archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1950 |1960 |1970 |1980 |  
      1949 |1950 |1951 |1952 |1953 |1954 |1955 |1956 |1957 |1958 |1959 |  
         


Stati
Informace
Diskuze
Recenze a anotace
Z vědeckého života
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Spotřebitelské soutěže a hry v předválečném Československu


autor: Eliáš, K.
publikováno v 03/1999
rubrika: Stati
str. 214

Účelem této stati je rozbor úpravy problematiky spotřebitelských soutěží a her v právní úpravě předválečného Československa s důrazem na její řešení v oblasti práva soutěžního, zejm. v zákoně proti nekalé soutěži č. 111/1927 Sb. Autor nechce interpretovat současnou právní úpravu, avšak poukazuje na některé styčné body mezi někdejší a současnou právní úpravou této problematiky.



I. ÚVODEM


Spotřebitelské soutěže jsou jednou z reklamních technik sloužících k získávání zákazníků. Otázka spotřebitelských soutěží se v nedávné době u nás stala předmětem odborných i laických diskusí a polemik v souvislosti se schválením novely č. 149/1998 Sb. zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (»loterijního zákona«), která se stala účinnou ke dni 1. září 1998.1 Nejen právnické, ale skutečně široké veřejnosti je sdostatek známo, že tato novela byla již v době příprav předmětem lobbistických i politických tlaků a licitací. Jejich předmětem je ostatně dosud. V tomto pojednání nemám v úmyslu vyjadřovat se k problematice s tím spojené.

Účelem této stati je rozbor úpravy analogické problematiky v právní úpravě předválečného Československa s důrazem na její řešení v oblasti práva soutěžního, zejména tedy v zákoně proti nekalé soutěži č. 111/1927 Sb. Ačkoli se tedy programově vyhýbám interpretaci současné právní úpravy téže problematiky, nelze přehlédnout určité styčné body mezi někdejší a současnou právní úpravou. V tom může spočívat zajímavost předloženého pojednání i pro současnou právní praxi, která se i přes posuny ve vývoji názorů na danou problematiku a přístupů k její zákonné úpravě může lecčíms ze starých poznatků inspirovat.


II. CELKOVÝ PŘEHLED

Předválečný zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěži (dále »zák. p.n.s.«), reprezentoval u nás první ucelenou a koncepční úpravu zákazu nekalosoutěžních deliktů.2 Co do předmětu úpravy nezasahoval jen sféru soukromoprávních vztahů. Obsahoval totiž mj. rovněž tak ustanovení trestní a správní a normoval, jaká konkrétní jednání naplňují skutkové podstaty deliktů stíhatelných penálně nebo administrativně.


Zatímco v oboru ryze soukromoprávním nebylo kazuisticky v daném ohledu normováno nic, takže dovolenost či nedovolenost konkrétního jednání bylo nutné posuzovat z hlediska generální klauzule v § l,3 pro účely správněprávní bylo zejména v § 44 zakázáno podstupovat prémiová jednání.4 Takto byla kvalifikována opatření způsobilá poškodit soutěžitele a spočívající v poskytování odběratelům zboží nebo výkonů takové zvláštní odměny (prémie), která výhradně závisela buď na výsledku nebo na jiné náhodě. S jistou mentální rezervací lze snad poukázat i na to, že rovněž skutková podstata administrativního deliktu pojmenovaného zák. p.n.s. jako lavinovité, resp. lavinové obchody,5 upravená v jeho úst. § 43, do jisté míry rovněž souvisí s naším tématem, protože i tu se do značné míry těží ze sklonů k soutěživosti.

Budiž znovu připomenuto, že protiprávní jednání definovaná v § 43 jako lavina a v § 44 jako prémiování měla povahu správních deliktů, sankcionovaných prostředky, jež v té době mělo k dispozici správní právo (§ 45 zák. p.n.s.).6 Použitelnost soukromoprávní sankce (např. vymožení náhrady škody, uplatnění zdržovacího nároku apod.) přicházela v úvahu jen tehdy, bylo-li při konkrétním jednání zjištěno, že jde i o soukromoprávní delikt. Pro takový závěr bylo - při nedostatku kazuistických norem v tom směru - třeba vyjít z pojmových znaků nekalé soutěže obecně vymezených generální klauzulí zákona. Ukážeme si později na kazuistických příkladech, že k tomu v praxi také čas od času docházelo.

Předválečná úprava dané problematiky tedy obsahovala úpravu spotřebitelských soutěží na úrovni soukromoprávní i administrativněprávní, i když prvý z obou normativních okruhů o »spotřebitelských soutěžích« výslovně nemluvil a tento právní pojem (či jiný podobný) jako pozitivněprávní ani neznal.

Nejnápadnější rozdíl oproti současnému právnímu stavu je ovšem v tom, že zák. č. 111/1927 Sb. řešil problematiku nekalosoutěžních deliktů komplexně jak po linii soukromoprávní, tak i veřejnoprávní. Tato koncepce sledovala mj. i tu funkci, že veřejnoprávní ustanovení zák. p.n.s. (a zejména správněprávní normy) měla jako jeden ze svých základních účelů také ochranu spotřebitelské veřejnosti, protože spotřebitelé sami nebyli podle předválečného soutěžního práva k obraně před nekalou soutěží aktivně legitimováni. Tento cíl se však shodou okolností právě při zákazu prémiování nesledoval.7 Zřetel se bral spíš na to, že jednání tohoto druhu se zpravidla vyskytují hromadně, jsou soutěžně velmi nebezpečná a že z toho důvodu je v zájmu efektivnosti represe účelnější rychlejší zásah státní exekutivy, než relativně zdlouhavé, nákladné a co do své povahy komplikované soudní řízení.


III. PRÉMIOVÁNÍ


§ l Celkový charakter skutkové podstaty a účel zákonného zákazu


Zákaz prémiování se přijetím zák. p.n.s. neobjevil v našem právním řádu poprvé. Již zákonem č. 3/1924 Sb. byly totiž zakázány prémiové obchody, avšak jen s předměty denní potřeby. Tam byly tyto delikty definovány (§ 2) jako „obchody, při kterých se nabízejí nebo prodávají předměty s poukazem na odměnu, která jest předmětům těm připojena, ať již jako peníze, jiná věc nebo známka k odběru prémie opravňující."

Podle Buchtely byla podnětem k tomuto normativnímu opatření situace, kdy se vyskytla „celá řada obchodů, které prodávaly čokoládu tím způsobem, že přibalovaly k některým balíčkům bankovky dvou- až padesátikorunové. Jest přirazeno, že v publiku rostla tím neobyčejně koupěchtivost, vždyť stálo za to vynaložiti větší peníz v naději, že vedle zboží získá se částka několikanásobně větší. Tento způsob prodeje byl by ovšem vedl k úplnému zruinování obchodů s čokoládou, na jejichž ochranu byl vydán výše uvedený zákon."8

I v tomto případě se jednalo o administrativní delikt, sankcionovaný prostředky správněprávními. Úprava provedená zákonem o zákazu prémiových obchodů předměty denní potřeby byla zák. p.n.s. (§ 53) zrušena a nahrazena právě v jeho § 44 formulací nové skutkové podstaty, která již nevázala zapovězená opatření jen na obchod s předměty denní potřeby (ale i se zbožím luxusním apod.), a navíc vymezila skutkovou podstatu deliktu poněkud jiným způsobem.

Zopakujme tedy, že z hlediska § 44 zák. p.n.s. šlo o nekalosoutěžní delikt, jestliže tu byl

a) delinkvent, zpravidla soutěžitel sám, slibující zvláštní odměnu,

b) závislou výhradně na náhodě,

c) svému zákazníkovi (kupci zboží nebo odběrateli nějakého výkonu),

d) přičemž se muselo jednat o opatření způsobilé (ostatní) soutěžitele poškodit.9

Nelze si odpustit poznámku, že § 44 někdejšího zák. p.n.s. definuje to, co se dnes de lege lata nazývá jako spotřebitelská soutěž, v podstatě shodně s dnešním loterijním zákonem, který je však (§ l odst. 4), pravda, poněkud mnohomluvnější. Shoda je především ve vazbě závadného jednání na prodej zboží či odběr výkonů a na slib zvláštní výhody poskytované na principu náhody.

Se zřetelem k poslednímu aspektu věci se při obhajobě zapovědí jednání upravených v § 44 zák. p.n.s. zdůrazňovalo, že při těchto aktivitách jde „namnoze o loterie s latentním vkladným", provozované k reklamním účelům, při nichž se využívá „sklonů obecenstva k aleatorním smlouvám."10 Již v tom se shledávala závadnost prémiování, ježto „se tu láká obecenstvo s nadějí na výhru a vůbec k získání prospěchu, jehož se jinému nedostane"11 a že se tedy některým náhodně určeným zákazníkům má - na rozdíl od jiných - dostat bez námahy ještě jistého plus,12 čímž se solidní konkurenci odvádí zákaznictvo slibem individuálních výhod závislých na náhodě a splnitelných jen na úkor jakosti zboží nebo výkonů13, popř. výhod omezených na „zcela malý počet, takže naděje na získání prémie může být jen zcela nepatrná."14


§ 2 K jednotlivým znakům skutkové podstaty

Prémiového jednání se mohl dopustit kdokoli. Vlastnost soutěžitele nebyla tedy na straně původce protiprávního jednání znakem skutkové podstaty deliktu.

Při splnění dalších podmínek v § 44 zák. p.n.s. uvedených byla zakázána opatření, při nichž se má kupci zboží nebo odběrateli nějakého výkonu dostat prémie závislé na náhodě. Podmínkou trestnosti byla objektivní způsobilost opatření poškodit soutěžitele. Z toho se usuzovalo, že takovou způsobilost nemají opatření zavedená popř. u všech podniků téhož druhu.

Opatřením se z tohoto hlediska rozumělo cokoli, co s využitím prémiování sleduje dosažení odbytu zboží nebo výkonů. Literatura příkladmo uváděla, že může jít o projevy ústní i písemné, včetně vyvolávání při pouličním prodeji nebo na trzích, inzertní oznámení, údaje uvedené přímo na zboží, ale i prosté přidávání (přibalování) prémie k některému kusu zboží15 s tím, že je lhostejné, děje-li se tak „přímo nebo prostředníkem,16 nápadně či celkem nenápadně".17

Přípověď prémie se musela stát vůči kupci zboží nebo odběrateli výkonů (dnes bychom řekli: služeb). Zbožím se rozuměly výrobky pocházející ze samostatné hospodářské činnosti nesoucí se k trvalému zdroji příjmů (z podniku tedy) a určené pro hospodářský oběh; výkonem pak veškeré činnosti (práce, díla) prováděné za účelem provozu nějakého podniku k docílení trvalého zdroje příjmů, včetně výkonů poskytovaných zákaznictvu příslušníky svobodných povolání a uměleckých zaměstnání, „pokud jen shledáváme se u nich s podnikovým rázem jejich činnosti".18 O prémii zakázanou ustanovením § 44 zák. p.n.s. tedy nešlo při poskytnutí zvláštní výhody uvnitř organizační struktury podniku jako odměny za činnost nebo za práci vykonávanou přímo v podniku.

Prémií mohlo být cokoli, co pro zákazníka představovalo určité nadlepšení (přídavek), ať již jakéhokoli druhu, ať tedy také ve zboží nebo ve výkonech, ať v penězích nebo peněžitých výhodách (jako je např. sleva z ceny), anebo v jiném plnění, které's vlastním provozem podniku nesouvisí (Skála uvádí příkladmo lístek do divadla) - prostě jakákoli výhoda spočívající v dosažení určitého prospěchu, přičemž hodnotě tohoto prospěchu se zvláštní relevance nepřiznávala. Vcelku logicky se však uznávalo, že vlastnost prémie nemá výborná jakost zboží nebo výkonu, kterou za zvláštní odměnu považovat nelze.

Prémiování bylo shledáváno závadným jen tehdy, záviselo-li poskytnutí prémie na náhodě. Za nedovolené prémiování se tedy např. neuznávalo nejen přibalení dárku ke každému kusu určitého zboží nebo v poskytnutí slevy každému zákazníkovi, ale ani poskytování odměny těm zákazníkům, kteří soutěžiteli předložili určitý počet kupónů, pokud ovšem takové kupóny byly připojeny ke každému kusu zboží. Stejně tak se bral zřetel i na existující zvyklosti, takže se tolerovaly tehdy běžné vánoční nebo novoroční pozornosti poskytované stálým odběratelům.

Vazba na náhodu byla spatřována v situaci, kdy byla narušena parita přístupu soutěžitele k zákazníkům, takže jen některým (a to jejich poměrně úzkému počtu) z nich se mělo dostat přídavku na rozdíl od jiných, kteří sice splnili stejné podmínky, avšak náhoda jim nepřála. Z hlediska § 44 zák. p.n.s. byla závadnost spatřována již v příslibu, že zvláštní prémie bude přibalena ke každému desátému či stému kusu zboží apod.

Toto pojetí dobře vystihuje případ prodejních automatů Orion, označovaný za jeden z nejvýznamnějších prémiových deliktů. Tyto přístroje byly opatřeny tak, že u nich bylo možné píchat skrze papír do zalepených otvorů v kazetě; za otvory byly ukryty kuličky různých barev. Podle toho, jakou barevně označenou kuličku zákazník získal, si mohl vybrat zboží buď v hodnotě peněz, které zaplatil, anebo v hodnotě vyšší. Provoz těchto aparátů byl s odkazem na § 44 zák. p.n.s. zakázán.19

Za zvlášť závažné se považovalo nekalosoutěžní opatření sledující poskytnutí prémie na základě losování, což bylo v § 44 zák. p.n.s. výslovně zakázáno. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí citovaném výše (viz poznámka 16), v němž se mj. zkoumala závadnost příslibu prémií poskytovaných na principu losu velkoobchodníkem prostřednictvím maloobchodníků (detailistů), mj. uvedl, že „Nemůže býti přece pochybnosti o tom, že když firma »Ch...« svým odběratelům obchodníkům dodává zboží k dalšímu prodeji jednotlivým kupujícím s nálepkami opravňujícími tyto kupující k získání odměny, závislé výhradně na výsledku slosování, používá prostředku zásadně nepřípustného za účelem zvýšení odbytu svého zboží a způsobilého poškoditi soutěžitele, nehledíc ani k tomu, že i odběratelé, i když jsou sami obchodníky, vůči zmíněné firmě jsou kupci zboží ve smyslu § 44 a mohli by nálepek jim dodaných sami použíti k účasti na slosování."

Pokud jde o právní úpravu, platil ohledně loterií v předválečném Československu, resp. na území dnešní České republiky,20 především starorakouský loterijní patent z 13. března 1813 sb. zák. pól., výnos ministerstva financí č. 1597 1853 ř.z. a některé předpisy další. Podle těchto předpisů byly povoleny i loterie reklamní, řazené tehdy mezi tzv. loterie věcné. Při nich šlo o poskytnutí určité výhry (prémie) závislé na slosování tomu, kdo něco vykoná (koupí si zboží, předloží určitý počet obalů zboží, předplatí si časopis nebo opatří si vstupenku apod.).21 I tyto loterie podléhaly státnímu povolení a vyměřovala se z nich zvláštní dávka podle vládního nařízení č. 254/1926 Sb. (v sazbě 50 až 500 Kč za úřední úkon); podmínkou povolení byl dobročinný nebo obecně prospěšný účel loterie - a za účinnosti zák. p.n.s. samozřejmě i předpoklad, že nešlo o prémiové jednání odporující úpravě v ustanovení § 44 tohoto zákona. Za uvedených podmínek mohla být reklamní loterie pořadateli povolena, avšak jen za té podmínky, že pořadatel byl korporací, protože jiným subjektům povolení uděleno být nesmělo.



IV. LAVINOVÉ OBCHODY

Prvků hry a soutěživosti v podstatné míře využívají i jednání označovaná jako lavinové či pyramidální obchody, jejichž podstata je vybudována na herním principu u nás dnes běžně známém jako princip „letadla" (popř. „Happy Line"). Stejně jako prémiová jednání byly rovněž i tyto obchody zakázány, a to administrativněprávním ustanovením § 43 zák. p.n.s. Zákaz směřoval k získávání „odbytu smlouvami, jimiž se zákazníku přislibuje výhodné dodání zboží nebo provedení výkonu pod podmínkou, že na základě odevzdaných mu poukázek nebo podobných zařízení přivede druhé straně nebo jiné osobě další odběratele, kteří by vstoupili s ní do stejného smluvního poměru"; krom toho byl zákaz vztažen i na vzetí účasti na tomto smluvním poměru „jako odběratel nebo rozšiřovatel poukázek nebo podobných zařízení."

Stejně jako při prémiových jednáních nebyla trestnost deliktu vztažena jen na toho soutěžitele, který lavinový obchod uvedl ve vlastním zájmu v život nebo kdo dal k němu podnět. Naopak, trest hrozil každému, kdo na něm přijal účast, aby konal náhončí či dohazovačské služby, což bylo mj. odůvodňováno i tím, že jednak by „bez jejich součinnosti nemohlo k provedení nekalých záměrů podnikatele, a tím i k poškození spoluobčanů vůbec dojíti", jednak i tím, že „podnikateli jsou tu přečasto zahraniční osoby, jichž zdejšími trestními opatřeními nelze postihnout."22

Závadnost tohoto jednání byla - a stále je - spatřována zejména co do dvou základních aspektů: především jde o to, že soutěžitel touto metodou rozšiřuje svoji odbytovou příležitost přesouváním vlastního podnikatelského rizika na své zákazníky, dále pak také v tom, že každý trh má jistou kapacitu a další zákazníci se hledají stále obtížněji, takže by se „akce museli brzy zúčastnit všichni obyvatelé zeměkoule (včetně Eskymáků a obyvatel jihoamerických pralesů), aby přinesla slibovaný efekt i těm, kdo se nacházejí na vzdálenějších místech prodejního řetězce."23 K tomu ostatně přistupují i některé aspekty další: lavina donucuje zákazníky k nadměrnému odběru, slibované výhody zpravidla nejsou adekvátní přínosu, který soutěžitel ze slibované výhody má, k lavině se často připojují zákazníci jako laičtí náboráři, kteří se obracejí především na své příbuzné a známé a ti pak odolávají hůře jejich nabídkám, než by tomu bylo při běžných kontaktech s profesionálními obchodními zprostředkovateli.)24

Úprava v § 43 zák. p.n.s. zahrnovala i některé civilněprávní důsledky lavinových obchodů. Zákon jednak prohlásil za neplatné smlouvy o účasti na lavině, jednak poskytl majetkoprávní ochranu odběratelům, kteří soutěžiteli poskytli plnění v souvislosti se svou účastí na lavině.25

Vzhledem k tomu, že judikatura k tomuto zákonnému ustanovení nebyla publikována, nelze referovat o tom, jak uvedená úprava působila v praxi.


V. SOUKROMOPRÁVNÍ ASPEKTY

Soukromoprávní ustanovení v zák. č. 111/1927 Sb., upravující kazuisticky jednotlivé nekalosoutěžní delikty (§ 2 až § 13), neobsahovala speciální ustanovení o lavinových obchodech a o prémiových jednáních. Z tohoto hlediska, jak již bylo řečeno, tedy mohlo případně jít jen o delikty stíhatelné na základě obecného vymezení civilního deliktu nekalé soutěže v generální klauzuli, formulované kdysi v § l zák. p.n.s. v podstatě shodně s úpravou v § 44 odst. l obch. z. Základ této úpravy byl ve vymezení nekalé soutěže jako jednání v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé poškodit soutěžitele. Obsáhlejší výklad o úpravě generální klauzule se z tématu tohoto pojednání značně vymyká, a proto lze v tom směru jen odkázat na jiné texty k této otázce.26

Širokého záběru obecné klauzule se soutěžitelé čas od času pokoušeli využít v potírání invence těch konkurenčních subjektů, kteří se různými způsoby snažili zákazníky získat. Přitom je třeba uvědomovat si, že záběr i účel generální klauzule byly jiné než kazuistické zákazy veřejnoprávních deliktů v § 43 a 44 zák. p.n.s. Proto se soutěžitelé právě na základě úpravy v generální klauzuli pokoušeli stíhat své konkurenty i za ty aktivity, které správněprávními normativními úpravami výslovně zakázány nebyly, ačkoli prémiová jednání připomínaly nebo se jim zvolenou technikou získávání zákazníků znatelně přibližovaly. Ve vazbě na naše téma mají jistý význam, a stojí tedy za zmínku, tři případy souzené v r. 1933.27

V prvém z nich (Váž. 12 277) prováděla firma Berson-Kaučuk prémiovou akci nazvanou Berson-Palma, při níž zákazníkům slibovala, že dostanou ke každému páru gumových podpatků Berson a Palma dvanáctinu prémiového kupónu; při koupi tuctu párů obdržel zákazník kupón celý. Kupóny měly být nalepeny buď do speciálního alba nebo i na obyčejný jiný list. Firma přitom zákazníkům dále slibovala, že jim za to, když jako odběratelé budou doporučovat její výrobky, poskytne dárky různé hodnoty, někdy i dosti vysoké, v závislosti na počtu zaslaných prémiových kupónů. Žalobě pro nekalou soutěž, dovolávající se právě generální klauzule, v tomto případě vyhověno nebylo.


Tehdejší Nejvyšší soud v právní větě rozhodnutí zejména uvedl, že: „Poskytování prémií ve formě různého zboží proti odvedení určitého počtu odběrních kupónů bez započítání do prodejní ceny se nepříčí dobrým mravům soutěže. Je lhostejné, že prémie jsou poskytovány ve zboží, s nímž prodávající neobchoduje." Poukázal přitom na skutečnost, že v daném případě šlo o způsob reklamy, kterou „moderní hospodářský život za dnešního jeho vývinu naprosto postrádati nemůže" a že „v každé reklamě spočívá moment upozorňování na zboží (...) způsobem více méně nápadným. Tento moment atraktivnosti nemůže o sobě býti závadný." Nepřípustnost by bylo možné spatřovat např. za situace, kdy by zákazníci považovali nákup zboží za věc vedlejší a dosažení přídavku (prémie) za hlavní účel, který kupující sleduje, anebo v případě lákání klientely způsobem klamavým nebo záludným, což se v daném případě nestalo. Stejně tak ani poskytnutí věcných dárků samo o sobě závadné není, protože se tu slibuje poskytnutí výhody nezávislé na náhodě (pročež nejde o prémiové jednání). Jde o případ srovnatelný se situací, kdy se podnikatel vůči zákazníkům zavazuje při odběru určitého množství vlastního zboží poskytnout slevu z ceny (rabat). Pokud v tomto případě namísto cenové výhody slibuje zákazníkům hospodářský prospěch ve věcném plnění, nelze v tom spatřovat jednání odporující dobrým mravům soutěže.

V druhém případě (Váž. 12 400) se jednalo o situaci na první pohled obdobnou. Průměrně velký textilní podnik byl v reklamě označen za „podnik velký, jedinečný v republice", který také může „koupiti celé vagóny knih, rozdati z důvodů reklamních našim odběratelům." Ve stejném inzerátu majitel tohoto podniku zákazníkům sliboval při odběru určitého množství zboží na dobírku (s platbou předem) poskytnout zdarma 10, popř. 20 zábavných knih, popř. - při odběru vyššího množství zboží - „všechny knihy výše uvedené a ještě na dámské šaty aneb na proužkované kalhoty, úplně zdarma."

I tu bylo žalováno pro nekalou soutěž, v tomto případě však byla žaloba úspěšná, protože v soudním řízení bylo zjištěno, že inzerát je přes svůj dryáčnický charakter přece jen upraven tak, že může oklamat veřejnost co do velikosti a významu podniku prezentovaného v reklamě, že nabídka se týkala podřadného textilního zboží za přemrštěné ceny - proto také byla vyžadována objednávka zboží na dobírku, vázaná na platbu předem - takže stanovená cena kryje náhradu i za přídavná plnění slibovaná „zcela zdarma", a konečně že i ony přislíbené zábavné knížky jsou ve skutečnosti knihy neprodejné, vyřazené, jež inzerující sám pravděpodobně koupil levně na váhu. Ačkoli tedy ani zde nebyly naplněny charakteristické znaky prémiového jednání, protože s prvkem náhody se při poskytnutí přídavků nekalkulovalo, shledal předválečný Nejvyšší soud v tomto případě jednání protiřečící dobrým mravům soutěže s argumentem, že „přidávání knih ke (střižnímu) zboží, zaslanému zákazníkům, nelze považovat za jednání příčící se dobrým mravům soutěže, jeli prodáváno jen dobré a hodnotné zboží a prodávající se spokojuje s normálním ziskem (jeho zisk je menší o hodnotu přídavku). Je však jednáním, příčícím se dobrým mravům, lákal-li prodávající na úkor svých soutěžitelů kupující přídavkem knih ke koupi zboží méně hodnotného za ceny, jež neodpovídají jeho kvalitě a v nichž dochází i on náhrady za přidané, lacině nakoupené knihy."

Konečně třetí případ (Váž. 12 334) vstoupil do historie našeho soutěžního práva pod označením „Zdarma do Prahy" a byl v naší novodobé soutěžně-právní literatuře již prezentován.28 Určitý obchodník nabízel svým zákazníkům náhradu výdajů za cestu do Prahy za předpokladu, že si u něho koupí zboží v určité hodnotě, přičemž na výši útraty zákazníka záviselo, do jaké vzdálenosti mu obchodník náhradu cestovného poskytne. Ani v tomto případě se nejednalo o prémiové jednání ve smyslu § 44 zák. p.n.s., protože i tu byl prvek náhody vyloučen. Jednání však bylo shledáno rozporným s dobrými mravy soutěže, protože se zákazník ocitá v situaci, kdy je volnost jeho výběru omezena, „protože nutí se nakoupiti právě u žalované, aby nepřišel o výhodu a nemůže se obrátiti na jiné soutěžitele v Praze, jejichž zboží by mu lépe vyhovovalo."29


VI. ZÁVĚREM

Jak už bylo výše řečeno, tato stať si nepoložila za cíl řešit de lege lata nebo de lege ferenda otázky, k nimž se její téma věcně také váže. Účelem tohoto článku je informovat o právní úpravě platné u nás v historicky nedávném období a o tom, jak se uplatňovala v praxi.

Avšak i pro současnost z ní lze snad vyvodit poučení: zvlášť v době, kdy se uvažuje o novelizaci a upřesněních stávající zákonné úpravy, která se týchž otázek týká dnes. Není ovšem možné dříve platnou právní úpravu prostě jen převzít, navíc metodou jejího nedbalého opsání, jak se dnes v naší legislativě pohříchu často děje. Předválečné soutěžní právo je jednou z těch právních disciplin, jejíž poznatky a závěry radno pečlivě studovat a hledat v nich poučení nebo inspiraci. Avšak není možné hledat inspiraci a poučení jenom zde. Stejně inspirativní jsou poznatky ze stávající právní úpravy a praxe v právních řádech dalších států, zejména ovšem těch, kde se tržní hospodářství kontinuálně vyvíjelo, a jejichž normativní opatření i judikatura reagovaly na nové podněty, které přinesl dynamický sociální a hospodářský vývoj poválečného období.

Prvek hravosti a soutěživosti, k nimž mají zákazníci znatelné sklony, nelze z reklamních aktivit zcela vyloučit. K takovému výsledku nemůže dospět ani uvažovaná reforma administrativněprávní regulace některých konkurenčních aktivit. Naopak bude účelné, správné a rozvoji konkurenčního prostředí prospěšné, ponechá-li se jun přiměřený prostor k invenčnímu využití, přičemž není vyloučeno, aby na obranu proti případným excesům vystoupili s odkazem na § 44 odst. l obch. z. samotní soutěžitelé, anebo popř. i jiné subjekty, legitimované k tomu podle § 54 odst. l obch. z. Jiné řešení bude patrně třeba vzít v úvahu ve vazbě na spotřebitelské a reklamní loterie, kdy byl původní právní rámec, kvalifikovatelný pro období před 1. 9. 1998 jako „nedotčený loterijní ráj",30 nahrazen do budoucna těžko udržitelnou jednostrannou restrikcí. Tato problematika se bezpochyby nové úpravy dočká, ale záleží spíše na politicko-právní než na právněteoretické úvaze, zda se dospěje k vyššímu stupni restrikce (např. k zákazu těchto loterií vůbec), anebo k vyššímu stupni liberalizace. Pro řešení tohoto i onoho druhu lze najít tu i onde příslušnou inspiraci. Při hledání správného řešení bychom však neměli zapomínat ani na vlastní tradice, v jejichž připomenutí vidí tento článek svůj účel především.

1 Srov. např. Winter, F., Spotřebitelské soutěže, Právní praxe v podnikání, 1998, č. 9, s. 15

a násl.

2 K vývoji právní regulace nekalé soutěže u nás srov. Eliáš, K., Kurs obchodního práva.

Úvodní a obecná část. Soutěžní právo, C. H. Beck, Praha 1997, s. 238 a násl. a tam citovaná

literatura.

3 Kde bylo (obdobně jako dnes v § 44 odst. l obch. z.) zakázáno takové jednání v hospodářském styku, které, jsouc v rozporu s dobrými mravy soutěže, bylo způsobilé soutěžitele poškodit.

4 Je třeba mít na pamětí, že tu jde o prémiová jednání, která nelze zaměňovat s prémiovými obchody. Prémiové obchody se uzavírají na burzách a s naším dnešním tématem nemají nic společného.

5 V odborné literatuře pojmenovávaných často také jako hydra, zlatý déšť, sněhová koule, pyramida, pyramidální obchody apod.

6 Jednalo se o pokutu v rozpětí od 50 do 10 000 Kč nebo o vězení (uzamčení) do jednoho měsíce.

7 Právě při úpravě zákazu prémiování se totiž způsobilost takového jednání k poškozování spotřebitelů jako znak skutkové podstaty deliktu nevymezila a H. Roppert - G. Weis in Kommentar zum Gesetze gegen den unlauteren Wettbewerb, R. M. Rohrer, Briinn - Prag -Leipzig - Wien, 1933 na s. 675 poznamenávají, že v § 44 zák. p.n.s. jde výlučné o ochranu soutěžitelů, nikoli o ochranu spotřebitelů. Shodně Hamann, L. - Drábek, J. - Buchtela, R., op. cit. v pozn. 9, s. 402.

8 Buchtela, R., Nejdůležitější praktické případy nekalé soutěže, V. Linhart, Praha 1934, s. 73.

9 Vládní osnova zákona obsahovala návrh, aby § 44 žák. p.n.s. obsahoval v druhém odstavci zmocnění pro vládu vydat nařízením bližší předpisy k této otázce (zejména tedy kazuisticky vymezit deliktní jednání), což se odůvodňovalo tím, že hranice mezi nedovolenými a přípustnými jednáními tohoto druhu nejsou ještě ustáleny. (Důvodovou zprávu k vládnímu návrhu žák. p.n.s. přetiskují Hamann, L. - Drábek, J. - Buchtela, R., Soutěžní právo československé, V. Linhart, Praha 1938, s. 738). Ústavněprávní výbor a výbor pro záležitosti průmyslu, živností a obchodu Poslanecké sněmovny však prosadily vyškrtnutí takto navržené úpravy s argumentem, že „skutková podstata prémiových jednání je již dostatečně vyjádřena v zákoně samém" (tamtéž, s. 755).

10 Srov. Skála, K., Nekalá soutěž, Praetor, Praha 1927, s. 227 a 229.

11 Kryštůfek, M., Zákon proti nekalé soutěži s vysvětlivkami a příslušnými normami právními, nákl. vl., Praha 1928, s. 154.

12 Matouš, Zd., Zákon o nekalé soutěži, Československý kompas, Praha 1928, s. 96.

13 Srov. Skála, K., op. cit. v pozn. 10, s. 227.

14 Matouš, Zd., op. cit. v pozn. 12, s. 96.

15 Srov. Skála, K., op. cit. v pozn. 10, s. 227.

16 Tento princip výslovně akceptovalo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6748/35-3 ze 17. 12. 1937, publikované v díle cit. v pozn. 9, s. 613 a násl. Viz též dále.

17 Hamann, L. - Drábek, J. - Buchtela, R., op. cit. v pozn. 9, s. 402.

18 Srov. Skála, K., op. cit. v pozn. 10, s. 31 a násl.

19 Srov. Buchtela, R., op. cit v pozn. 8, s. 73; podstatnou část příslušného rozhodnutí pražského magistrátu zveřejnili H. Roppert a G. Weis v komentáři cit. v pozn. 7, s. 679 a násl.

20 Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platily i tomto směru, jak známo, někdejší předpisy uherské. Mj. i o nich blíže např. Krátký, B., Loterie, Slovník veřejného práva československého, II., R. M. Rohrer, Brno 1932, s.535 a násl.

21 Srov. Krátký, B., op. cit. v pozn. 20, s. 538.

22 Matouš, Zd., op. cit. v pozn. 12, s. 95.

23 Hajn, P., Jak jednat v boji s konkurencí, Lindě, Praha 1995, s. 31.

24 Srov. Hajn, P., Nekalá soutěž, PF MU, Brno 1994, s. 16.

25 Úst. § 43 odst. 3 zák. p.n.s. totiž stanovilo, že: „Odběratel může požadovati zpět, co dal, vzdáli se dodání zboží nebo provedení výkonu nebo vrátil-li zboží již přijaté"; naproti tomu podnikatel jako původce laviny analogické oprávnění neměl.

26 Např. Eliáš, K., op. cit. v pozn. 2, s. 244 a násl., Hajn, P., op. cit. v pozn. 24, s. 10 a násl., Munková, J., Právo proti nekalé soutěži, C. H. Beck, Praha 1996, s. 33 a násl., Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, II., Codex, Praha 1998, s. 109 a násl.

27 Civ. rozh. Váž. 12 277. Váž. 12 334 a Váž. 12 400.

28 Viz Hajn, P., op. cit. v pozn. 23, s. 161 a násl.

29 Právní věta rozhodnutí přitom poukazovala na dva důležité aspekty případu. Judikát totiž nevyústil jen v kazuistický závěr, že se dobrým mravům soutěže příčí obchodníkův slib ná­hrady cestovních výdajů zákazníkovi při nákupu zboží v určité hodnotě. Zásadnější význam má zobecňující závěr v tom smyslu, že „zda je jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, je otázka právní, kterou náleží řešit výhradně soudu, přičemž má přihlížet i k tomu, jak se na jednání pohlíží mezi soutěžiteli, co o něm soudí veřejnoprávní korporace, které mají podle svého určení dbát společných oprávněných zájmů soutěžitelů a jaké důvody uvádějí pro svůj názor."

30 Hajn, P., op. cit. v pozn. 23, s. 30.




Summary

Consumer contesls and games in prewar Czechoslovakia

Karel Eliáš

Unfair competition in prewar Czechoslovakia was codified in the Act No. 111/1927 CoL. The author analyzes this legislation with reference to the given subject. He points out that the former Unfair Competition Act dealt with the given problém comprehensively by its provisions from the fields of civil, administrativě and criminal law. The Act qualified the bonus (Sec. 44) and chain (Sec. 43) contests as administrativě law offenses. The author makes a detailed analysis of the facts of these cases. The purpose of the first above mentioned provisions was i. a. also the generál prohibition of consumer lotteries. He points out that some competitors tried to use in private law disputes also the generál clause forbidding unfair competition in generál to suppress various competition activities which could be classified as consumer contests and games. The article is illustrated with numerous čase histories from prewar judicial practice.

The author emphasises the topical aspects of the subject with reference to the recent amend-ment of the Czech Lottery Act No. 149/1998 CoL which restricted markedly the possibilities of organizing comsumer contests for advertizing purposes in contrast to the previous „lottery pa-radise".

In conclusion the author points out that the legislativě tradition may represent oné of the sources of inspiration for the solution of the problém, as the statě established by the Act No. 149/1988 CoL is probably untenable in the future. However, it is a problém of legal polky rather than legal theory, whether de lege ferenda the legislators will choose to return to the broad liberal concept oř whether they will strengthen the restrictive tendencies.



Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Eliáš Karel
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt