránkami časopisu Právník na argumenty o
argumentech víc než je úplně nezbytně nutno - oba články ovšem
inspirují k obecnějšímu zamyšlení nad tím, jak lze také odnímat
vlastnictví. Ten, koho vůbec nezajímají úvahy, co je to vůbec věc,
zda vody jsou věc, a co je vlastnictví k nim, může tedy následující
odstavec zcela vynechat (nečlením ho právě proto, aby se mohl
vynechat snáze).
Shrnuji
tedy na tomto místě jen velice stručně, že můžeme samozřejmě dlouze
vytýkat dr. Krechtovi, že k argumentaci o soukromoprávních vztazích v
současnosti využívá jako argument důvodovou zprávu k zákonu z roku
1973 (jinak navíc k předpisu povýtce veřejnoprávnímu), když důvodová
zpráva na rozdíl od jeho tvrzení nikdy nevyjadřovala úmysl
zákonodárce, ale vždy jen předkladatele (což v dobách totalitních
mohlo být téměř totéž, ale nikdy nebylo totéž - dokonce tehdejší
socialistická judikatura konstatovala například to, že praxe na
základě občanského zákoníku překonala úvahy jeho důvodové zprávy).
Podstata Krechtovy argumentace je v tom, že pro oba druhy vod, to
jest vody povrchové i podzemní, je podstatné, že se vyskytují jako
věci svou povahou neovladatelné (což nezdůvodňuje, ale prostě
konstatuje). Jako docela prostý člověk ovšem nechápu, jak může být
rozdíl mezi neovladatelností vody v rybníčku nebo klidné studánce
oproti ovladatelnosti divoce žijícího rysa, vlka nebo třeba supa
(podle desítky let konstantní judikatury je lze ovládnout především
ulovením)
- a proč tedy dobře mířený výstřel z pušky může být ovládnutím jinak
neovladatelné šelmy, zatímco pohyb rukou s vědrem by nemohl být
ovládnutím trochy stojaté vody - a hlavně si myslím, že tu žádný
takový rozdíl není. Ačkoli návrat k institucím předválečným (jinak
řečeno předcházejícím režim nastolený v roce 1948) nutno v mnoha
směrech hodnotit jako inspirativní a vhodný (třeba ve správním
soudnictví), nemyslím, že by to bylo třeba všude a že by v dobách
štěpení atomů v aktivních zónách jaderných reaktorů bylo třeba za
každou cenu tvrdit, že voda ve studni je neovladatelný živel - snad
se to inspiruje druhdy slavnými úvahami4), podle kterých elektřina
není věcí vzhledem k tomu, že není zřejmé, zda nejde jen o nehmotné
vlnění éteru nebo jiné pralátky anebo o velmi zvláštní elektrické
fluidum. Avšak vracíme-li se k této inspiraci, pak právě v poznámce
citovaný nepřekonatelný rytíř Randa konstatuje, že vlastnictví k věci
předpokládá tělesa samostatná, určitelná a ovladatelná („fyzické
moci podrobitelná") a jako typický příklad toho uvádí vodu „v
pramenech, studních, kašnách... a rybnících - nikoli však moře...".
Nebuďme tedy pokud jde o svou techniku zase až tak moc skromní a když
v Praze o velikonocích 1871 (vročení 1. vydání díla citovaného v
pozn. 4) se voda v pramenech a třeba rybnících považovala za typický
příklad ovladatelné věci, nesahejme k argumentaci, že po desítkách
let vědeckotechnické revoluce už voda ve studni ovladatelná není.
To však jen na okraj a pro úplnost.
II
V
Krechtově článku se ovšem uvádí věc daleko zásadnější - a podle mé
úvahy tedy zásadně nesprávnější.
V
závěru citované práce se totiž konstatuje, že některé dříve platné
právní předpisy sice připouštěly vlastnictví povrchových či
podzemních vod, že však přiznání, že uvedené druhy vod pojmově
nepatří nikomu, i když podle některých dřívějších předpisů byly za
vlastnictví považovány, nelze považovat za jejich odnětí původním
vlastníkům.
Opět
nejde (jen nebo především) o kritiku této byť poněkud nekorektní
argumentace - Krecht se totiž sice (viz výše) dovolává dokonce
důvodové zprávy k vodnímu zákonu z roku 1973, ale opomíjí, že tím
„některým dřívějším předpisem" byla Ústava ČSFR ve znění
ústavního zákona č. 100/1990 Sb. a ve znění platném ke dni 31. 12.
1992 a že tento „některý dřívější předpis" nebyl zrušen
proto, že by se snad přiznalo, že upravil vlastnictví k něčemu, co
předmětem vlastnictví není, ale proto, že zanikla ČSFR, nehledě k
tomu, že například zákon č. 20/1966 Sb. v platném znění upravuje
vlastnictví některých vod dodnes, a samozřejmě nejen on,
- ale o něco zcela jiného.
Jde
o zásadní obecnou otázku, zda je nebo není odnětím vlastnictví,
prohlásíme-li o určité věci, že není způsobilá předmětem vlastnictví
vůbec být.
Pokud
jde o vodu, připomeňme, že o vlastnictví podzemních a povrchových vod
obecně nestanoví platné právní předpisy celkem vzato nic, je však
upraveno vlastnictví některých jiných vod, považují-li se za nerosty
podle horního zákona, připouští se výslovně vlastnictví rybníků (jež
jsou vodními nádržemi a ve smyslu platného vodního zákona tedy rovněž
vodními toky) a je tu výlučné státní vlastnictví přírodních léčivých
zdrojů, zavedené novelou zákona č. 20/1966 Sb. již v době po vzniku
samostatné České republiky. Jak rád a často připomíná právě dr.
Kindl, jde o zatím asi poslední znárodnění provedené ex lege a
samozřejmě zase už bez náhrady, a to či. III zákona č. 161/1993 Sb. -
tím totiž bylo stanoveno, že přírodní léčivé zdroje jsou vlastnictví
státu, ačkoli předtím byly považovány za součást pozemku.
Je tedy upraveno vlastnictví některých povrchových vod (rybníky) a
některých vod, jež by byly podzemními, kdyby neměly určité (např.
léčivé) vlastnosti anebo v nich nebyly rozpuštěny určité látky.
Osoby, které se domáhaly pracně, složitě a zdlouhavě (a často také
marně) restituce pozemků pokrytých vodou, vědí o právním významu
vlastnictví vod svoje.
Pro
pořádek uvedeme tedy to, že není pravdou, že některé dřívější
předpisy (Ústava ČSFR) upravovaly na rozdíl od nynějšího stavu
vlastnictví vod, ale je pravdou, že vlastnictví některých vod,
nalézajících se jak na povrchu zemském, tak v jeho podzemí, je
upraveno doposud.
Obecně
potom otázka zní tak, zda zákon může stanovit, že něco, co je
nesporně věcí a co za určitých podmínek je předmětem výslovné
soukromoprávní úpravy, určující vlastníka, nadále nemůže být
předmětem vlastnictví vůbec. První námitkou je, že zákon není
učebnice: s tímto odůvodněním byl kdysi vrácen k přepracování dokonce
i návrh obecného zákoníku občanského
a tak by raději žádný zákon neměl obsahovat teoretické úvahy, jež se
navíc mohou ukázat mylné nebo se mohou jejich závěry v čase i měnit.
To tedy za prvé.
Podle
čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod (vyhlášené usnesením
bývalé ČNR č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina") má každý
právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. Tomu by závěr o tom, že například podzemní
vody nejsou způsobilé být předmětem vlastnictví, velice odporoval.
Vezměme si vcelku lapidární příklad pramene vody na pozemku: pokud je
to obyčejná voda, nepatřila by nikomu. Pokud by se zjistilo, že její
účinky jsou léčivé, stala by se vlastnictvím státu. Zákon zajisté
může stanovit, že nějaký majetek smí být jen ve vlastnictví státu
(srov. čl. 11 odst. 2 Listiny). Bylo by však podivné, kdyby stanovil,
že určitá věc nemůže být vlastnictvím nikoho, a má-li některé
zvláštní vlastnosti, může být jen vlastnictvím jeho - a rozhodně by
to nesvědčilo o stejném zákonném obsahu vlastnického práva všech
vlastníků. Nicméně jsou tu alespoň vážné náznaky toho, že právní
praxe vlastnictví vody připouští. M. Kindl argumentuje, že v případě,
že vody jsou věcí ničí, se opomíjejí takové instituty, jako jsou
věcná břemena. Uvádí (v práci citované v pozn. 1), že právo čerpání
vody z cizího pramene je jedním z častých práv odpovídajících věcnému
břemenu; kdyby voda nebyla věcí nebo byla věcí ničí, tato věcná
břemena a jim odpovídající práva by rázem zanikla, protože voda by
přestala v soukromém právu existovat a nelze dohodnout právo odběru
něčeho, co neexistuje. Navíc se věcná břemena zřizují za náhradu - a
ta by se rázem stala bezdůvodným obohacením. J. Krecht k tomu dodává,
že věcné břemeno čerpání vody z cizího pramene stejně nemůže
vzniknout, protože právo čerpat vodu nemůže být předmětem práva
odpovídajícího věcnému břemenu, ale vzniká pouze z rozhodnutí
vodohospodářského orgánu. Záležitost nicméně už dávno vyřešila
judikatura, dokonce ještě socialistická, což druhý z citovaných
autorů buď přehlédl, nebo je k vlastníkům ještě přísnější než
socialistický soud.
Podle
přes třicet let starého judikátu (publikovaného ve sborníku judikátů
nejvyšších soudů o občanském soudním řízení, tzv. Sborník IV.
samozřejmě právo na odběr vody ze studny na sousední nemovitosti jako
právo odpovídající věcnému břemenu přípustné je, lze je zřídit
smluvně a navíc vydržet, přičemž na běh vydržecí lhůty nemá vliv
změna způsobu odběru.
Judikatura
připouští jako právo odpovídající věcnému břemenu odběr vody z cizí
studny, a to za náhradu, takže je zjevné, že připouští, aby s vodou
se nakládalo jako s vlastnictvím osoby z věcného břemene povinné. Je
tedy zřejmé, že s takovým vlastnictvím počítá.
Pokud
by zákon stanovil, že něco, o čem zatím soudy rozhodují tak, že to
vlastnictvím někoho je, vlastnictvím nikoho není, je to v praxi tak,
že ten, kdo něco měl, po účinnosti zákona to už mít nebude. To podle
mého názoru není ničím jiným nežli odnětím vlastnictví.
Podle
výslovné dikce ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny může zákon stanovit
jen to, že nějaká věc smí patřit jen někomu - běžný zákonodárce není
tedy zmocněn k tomu, aby stanovoval, že něco nemůže patřit vůbec
nikomu. Pokud by tak učinil, nejde o nic jiného než o odnětí
vlastnictví - a to je podle čl. 11 odst. 4 možné vždy jen a jen za
náhradu. Jaký by ovšem takové omezování vlastnictví ve prospěch
nikoho mělo praktický smysl, to nedokáže pochopit asi nikdo.
Již
jen na závěr a na okraj si dovoluji poukázat na nález Ústavního soudu
České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 16/93,
podle kterého důvodem ke zrušení zákonného ustanovení bylo to, že
zákonodárce odňal nucené vlastnické právo k věcem, ohledně nichž jeho
vznik dříve připustil - a to je právě situace, o kterou celou dobu
jde.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Zachariáš Jaroslav
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce
-
zobrazit články všech rubrik v roce
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt