archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1860 |1870 |1880 |1890 |1900 |1910 |1920 |1930 |1940 |  
         
         


Pojednání
Praktické případy - právo obèanské
Praktické případy - řízení sporné a nesporné
Praktické případy - právo konkursní
Praktické případy - právo obchodní
Praktické případy - právo trestní
Praktické případy - právo správní
Hovorna
Literární zprávy
Obecné zprávy
Deník
Z Právnické jednoty
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Československý právní řád na rozcestí


autor: Eliáš, K.
publikováno v 09/1990
rubrika: Stati
str. 769

Autor ve svém článku zdůrazňuje význam reformy československého právního řádu pro politickou stabilizaci Československa jako demokratického právního státu. Pojem právního řádu autor chápe jednak jako proces tvorby práva, právo samo a proces jeho aplikace, jednak jako proces vývoje právního řádu jako celku i jeho jednotlivých skladebných prvků. Československo se, podle jeho názoru, může stát právním státem jen tehdy, vrátí-li se právním předpisům jejich regulativní funkce a současně se musí posílit soudcovská nezávislost na společenských strukturách a soudcovská závislost na zákonech.



1. ÚVODNÍ POZNÁMKY


Lavinovitě se zužující sociální základna politického. systému ČSSR, opřenéhoo formálně (ideologicky i právně) o režim vlády KSČ a fakticky, se odvíjejícího z mocensky fixovaného postavení úzkého počtu funkcionářů ÚV KSČ a jejich militantních stoupenců, vedla v československé společnosti k fixaci stavu permanentního sociálního napětí, které nakonec vyústilo ve známé události z listopadu 1989 a pád systému vlády jedné politické strany a režimu, nazývaného dnes nejčastěji jako neostalinistický. Z jeho destrukce logicky vyplývá otázka nového politického uspořádání československé společnosti; přitom nelze přehlížet, že alternativa demokratického a právního státu se momentálně jeví jen jako jedna z možných. Nebylo by racionální ignorovat rizika jiných, již méně přitažlivých možností dalšího politického vývoje Československa: ať již máme na mysli stav politické anarchie či recidivu totalitních tendencí.

Z této schematické úvahy vyplývá jako zcela nediskusní závěr, že při hledání stabilizujících faktorů československého politického a státního uspořádání mají nezastupitelný význam právo, režim zákonnosti i právní řád jako celek; myšlenka reformy našeho právního řádu v těchto souvislostech vystupuje jako nanejvýš aktuální.


1. Pojmový aparát


Ani ideologické sjednocení oficiálně etablovaných společenských věd u nás na bázi převážně ztrnulého a dogmatického výkladu marxismu-leninismu (a je zajímavé, že právě teorie klasiků marxismu byla většinou vykládána v důsledném rozporu s jejich vlastní metodologií) nedokázalo odstranit jistou zmatenost i v těch základních pojmech. Vůči tomuto stavu (a sporům často až scholastickým) nebyla imunní ani československá právní věda, jak lze doložit na nekonečných sporech o obsah pojmů právo, právní vědomí apod. (Tyto terminologické války však nejsou vlastní jen marxistické právní vědě, resp. tomu jejímu proudu, který byl tradičně označován za marxistický.)

Nelze se tedy vyhnout několika poznámkám na adresu pojmového aparátu používaného zde. Omezím se jen na ústřední pojem článku - pojem právního řádu.

Chápeme-li právo jako množinu právních norem, popř. právních předpisů, což je (přes různost obou naznačených přístupových hledisek) v zásadě totéž co do výsledku, vzniká otázka, jak máme chápat právní řád. Ohledně tohoto pojmu panuje značný zmatek, m.j. i v důsledku směšování a prolínání pojmu právní řád s termíny právní systém, systém práva, právní pořádek atp. V zásadě lze v pojetí právního řádu registrovat dvě základní koncepce:

a) právní řád jako právní uspořádání společnosti;

b) právní řád jako úhrn právních norem, resp. právních předpisů. První alternativa tedy pojem právního řádu přibližuje tzv. právnímu pořádku, zatímco druhá jej ztotožňuje s (objektivním) právem.1

Právní řád lze ovšem chápat i jinak: např. F. Weyr rozumí právním řádem souhrn právních norem;2 ty dělí na prvotní (v zákonech) a druhotné (v právních předpisech podzákonných, ale i v rozhodnutích, smlouvách, testametech aj.3

Ale ať již budeme právní řád chápat v tom či onom smyslu, je zřejmé, že jeho podstatnou sloužkou je (objektivní) právo a že jeho změny mají pro reformu právního řádu zásadní význam.

Z tohoto pohledu není bezvýznamné zařazení československého práva do právního systému (ve smyslu tzv. velkých právních systémů). R. David v práci o velkých právních systémech současného práva třídí právo jednotlivých států do systémů podle dvou základních kritérií - podle prvků ideologických a podle právní techniky; z těchto hledisek pak m.j. odvozuje i systém socialistické ho práva.4 .

Co je pro tento právní systém typické? Především jeho krátké historické trvání a ostře diskontinuitní vývoj v relaci k obsahu předchozího práva. Výrazná je i ideologická jednota obsahu právních předpisů socialistického práva, které se programově hlásí k marxismu a navazuje na provedená politická a ekonomická opatření, zejm. zestátnění a združstevnění výrobních prostředků a fixaci vedoucí úlohy komunistické strany ve státu a společnosti. Bylo by omylem považovat tuto teoretickou koherenci československého práva za změněnou vydáním ústavního zákona č. 135/1989 Sb., který sice odstraní! ústavní základ jeho ideologické jednoty, ale koncepci samu neodklidil. Přesvědčivý pro tento závěr je nejen text prohlášení k ústavnímu zákonu č. 100/1960 Sb.; lze poukázat též na preambule a základní články našich základních kodexů (občanského, hospodářského a dalších zákoníků) a na jejich systémové a obsahové pojetí. .

Podle charakteru pramenů práva náleží československé právo nepochybně do tzv. kontinentálního právního systému, pro nějž je typické pojetí práva jako práva psaného, silně poznamenaného recepcí římského práva a programově vylučujícího soudcovskou normotvorbu (což ovšem odporuje římskoprávním principům), zcela v duchu Montesquieuovy maximy zužující postavení soudců na "ústa, která citují text zákona. "5

Toto dvojí zakotvení československého práva do dvou právních systémů (z hlediska obsahového do systému práva socialistického, z hlediska legislativně-technického do systému kontinentálního práva) je pro současný stav typické a nadále jistě neudržitelné, protože odporuje základní orientaci prováděných politických změn.

Podle mého názoru by nemělo přílišný smysl ztotožnit právní řád pouze s (objektivním) právem, protože nevidím jako teoreticky účelné konstruovat v teorii práva dva různé pojmy jako synonyma. Současně je mi cizí i statické pojetí právního řádu (jak je konstruoval např. již zmíněný F. Weyr.) Domnívám se, že by bylo účelnější chápat pojem právního řádu jako jev dynamický, ve smyslu procesu sociálního působení práva na společenské vztahy.

V tomto směru se lze odvolat na dva významné pobaltské právní teoretiky,

proskribované později A. J. Vyšinským.

Podle P. I. Stučky nezahrnuje právní řád jen objektivní právo, ale i mechanismus jeho působení; hranice právního řádu vymezuje monopol státní moci.6

Podle J. B. Pašukanise "se právní řád odlišuje od každého jiného sociálního řádu zejména tím, že je založen na soukromých izolovaných subjektech. Právní norma získává svoje differentia specifica, jež ji vydělují z masy regulujících pravidel ( . . . ). hlavně tím, že předpokládá osobu obdařenou právem, a přitom aktivně náročnou.

Snaha udělat ideu vnějšího regulování základním logickým momentem v právu vede ke ztotožnění práva a autoritativně stanoveného sociálního řádu ( .. . ).

Není těžké ukázat, že idea bezpodmínečné poslušnosti vůči autoritě, která stanoví normu, nemá nic společného s právní formou. Stačí vzít nanejvýš myslitelné, a proto nejvýraznější příklady takové struktury. Ať je to třeba vojeský útvar, kde množství lidí je ve svém pohybu podřízeno jim společnému řádu, přičemž jediným aktivním a autonomním principem je vůle velitele. Nebo jiný příklad: jezuitská organizace, kde všichni slepě a bez odmluvy plní vůli vedoucího. Stačí zamyslet se nad těmito případy, abychom došli k závěru, že čím důsledněji je provedena zásada autoritativního regulování, vylučují jakýkoli náznak izolované a autonomní vůle, tím méně je půdy pro použití kategorie práva. "7

Podle mého názoru by pojem právního řádu mohl zahrnovat tři základní prvky: (objektivní) právo, proces jeho tvorby a proces jeho aplikace; tím, co tyto prvky spojuje, je monopol státní moci a režim zákonnosti - tak lze také právní řád pojmout jako jeden organický celek a současně z něho nevyloučit autonomní občanskou vůli. A vadí-li dnes snad, že Stučka i Pašukanis vystupovali jako důslední marxisté, stačí poznamenat, že podobné řešení naznačuje již ve svých prvních pracech např. E. Chalupný, který s marxismem rozhodně nemá nic společného.8

Předpokladem existence právního řádu je tedy především samo právo: tam, kde není, nemůže být ani právní řád. To však samo o sobě nestačí; toto právo musí být způsobilé působit na společenské vztahy.

V tomto směru musí jít o právo obsahující smysluplné právní normy, a to zdaleka není jen teoretická úvaha: lze poukázat např. na Claudiův edikt připomínající, že nic tak nepomáhá proti hadímu uštknutí jako šťáva z tisu.9 A zdá-li se tento příklad přece jen poněkud zastaralý, stačí poukázat na to, kolik pojednání bylo napsáno k objasnění smyslu § 129 občanského zákoníku, a to s výsledky dosti nevalnými.

Současně musí jíž o právo akceptované alespoň většinou společnosti - jak dobrovolně, tak i pod tlakem státního donucení (popř. pod tlakem hrozby tímto donucením). Ani tato stránka věci není bezproblémová. Předpoklad akceptace určité právní normy nebo jejich souboru se ztrácí, ocitá-li se hodnotová stupnice prosazovaná právem (státem) v rozporu s hodnocením společnosti, resp. významných sociálních skupin. Jiný problém může nastolit právní úprava vnitřně rozporná, kdy regulace určitých společenských vztahů - typicky podzákonnými právními předpisy práva hospodářského či finančního přímo donucuje k porušování právních norem (resp. subjekt jednající podle určité právní normy porušuje právní normu jinou a naopak). A nejde-li o pouhé omyly zákonodárce, ale o dominantní tendenci, pak právo ztrácí svoji schopnost regulovat společenské vztahy a plní více či méně jen ideologickou funkci tím, že vytváří jakýsi ideální svět zákonodárcových představo společnosti. (Proces aplikace práva někdy tento iluzivní svět „materializuje“: stačí porovnat, k čemu měla sloužit důmyslná konstrukce skutkových podstat trestných činů hospodářských v trestním kodexu, a k čemu fakticky sloužila: zpravidla k odstranění kádrově nepohodlných vedoucích pracovníků nebo k demonstraci plnění politických výzev k opatřením proti ,negativním jevům apod.10 A tímto závěrem narážíme na otázku efektivnosti práva a jeho základních funkcí.


2. Základní funkce práva


Efektivností práva se obecně rozumí jeho vlastnost, resp. vlastnost jeho působení. Působí-li právo tak, jak působit má, a je-li toto působení společensky účelné, je efektivní.11 Alespoň v tomto směru je dosaženo zásadní shody. Trvají však spory o vymezení kritérií, podle nichž má být efektivnost práva hodnocena; tyto názorové rozdíly však nejsou příliš významné pro následující úvahu, která vychází z premisy, že pro efektivnost práva není bez významu, jaké základní funkce právo má (popř. má mít) a nakolik je ve svém působení naplňuje. Stručně ji lze charakterizovat takto:

Ten, kdo ve společnosti vládne, formuluje prostřednictvím státu svoji vůli také v právních předpisech. Z tohoto hlediska má právo obecný cíl: prosadit vůli vládnoucího subjektu do života společnosti. Za tím účelem plní právo funkce, v literatuře různě tříděné,12 z nichž tou základní bude zřejmě vytvoření zábran entropii společnosti; neboť má-li kdokoli v určité společnosti vládnout a chce-li vůči této společnosti uplatňovat svoji vůli (a to je podmínka pro jeho vládnutí), musí existovat především k tomu nutný sociální prostor jako základní předpoklad tohoto vládnutí. Tomu odpovídá i pojetí práva jako systému sociální regulace a jeho smysl spočívající jednak ve stabilizaci společnosti, jednak v působení na její rozvoj shodně s vůlí vládnoucího subjektu.

Disonance nastává v okamžiku, kdy vládnoucí subjekt ztrácí pro svoji politiku sociální základnu a snaží se udržet si moc konzervací určitých společeských vztahů. To se nutně promítá i v právu: jeho normami proniká snaha zakázat vše, co existenci etablovaného společenského řádu ohrožuje. Hypertrofie právních norem poplatných tomuto voluntarismu však není s to - pokud jde o výsledek působení jejich souboru - bránit entropii společenských vztahů; naopak násobí jejich chaotičnost: oslabuje možnosti důsledného použití sankce tam, kde právní příkazy a zákazy nejsou respektovány. Tím se aktivní úloha práva ve společensky kladném smyslu mění v deregulativní funkci; právo, popř. jeho určitá část, působí jako sociálně rozkladný systém a nutí společnost (některé významné sociální skupiny) k ignoranci určitých subsystémů právní regulace. S právem, které nepůsobí ve prospěch racionální organizace společenských vztahů, se společnost rozchází: zákon, který ji dusí, je pro ni nepřijatelný, je jí cizí nebo lhostejný, a navíc sám (jako zákon) ztrácí svůj hodnotový význam. Tento axiologický posun se postupně přenáší na zákony a právo jako celek a působení zpětných vazeb tento pohyb akcentuje v řetězových reakcích.

Za této situace pak právo jako systém ztrácí svůj smysl i cíl a mění se v množinu více či méně nesmyslných pravidel, neboť nazíráme-li na ně, aniž bychom byli s to pochopit jejich účel nebo ztotožnit se s ním, můžeme je hodnotit jen podle míry, kterou nám ztrpčují život (pomineme-li možnost hodnocení stylistické elegance normativních vět, jíž se ostatně právní normy zpravidla nevyznačují).13


II. KE ZDOKONALENÍ PRÁVNÍHO ŘÁDU


V díle o filosofii dějin umění vyjádřil A. Hauser zajímavou myšlenku, že právo (stejně jako filozofie, věda, umění a morálka) jsou jen různými aspekty jednotného postoje ke skutečnosti: lidem nejde ani tak o vědecké pravdy, umělecká díla či životní pravidla, jako o řešení stejného životního problému s využitím těchto různých forem: o nalezení fungujícího světového názoru, na který by se mohli spolehnout a jenž by jim umožnil orientovat se ve světě, kde žijí - "o zvládnutí matoucí mnohoznačnosti a cizosti věcí. "14

Teoretické sjednocení podstatné části československého práva na bázi deformovaného pojetí marxismu jako světového názoru je pro ně typickým znakem. Politické změny, postupně se promítající i do systému právních norem ukazují, že tato ideologická koherence našeho práva bude opuštěna. Nyní jde o to, jakým směrem se právo - a pod jeho vlivem i právní řád jako celek bude vyvíjet dále.


1. Právo: kontinuitní diskontinuita


Stav, v němž se naše právo ocitá dnes, lze s jistou výhradou přirovnat k situaci, v níž se ocitlo po druhé světové válce. Tuto historickou paralelu jistě nelze absolutizovat, nicméně určitá podobnost zde je, na rozdíl od stavu z r. 1918, vyřešenému, jak známo, tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb.

Podobnost tu je nejméně ve dvou směrech. Především jak v období po 9.5. 1945, tak i po 17. 11. 1989 existovaly na území Československa jako v čase trvajícího (kontinuitního) státu systémy objektivního práva pro nově konstituované politické systémy nepřijatelné. A za druhé musela být v souvislosti s jejich popřením nově řešena a vyřešena i otázka nové koncepce práva.

Půjde tedy dnes (stejně jako v období let 1945 až 1948) o otázku kontinuity a diskontinuity práva.

F. Weyr chápe kontinuitu jednak ve smyslu materiálním (jako recepci), kdy "obsah jednoho právního řádu přechází do druhého," jednak ve smyslu formálním - zde jde o vývoj práva podle jím stanovených pravidel: "Je-li při vývoji právního řádu zachován jím stanovený postup, zůstává právní řád formálně týž, přes veškeré v něm provedené změny." Přerušení této formální kontinuity nazývá F. Weyr normativní revolucí.15 K podobnému závěru dochází jiným metodologickým přístupem V. Knapp, rozlišující kontinuitu obsahovou a formální.16 .

Problém kontinuity či diskontinuity práva vůči protektorátnímu právu byl u nás kategoricky vyřešen již před koncem války ústavním dekretem prezideta republiky z 3. 8. 1944 č. 11 U.v.čsl. Jím navázala právní kontinuita na den 29. 9. 1938. Toto řešení ve vztahu k právním předpisům přijatým u nás v letech 1948 -1989 dnes zvolit nelze: nejen z důvodů ryze praktických, ale i proto, že zásadně nemohu akceptovat myšlenku kladoucí rovnítko mezi hitlerovské a komunistické právo tak, jak to vyjádřil, pamatuji-li se dobře, před časem např. J. Carbonnier. (Některé návrhy nových právních předpisů, např. první verze návrhu živnostenského zákona, však dobře ilustrují dílčí tendence k návratu do dvacátých či třicátých let.)

Podněty můžeme spíše nalézt ve sporech o vztah československého poválečného práva k právu tzv. první republiky, probíhajících u nás v letech 1945 až1948. V této souvislosti je všeobecně známa koncepce KSČ a výsledky jejího prosazení. Proto snad bude zajímavé připomenout jiné stanovisko - názory tehdejšího prezidenta E. Beneše shrnuté při jeho promoci na doktora práv h.c. Karlovy univerzity v r. 1946 do projevu Světová krize, kontinuita práva a nové právo revoluční.17


Problém vývoje československého práva začleňuje E. Beneš do širších souvislostí: naše společnost si má nejprve odpovědět na otázku, kam má jít. Tato odpověď musí korespondovat s celosvětovým vývojem: svět se od přelomu 19. a 20. století vyvíjí k demokracii a v tom smyslu se i my musíme vydat na cestu společnosti světově orientované. Po druhé světové válce musí svět řešit tři zásadní otázky: obnovit a nově formulovat podstatu demokratických režimů, politicky zorganizovat Evropu a svět v zájmu důsledného zajištění míru a změnit předválečný systém politické demokracie v demokracii sociální a hospodářskou. Beneš programově odmítá marxistickou koncepci, která "proti hrozivé perspektivě (...) imperialistického státu" navrhuje řešení v krajním kolektivismu: "žádná moc světa nemůže ze života lidské společnosti vymýtit ideál mravních hodnot světové demokracie."

Naše poválečná demokracie se nemůže vrátit do roku 1938, ale východiskem není ani skok do společnosti sovětského typu. E. Beneš se hlásí k principu postupných a realistických přeměn k moderní společnosti: jde o cestu boje o právní kontinuitu i boje s ní; přechod do nové fáze společnosti se má uskutečnit s využitím přechodných právních norem a institucí. Koncepci přímého rozporu mezi starou a novou legalitou nelze akceptovat; Benešovi jde o proces, v němž nemůže nastat bezprávný stav: "něco takového v normální společnosti vůbec neexistuje." "Co nejdříve musí dojít ke stabilizaci právního pořádku, jinak hrozí společenský chaos."

E. Beneš podtrhuje význam právní kontinuity především v tom, že předválečné československé právo odpovídalo západoevropským právním řádům,

opírajícím se o principy demokracie a ústavnosti. Princip právní kontinuity

představuje "indikaci způsobu a míry změn práva." Je třeba se vrátit k životaschopným hodnotám předválečné demokracie, zejména je třeba zachovat režim samostatné republiky a parlamentní demokracie. Nutné změny práva dělí do čtyř kategorií:

1. Změnit koncepci Československa jako národnostního státu na stát národní, na stát Čechů a Slováků.

2. Vyřešit vzájemný vztah obou těchto státotvorných národů a široce decentralizovat státní správu.

3. Likvidovat politiku z doby nesvobody, jednak ve smyslu represivním, jednak ve smyslu nového stranického rozvrstvení.

4. Změnit sociální a hospodářské struktury společnosti v socializačním smyslu. t.j. - jak již bylo řečeno - politickou demokracii doplnit o demokracii hospodářskou a sociální.18

E. Beneš byl nepochybně jedním z našich nejkultivovanějších politiků. Jeho

názory tu nepřipomínám z pouhé piety; ukazují, před jakými úkoly stálo Československo podle jeho názoru po druhé světové válce a -- i když v jeho kocepci nelze v žádném případě vidět důsledný návod - naznačují, co máme ještě dnes považovat za aktuální.

Nepochybně je nutné přihlásit se k myšlence obnovy demokratických hodnot, včetně parlamentní demokracie a právních garancí základních občanských práv. Stejně naléhavá je myšlenka nové koncepce vztahů Čechů a Slováků důslednějším pojetím československé federace a decentralizace státní správy.

Aktuální je myšlenka rozchodu s politickým systémem minulých let opřeným o mocenský monopol komunistické strany; příčí se mi však řešení navrhující volit jako základ této rozluky trestněprávní opatření, které již u nás také zaznělo, např. z úst R. Scrutona.19 .

Některé problémy, o nichž E. Beneš hovoti1 v r. 1946, se nyní objevují tak říkajíc z druhé strany. Nelze např. pojmout Československo výlučně jako stát dvou národů; nemohou být pominuty národní menšiny a jejich význam. Jinou otázku představují sociální jistoty a problém jejich zachování na standartní úrovni - tím spíše, že přechod na ekonomiku usměrňovanou především tržním mechanismem může některé z nich ohrozit a destabilizovat zatím jen křehký systém nového politického uspořádání.

Objevují se i nové otázky, které nutno řešit rychle a kvalifikovaně.

Ideologické sepětí práva a právní vědy s deformovaným marxismem vedly

k apoteóze platného práva, vyplývající z nucené akceptace poučky o panství třídního svazku a o právu jako projevu vůle vládnoucí třídy. Na tuto zásadní chybu sice upozorňoval před lety J. Boguzsak,20 přesto byla kritika československého práva stále usměrňována do závěru, že toto právo „v zásadě“ vyhovuje potřebám existujících společenských vztahů, ačkoli deregulativní funkce československého práva stále sílila a právo, zvyšující chaotičnost společeských vztahů, se samo stávalo entropickým.

Výrazný mezník tohoto procesu představují velké kodifikace počátku šedesátých let demonstrující rozpad dosud jednotného civilního kodexu do tří základních zákoníků, dále destrukce jednotné ústavy v letech 1968 až 1989 na pět základních ústavních zákonů, jejichž soustavné novelizace přivodily ale stav, kdy platnou ústavu tvoří více než dvě desítky zákonů, a konečně schizofrenické pojetí tzv. přestavby hospodářského mechanismu, kdy na jedné straně potřeba společenských změn, na druhé straně malý zájem tyto změny provést vyÚstily v reakční koncepci přechodného období a v přestavbu prováděnou jen na oko. To vedlo k dalšímu systémovému rozpadu práva - k jeho tříštění dalšími zákony (č. 88/1988 Sb., č. 90/1988 Sb., č. 94/1988 Sb. aj.), ne 0konzervativními novelami (např. novela zákoníku práce č. 188/1988 Sb.) a zákony (např. č. 67/1989 Sb.) signalizujícími již zcela nepokrytě návrat k administrativně direktivnímu řízen21

Vedle systému právní regulace existoval další systém administrativní, byrokratické regulace společnosti a zejména jejího ekonomického života.

Tato dvojkolejnost normativní regulace společenskou entropii ještě zvyšovala - a že druhý z těchto systémů přehlušoval a deformoval působení právních předpisů, oslabených vzájemnou rozporností a úrovní jejich aplikace, není třeba zdůrazňovat.

Problém sui generis tu představují usnesení vlád, jež - jak známo - nemají charakter právních předpisů, nicméně fakticky působila a působí jako by byla právními předpisy (někdy silnějšími, než zákon) a reprezentují lákavou možnost mocensky měnit či omezovat působení zákonů mimo tradiční parlamentní režim. Pro koncepci právního státu představují značné nebezpečí. Je známo, že před 17. II. 1989 vlády využívaly této metody k brzdění přestavbového procesu (např. usnesení vlády ČSSR č. 57 ze dne 23. 2. 1989, o kádrových útvarech nebo Č. 149 z II. 5. 1989, o tzv. moratoriu na zahajování investiční výstavby). Riziko recidivy této praxe, neslučitelné s pojetím právního státu, signalizuje usnesení vlády ČSSR č. 413 z 21. 12. 1989, které svou přílohou (!) suspendovalo některá ustanovení zákona o státním podniku.

Z uvedených myšlenek lze odvodit základní požadavky pro reformu československého práva. .

Základní nutností je podle mého názoru zastavení jeho dalšího systémového rozkladu a současně mu vrátit jeho regulativni úlohu. Varovný příklad tedencí směřujících k další entropii objektivního práva lze spatřovat např. v záměru vydat nově zákon o státním podniku, přestože zákon č. 88/1988 Sb. je československému právu cizí a jeho vtělení do našeho práva nebylo a není organické. Jako již tolikrát v minulosti, i nyní volíme cestu dobově aktuálního a dobově podmíněného provizoria (které se však může snadno stát řešením trvalým).

Je důležité, na jaké filozofické koncepci bude naše právo obnovováno. V tom směru se zdají být jisté dva závěry: totiž že teoretický základ reformovaného práva nebude tvořit marxismus-leninismus a že první etapa těchto reforem bude filozofickou koherenci postrádat a bude poplatná politickému a ekonomickému pragmatismu. Lze se ptát, zda je vůbec nutné, aby československé právo bylo filozoficky jednotné; např. právo německé nebo švýcarské takovou koherenci postrádá. Domnívám se, že ano, a že nejde pouze o samoúčelný cíl - filozofická koherence práva má značný význam pro jeho aplikaci. Před naší právní vědou stojí zásadní úkol vytvořit filozofickou koncepci nového československého práva: půjde o problém dosti komplikovaný, protože československá právní věda teorii práva alternativní k marxistické koncepci v uplynulých čtyřiceti letech nevytvořila (jedinou mně známou výjimku představují nepublikované práce V. Kubeše, zejm. jeho Soustava filozofie práva) a teoretické práce předválečné nejsou dnes v plném rozsahu použitelné.

Cestu dalšího .vývoje našeho práva jsem označil paradoxně jako proces kontinuitní diskontinuity. Mutatis mutandis tu půjde o obdobu vývoje po 25. únoru 1948, kdy zůstala zachována formální právní kontinuita za účelem dosažení výrazné obsahové diskontinuity. To považuji za šťastné řešení: „normativní revoluce“ by jen zesílila chaos a vedla ke stavu bezpráví (ve smyslu dočasné absence práva), což by výrazně otřáslo hodnotou zákona a práva ve společenském a právním vědomí.


2. Právní oportunismus v aplikaci práva


Chápeme-li problém právního řádu především jako problém vývojový a vztahový, vystupuje tu jako velmi podstatný proces aplikace práva státními orgány. .

V této aplikaci se dlouhodobě odrážel neutěšený stav československého práva deformovaný skupinovými zájmy a představami mocenského centra o potřebách právní regulace společenských vztahů, tlumočenými jako výraz třídní vůle a celospolečenského zájmu. Rozpad práva jako systému (rozbíjení kodifikačního principu, pojmová zmatenost právních předpisů atd.) i voluntarismus a účelovost nejen v tvorbě práva, ale i v jeho interpretaci hluboce pronikly i do rozhodovací praxe.

Do jisté míry jde o jev, který lze pochopit i vysvětlit. Politická moc před listopadem 1989 nalézala své vyjádření m.j. i ve vydávání právních předpisů, které nebyly vždy efektivní; pod rouškou vědeckého řízení společnosti se prosazovaly skupinové zájmy a voluntaristické představy centra. Těžko uzavřít, které z těchto tendencí - lze je označit jako racionalistickou, egoistickou a ideologickou - byla v našem právu dominantní: osobně mám za to, že právě ta poslední.

Stav, kdy orgán, který má autoritativně aplikovat právní normu, tuto normu nechápe anebo se s ní neztotožňuje, nemůže být bez vlivu na jeho rozhodování. Je známo, že soudce, státní arbitr, nebo úředník ve státní správě nerozhoduje jen podle procesních předpisů; naopak vytváří si extra legem vlastní procesní a rozhodovací pravidla (do nichž se promítají jak osobní vlastnosti, tak i skupinové zájmy, názory a normy, profesionální etika apod.). Tento systém norem chování by měl být typickým paraprávním (s právem spojeným, právo podporujícím) systémem, ale tam, kde se vázanost zákonem (právem) oslabuje obecně, se mění v systém antiprávní. Zdaleka nejde o jev zcela nový: četné příklady v tomto směru uvádějí např. K. Marx nebo H. Spencer.22

Četné příklady tohoto jevu, který lze označit jako právní oportunismus, nalezneme v rozhodování orgánů státní správy, jež - jako orgány judikující ve vlastních věcech (a při absenci tzv. správního soudnictví) - vykládají zákon převážně účelově (typicky např. v řízení podle zák. č. 33/1965 Sb., o regresních náhradách) s vědomím, že jejich jakékoli rozhodnutí bude v případném odvolacím či přezkumném řízení potvrzeno. Z podnikové praxe je znám i případ, kdy ústřední orgán státní správy akceptoval ve snaze potvrdit napadené rozhodnutí i skutkový závěr, že 3 + 1 je 5. Trvalé odchylky od zákona ve správním rozhodování jsou dosti známé.

Ze zkušeností své desetileté praxe usuzuji, že nejméně se tyto tendence projevují v rozhodování hospodářské arbitráže. To snad i z toho důvodu, že státní arbitráž vychází většinou z písemných důkazních prostředků předložených jí stranami a značný prostor vymezený důkazní iniciativě účastníků řízení také zužuje možnosti účelového manévrování v důkazním řízení. Jistě ne vše, co se před orgány hospodářské arbitráže děje, odpovídá zcela zákonu. Lze poukázat např. na detailní rozbor konkrétního problému zpracovaný K. Čapkem.23 .

Jiný příklad lze uvést z doby před novelou hospodářského zákoníku č. 98/1988 Sb., kdy hospodářský zákoník (§ 142) stanovoval povinnost vymáhat majetkové sankce a pro případ zjištění, že v důsledku porušení této povinnosti právo na penále zaniklo, nařizoval hospodářské arbitráži uložit každé organizaci odvod příslušné částky do státního rozpočtu. Orgány hospodářské arbitráže i socialistické organizace si ve vzájemné shodě velmi rychle vytvořily poměrně účinný obranný systém proti dopadu tohoto ustanovení do konkrétních hospodářskoprávních vztahů. Obdobně dochází k minimalizaci praktických dopadů sankce podle § 24 odst. 2 hosp. zák., např. tak, že se arbitráž spokojí se souhlasným prohlášením stran, že existenci platné smlouvy pokládají za nespornou.

Zarážející je však soustavný proces stálých deformací práva, s nimiž se lze setkat při aplikaci práva soudy. Nechci se dotknout soudců, jimž je praxe právního oportunismu cizí, ani nemám v úmyslu zevšeobecňovat dílčí empirické poznatky, ale domnívám se přesto, že jde o jev nenaznačující jen ojedinělé odchylky od linie v zásadě správné, ale spíše o opačný vývojový trend.

Podle mého názoru je třeba vzít v úvahu především dva základní faktory.

Soudce je podle našich právních předpisů (čI. 102 Ústavy ČSSR a §7 a 42 zákona č. 36/1964 Sb.) vázán československým právním řádem (chápaným zde ve smyslu objektivního práva) s povinností vykládat jej v souladu se socialistickým právním vědomím (což je, vzhledem k zásadním sporům o obsah tohoto pojmu, dosti matoucí interpretační pokyn). Koncepce podřízenosti soudce celému právnímu řádu (a je známo, z jaké ideologické teze vycházela, i to, že jejím politickým cílem bylo co nejvíce oslabit soudcovskou nezávislost) byla v minulosti nejednou kritizována s poukazem na nepochybně logičtější úpravu v československé ústavě z roku 1920 (§ 98 odst. 1 a § 102). Ve svých důsledcích však vedla k tomu výsledku, že se vázanost soudce právem oslabovala. Chtěný stav - závislost soudce na administrativním centru - se nedostavil: vznikla situace, kdy se justice posunula do polohy jakési byrokratické autonomie, nejen vůči podzákonným právním předpisům, ale i vůči zákonům.

Nejde tedy jen o případy, kdy norma nižší právní síly odporuje zákonné normě, přičemž soudce je za této situace vázán oběma těmito kontradiktorními normami. Jde i o situace, kdy právní norma, jež má být v konkrétním sporu aplikována, vyjadřuje účel, s nímž se soudce buď neztotožňuje, nebo jej nechápe. (Pochopit nelze např. smysl a účel § 129 občanského zákoníku.) Jestliže např. § 185 odst. 1 zákoníku práce stanovuje povinnost organizace požadovat na pracovníkovi náhradu škody, kterou jí zaviněně způsobil porušením právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním, vyplývá z ní logický závěr, že - neuhradil-li škodu pracovník dobrovolně a jsou-li naplněny zákonné předpoklady vzniku a existence jeho odpovědností — zaváže k této náhradě pracovníka soud. Citované ustanovení je však typickou právní normou, která nekoresponduje s obecným stavem odcizení občanů vůči státu a státnímu vlastnictví (a navíc není ani ekonomicky logická) a od soudce, který toto odcizení také cítí, nebo se s ním ztotožňuje, lze jen těžko očekávat, že ve sporu „bohatého“ podniku a „chudého“ pracovníka vynese rozsudek, kterým by pracovníkovi náhradu škody uložil.24 V jiném směru lze např. poukázat na fakt, že soudy zpravidla neuznají žádný ze zákonných důvodů vedoucích ke zproštění odpovědnosti organizace za pracovní úraz (§ 191 zákoníku práce).

Přitom nelze vždy hodnotit tento vztah tak, že soud při svém rozhodování naplňuje požadavek celospolečenského zájmu, který v konkrétní právní normě případně absentuje a je nahrazen zájmem skupinovým. Spíše jde o kofrontaci dvou skupinových zájmů, v níž pro účastníka řízení autoritativní korektura práva soudním rozhodnutím zákon přehluší. Dochází ke stavu, kdy se podřízenost soudce zákonu uvolňuje i tam, kde by zákon, nebýt této soudcovské korektury, mohl být efektivní.

Jde o fenomén, nazývaný někdy soudcovským právem na základě zákona.25 a jen málokterý jev nalezl na jedné straně přesvědčené stoupence a na straně druhé zásadní odpůrce Především je nutné vzít jej na vědomí jako nepopiratelný sociologický fakt. V tomto směru nejde jen o prosté následování zásadních rozhodnutí nejvyšších soudů, ale i o oblast tzv. soudní praxe.26 Jedná se tedy o dvě sféry této tzv. soudcovské tvorby práva na základě zákona. Za prvé, o korektury právních norem do určité míry řízené: judikuje-li nejvyšší soud konkrétní věc určitým způsobem, lze jen těžko očekávat, že soud nižší istance případ skutkově shodný nebo podobný rozhodne jinak (zvláště bylo-li takové rozhodnutí publikováno) — bez ohledu na to, zda nejvyšší soud text právní normy nebo její smysl mění či zkresluje. Na tom nic nemění závěr panující právní doktríny, podle něhož právní posouzení věcí vyšší instancí není v tomto případě pro ostatní soudy právně závazné. A za druhé jde o oblast, kdy dochází k ustálení určitého rozhodovacího úzu bez vlivu vyšších (či nejvyšších) soudních orgánů, t. j. více či méně živelně.

Fenomén tohoto soudcovského práva nelze hodnotit výlučně jako záporný sociální jev. Sladění textu právní normy s racionálními požadavky doby právě v procesu aplikační praxe nemůžeme stavět mimo zákon; negativní prvky tu ale shledáváme, mění-!i se uvážlivá, eticky i z hlediska právní kultury přípustná aplikace právní normy ve výklad svévolný, výrazně rozporný s právem a jeho principy (byrokraticky autonomní). Hledáme-li kritérion, podle něhož přechází tvořivá aplikace práva ve výklad sociálně škodlivý, pak by tímto měřítkem měla být právě právní kultura.

Dosud byla řeč o vztahu soudce a práva co do výsledku jeho rozhodování. Neméně důležitý je však tento vztah i ve vazbě na vlastní procesní řízení. Deformace tohoto vztahu oslabují víru ve správnost rozhodnutu i pokud výsledek procesního řízení sám není z hlediska hmotného práva chybný, nehledě k tomu, že odchylka od procesních norem může ve svých důsledcích vést i k porušeni hmotněprávních norem (oslabení vázanosti soudce procesněprávní normou podněcuje neúctu i vůči normám hmotného práva).

Nejsou např. vzácné případy, kdy soudce dává předem najevo svůj právní názor na věc a jeho potvrzeni pak účelově podřizuje dokazování: jedná se např. o zkreslenou protokolaci výpovědi, kladení sugestivních či kapciózních otázek, zesměšňování svědků, ironizování advokátů Či podnikových právníků vystupujících za jednotlivé strany, ale i zpochybňování soudcovské nestrannosti přikyvováním procesním projevům jednoho z účastníků řízení nebo jeho zástupce apod.


Možnost dosažení nápravy chybného rozhodnutí v odvolacím řízení není také příliš jistá; podání opravného prostředku často vede k takovému výsledku, že odvolací soud napadený rozsudek ruší a s pythickými pokyny věc vrací soudu nižší instance, anebo rozsudek se zcela nedostatečným odůvodněním potvrzuje. Osobně znám nemálo velmi obsáhle odůvodněných rozsudků odvolacích soudŮ, kde se podrobně popisuje průběh celého řízení, tlumočí se podání účastníků řízení i činnost soudu prvního stupně, ale vlastní přezkumné řízení krajského soudu je shrnuto do jediné věty, totiž že odvolací soud toto vše v intencích § 212 odst. 2. o. s. ř. přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné; proto mu nezbývá, než rozsudek okresního soudu potvrdit.

A vzhledem k tomu, že krajské prokuratury zásadně nevyvíjejí aktivitu k navržení mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutím krajských soudů, bludný kruh se většinou uzavírá odložením případného podnětu k podání stížností pro porušení zákona. .

Neměl jsem a nemám v úmyslu ostouzet československou justici nebo profesionální soudce jako stav. Jde mi o něco jiného: myslím, že naše společnost velmi naléhavě potřebuje vrátit soudcům jejich oslabenou prestiž a změnit jejich "byrokratickou autonomii" ve skutečnou soudcovskou nezávislost: na jedné straně zbavit soudce společenských (zejména místních) vazeb omezujících tuto nezávislost,27 na straně druhé posílit jejich vázanost zákonem. Emfaticky to lze vyjádřit tak, že cílem by mělo být vrácení soudcům prestiže soudců spravedlivých.

Jistě tu mají značný význam podmínky politické, ale také věcné a sociální (stav a vzhled soudních budov, vybavení jednacích síní, platové zajištění soudců atd.), závažnější problém však. podle mého názoru představuje problém osobní kvality soudců. Jsem hluboce přesvědčen, že klíčový význam tu má etika (a na žádnou z právnických profesí není vznášen tak kategorický požadavek mravní kvality, jako právě na soudce); charakter sám však při aplikaci zákona málo zmůže, jestliže soudce zná právo jen z nedbalé četby zákona a z rutiny svého povolání. Podle mého názoru k tomuto úpadku vedla u všech právnických profesí značná absence teoretického právního vzdělání a myšlení. A právě soudci by, domnívám se, měli v tomto směru výrazně převyšovat ty ostatní. Tato absence teoretického právního vzdělání, které pro právní kulturu právníků představuje nezbytnou podmínku, jen ilustruje hlubokou krizi československé právní kultury. .

Lze argumentovat, že teorie státu a práva v té podobě, v níž se vyučovala a zkoušela na právnických fakultách, a zejména, v jaké si ji studenti těchto fakult osvojovali, mnohé spíše odpuzovala. Nejde mi zde o to, abych marxismus konjukturálně kritizoval, nebo abych ho zde bral pod ochranná křídla. Domnívám se, že Marxova metodologie není bezcenná - jinak by se o K. Marxovi nevyjadřovali kladně např. M. Weber, J. M. Keynes nebo J. K. Galbraith či již vzpomenutý A. Hauser.28 Jedno ostatně marxismu upřít nelze: učí hledat souvislosti mezi jevy a zkoumat je z vývojového hlediska. Ani to, ani ono není pro právníka bezúčelné.

Dnes, kdy padl monopol marxistické teorie ve vzdělání a ve vědě, však stojí základní otázka poněkud jinde: na jakém teoretickém základě bude právo vyučováno a vykládáno. V tomto směru lze učinit jeden nesporný závěr: že tento teoretický základ nebude jednotný a bude se lišit podle jednotlivých kateder, fakult a pedagogů. To však, domnívám se, nebude na škodu věci: spíše naopak. Podle mého názoru dokonce nebude ani rozhodující, zda v teorii práva převládne ten či onen filozofický a právněteoretický směr: za důležité považuji právě to, aby právnické vzdělání mělo nějaký teoretický a současně kulturní základ, protože jen ten může právnímu řádu vtisknout určitý obecný smysl a byl by také s to vyvažovat alternativu dalšího rozlévání praxe, kterou jsem nazval právním oportunismem.


III. ZA ČESKOSLOVENSKÝ PRÁVNÍ STÁT


Poslední úvahou se vracíme do obecnější polohy. Problém právního řádu jsem již vymezil jako problém vývojový a vztahový. Podle mého názoru zahrnuje právní řád jednak proces tvorby práva, právo samo a proces jeho aplikace včetně vzájemných vztahů mezi nimi, jednak proces vývoje jak právního řádu jako celku, tak i jeho jednotlivých skladebných prvků.

Těžištěm právního řádu je právo: chceme-li reformovat právní řád, musíme především změnit objektivní právo.

Rozpad práva jako systému a jeho pozvolná a částečná přeměna ze systému společenské regulace v soustavu deregulativní měla společný základ: nakolik se zužovala sociální základna neostalinského politického systému, natolik právo přestávalo vyjadřovat společenský zájem. Cíle, hodnoty, zájmy vyjadřované právem postupně a stále intenzivněji vyjadřovaly namísto společenského zájmu zevšeobecnělý zvláštní zájem. To vedlo především ke třem zásadním jevům.

Za prvé, pro tvorbu práva nebyl rozhodující vlastní legislativní proces: „právotvorným“ orgánem se stala neoficiální normativní centra.29 O zákonech a jejich textaci bylo rozhodnuto mnohem dříve, než vláda předložila jejich návrhy zákonodárným sborům. Na podzákonné úrovni působil stejně spolehlivě resortní lobbysmus. Maximální ignorance právní kultury v politickém centru i v jednotlivých lobbystických uskupeních se pozvolna odrazila ve stavu objektivního práva a v jeho stigmatu postupného systémového rozpadu.

Za druhé, zájem neoficiálních normativních center rozhodovat o právních předpisech a jejich obsahu a fixovat jejich prostřednictvím vlastní politické nebo ekonomické panství vystupoval konfliktně vůči obranným mechanismům v právním řádu, proto docházelo k jejich cílevědomému vytěsňování. Na prvním místě lze uvést paralyzování zákonodárných sborů a jejich koncepci jako schvalovacích orgánů. Známým a výrazným příkladem je též osud myšlenky ústavního a tzv. správního správního soudnictví, zvláště v posledních dvaceti letech. Ale stejně ilustrativní může být i zformalizování tzv. všeobecného prokurátorského dozoru nad zákonností, nebo úděl mrtvých ustanovení, k němuž byly odsouzeny čl. 46 odst. 4 a 107 odst. 2 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. Jsou však i příklady méně nápadné, leč stejně výmluvné: např. dlouhodobá absence zákona o Sbírce zákonů, k jehož akceptaci se stagnační režim odhodl až ke konci své existence (zákon č. 1311 1989 Sb. z. 15. II. 1989) nebo podle mého názoru zcela nedostačující úprava legislativního procesu v legislativních pravidlech jednotlivých vlád.

Za třetí, deformace práva voluntarismem ochromila ty jeho funkce, které by měly být každému právu vlastní - především vlastnost racionálně (společesky účelně) regulovat společenské vztahy. Objektivní právo vytvářelo ideální obraz společnosti, v němž např. státní plán představuje vrchol společenského rozumu a státní podniky, plníce tento plán, podle předepsaných pravidel hledají a nalézají své dodavatele i odběratele a vzorně plní uzavřené hospodářské smlouvy a kde státní orgány bedlivě sledují ojedinělé narušitele této harmonie a spravedlivě je trestají. Ale život se vydal poněkud jinými cestami: stále častěji nalézal vodítko k orientaci v matoucí mnohoznačnosti společenských procesů mimo právo a mimo právní normy.

Tyto rozkladné tendence je třeba urychleně zastavit. Sanační opatření si v tomto směru vyžádají nemalé úsilí, protože jde o trendy, které právo atakovaly s větší či menší intenzitou v různých časových etapách více než čtyřicet let.

Jako účelná se mi jeví tato opatření:

Pokud jde o tvorbu práva, upravit legislativní proces zákony Federálního

shromáždění a obou národních rad, zejména se zaměřením na otázky plánování legislativy a legislativního záměru, na úpravu legislativního procesu a také na řešení odpovědnostních vztahů. Tyto zákony by měly být doplněny provádějícími nařízeními vlád: těžištěm jejich úpravy by měla být problematika tvorby podzákonných právních předpisů.

Zásadní problém představuje zpracování a přijetí nové federální ústavy a ústav obou národních republik. Nic zřejmě nedokumentuje tak výrazně krizový stav našeho práva, jako rozpad základního zákona federace a jeho omezené možnosti regulace společenských vztahů a fakt, že státotvorné subjekty této federace vlastní ústavy nemají. Domnívám se, že by bylo účelné prosadit návrat k rigidní ústavě koherentní filozoficky i právně: jen ta totiž může vytvářet základní předpoklad principu důsledné ústavnosti jako nutného systémového prvku právního státu.

Vypracování nového ústavního základu Československa bude nepochybně úkolem velmi náročným, ale daleko náročnější bude realizace zásadní reformy práva jako celku (systému) s cílem obnovit jeho základní funkce. Toto řešení může být úspěšné, podaří-li se jednak výrazně omezit počet právních předpisů (první krok v tomto směru představuje § 16 zákona č. 131/1989 Sb.), jednak orientovat vývoj práva směrem k důslednému naplnění kodifikačního principu. Cíl by měl zřejmě představovat základní zákoník (nepochybně občanský), jehož obecná část by byla použitelná i pro některá další právní odvětví, zejm. pro právo hospodářské či obchodní. Rekodifikace současného hospodářského práva ve prospěch koncepce klasického obchodního zákoníku by byla rovněž účelná. Raison ďetre hospodářského zákoníku, opřený o myšleku zvláštního vztahu plánu a závazku (aniž by kdokoli byl s to - přes četné učené stati - specifičnost tohoto vztahu logicky a důsledně vysvětlit) a o výlučnost socialistického (zejména státního) vlastnictví, mizí totiž den ode dne. Urychleně by měl být novelizován trestní zákon v zájmu zásadní dekriminalizace společnosti (nikoli nepodstatná část ustanovení zvláštní části trestního zákona se ostatně rychle mění v ustanovení mrtvá).

Systémový rozpad práva aktivizoval proces entropie celého právního řádu, který vedl k těžko zvladatelný důsledkům: k rozkladu hodnotových soustav a kritérií, k faktickému rozpadu vlastnických struktur, k morální „schizofrenii“ společnosti atd. Tento trend na jedné straně zužoval reálné možnosti právní regulace společenských vztahů, na druhé straně vedl k aktivaci antiprávních systémů; ty v některých případech působily na společenské vztahy racionálněji, než samotné právo. (Poukázat lze např. na marný boj práva a právní represe s nejrůznějšími „černými trhy“ prorůstajícími naši ekonomiku a na normy chování působící na těchto trzích.30) Zmíněné tendence působily zpětně na chaotizování právního řádu (včetně objektivního práva) a toto vývojové zaměření směrem k entropii stále násobily.

Z těchto důvodů právo jako normativní systém společenské regulace ustupovalo do pozadí před jinými normativními soustavami: administrativními istrukcemi, pravidly chování formovanými rozhodovací praxí státních orgánů, antiprávními systémy apod.

Změnit tento stav nelze jen s pomocí reforem práva. Významnou úlohu zde musí sehrát i justice (a to tím spíše, že se uvažuje doplnit ji o dosud autonomně organizovanou arbitráž v podobě obchodních soudů, a dále výrazně rozšířit kompetenci soudů, pokud jde o oblast tzv. správního soudnictví). To vyžaduje na jedné straně posílit právní i jiné záruky soudcovské nezávislosti,31 na druhé straně vybudovat takové ochranné mechanismy, které by byly s to vyvažovat vliv přetrvávajících stagnačních tendencí a úpadku, které v českosloveské justici hluboce zakořenily, tak, aby soudnictví mohlo opět hrát roli garata zákonnosti v konkrétních společenských vztazích a bylo současně způsobilé přezkoumávat zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy. Těžiště těchto obranných mechanismů spatřuji v posílení oprávnění občanů k obraně proti objektivně nesprávným rozhodnutím soudů. Řešení vidím v myšlence zavést trojinstanční řízení, např. v tom rozsahu, jak to svého času navrhla A. Winterová.32 Toto rozšíření procesních možností účastníků řízení by znamenalo jednak posílení právních jistot občanů, jednak by současně působily i na zvyšování právní kultury v rozhodování soudů nižších instancí. Výrazně a pozitivně by tak mohlo ovlivnit proces návratu k soudcovské nezávislosti společesky žádoucí a pro uskutečnění programu právního státu navýsost potřebné. Podle mého názoru si totiž právní stát nelze představit bez silné justice s nutnou (a vysokou) prestiží soudcovského povolání.


1 Knapp, V., (red.), Teoretické problémy tvorby československého práva, Academia, Praha, 1983, s. 22.

2 Weyr, F., Teorie práva, Brno-Praha, 1936, zejm. s. 95.

3 Weyr, F., Československé právo ústavní, Melantrich, Praha, 1937, s. 177.

4 Srov. Knapp, V., Velké právní systémy, UK, Praha, 1972, s. 13 an.

5 Montesquieu, Ch.-L. de Secondat, O duchu zákonů, V. Linhart, Praha, 1947, s. 180. Srov. též čI. 5 Code civil. Ale např. C. Kemp Allen o francouzském právu (jako typickém právu kontinentální soustavy) poznamenal, že je překvapivé, nakolik toto právo dotvářejí dok­trína a jurisprudence, stejně jako ,precedentní' působení soudních rozhodnutí (Law in the Ma­king, Clarendon Press, Oxford, 1958, s. 174 an.). Viz též Knapp, V., Filosofické problémy socialistického práva, Academia, Praha, 1967, s. 60 an.

6 Stučka, P. 1., Die revolutioniire Rolle von Recht und Staat, Suhrkampf Verlag, Frankfurt am Main, 1969, s. 148 (Stučka tak ale vykládá pojem práva, který chápe dosti široce, t.j. zhruba v tom smyslu, jako my zde pojem právního řádu).

7 Pašukanis, J. B., Izbrannyje proizvěděnija po obščej těorii prava i gosudarstva, Nauka, Moskva, 1982, s. 82.

8 Chalupný, E., Poměr sociologie k vědám právním a státním, Sborník věd právních a stát­ních, 1916--::17, Č. 2--3, s. 159 an. (zejm. s. 173).

9 Suetonius, Životopisy dvanácti císařů, Svoboda, Praha, 1974, s. 254.

10 Rašla, A., Efektívnosť aplikácie trestného práva prí odstraňovaní poruch v oblasti socialis­tickej ekonomiky, in Regulačné pôsobenie práva v národnom hospodárstve, Dům techniky ČSVTS, Košice, 1989, s. 123 an.

11 Knapp, V., Efektivnost práva a efektivnost národního hospodářství, Právník, 1988, Č. 4, s.193 an.

12 Např. Hajn, P., Efektivnost hospodářského práva, UJEP, Brno, 1980 a jinde.

13 Srov. Knapp, V., Právní pojmy a právní terminologie, Bulletin Ústavu státní správy v Praze, 1978, Č. 4, s. 20 an.

14 Hauser, A., Filozofie dějin umění, Odeon, Praha, 1975, S. 21 an.

15 Weyr, F., op. cit. v pozn. 2, s. 79 a 233.

16 Knapp, V., Dvě cesty československého práva: kontinuita a diskontinuita (1918, 1945), Práv­ník, 1979, Č. 3, s. 271 an.

17 Beneš, E., Světová krise, kontinuita práva a nové právo revoluční, V. Linhart, Praha, 1947.

18 Srov. též Beneš, E., Demokracie dnes a zítra, Čin, Praha, 1946, zejm. s. 247 an.

19 Profesor Scruton pro Moravské noviny, Moravské noviny, 1990, č. 4, s. 2. Též Scruton, R., Obnovení práva, Proglas, 1990, č. 2, S. 60 an., zejm. s. 68.

20 Boguzsak, J. a kol., Teorie státu a práva, sv. I., B., UK, Praha, 1969, s. 311.

21 Viz též Čáp, M., Hospodářské právo v období přechodu na nový hospodářský mechanismus, sborník cit. v pozn. 10, s. 64 an.

22 Marx, K., Kapitál, III-I, SNPL, Praha, 1955, s. 91,114 aj., Spencer, H., O studiu sociolo­gie, J. Pelcl, Praha, 1898, s. 146 an.

23 Čapek, K., Postoupení práva převzetí povinností ze závazku v hospodářskoprávní praxi, Právník, 1987, Č. 5, s. 405 an.

24 Eliáš, K, Riziko v rutinních činnostech (několik poznámek), Socialistická zákonnost, 1989,

č. 1, s. 28.

25 Knapp, V., Soudcovská tvorba práva v socialistických zemích, Právník, 1969, č. 2, s. 81 an., Eörsi, G., Comparativc (Civil) Private Law, Akademiai Kiadó, Budapest, 1979 s. 550 an.

26 Viz Zivs, S. L., Istočniki prava, Nauka, Moskva, 1981, s. 177 an. (Zivs je však zásadním od­ půrcem myšlenky soudcovského práva; jeho argumentace není příliš přesvědčivá).

27 Stačí poukázat na členství soudců v pracovněprávních komisích při okresních odborových ra­dách.

28 Např. Galbraith, J. K., Společnost hojnosti, Svoboda, Praha, 1967, s. 78 an.

29 Krecht, J., Normativní struktury, Právnik, 1989, č. 9-10, s. 817 an.

30 Už K. Engliš poznamenal, že "černý trh provází jako stín každé řízené hospodářství," (Hos­podářské soustavy, Všehrd, Praha, 1946, s. 121.

31 Macur, J., Soudnictví a soudní právo, UJEP, Brno, 1988.

32 Winterová, A., Třetí instance - ano či ne?, Socialistická zákonnost, 1969, č. 1, s. 37 an.



Summary


The Czechoslovak Legal Order at the Crossroads


Karel Eliáš


The author emphasizes the significance of a reformation of the Czechoslovak legal order for the political consolidation of Czechoslovakia as a state based on democracy and law. He per­ceives the legal order whose boundaries form the monopoly of the state power as a continuous synthesis of the process of legislation, the positive law and the process of applying the laws by or­gans of the State.

A characteristic feature of the Czechoslovak law is its being rooted in the system of the socialist law (whch is philosophically coherent to Marxism) and in the continental law (the system of sta­tute law). The basic function of the law is to prevent social relations from entropy. The law stops exerting its function at the time when the ruling political power starts loosing its social basis and tries to preserve the establishment by escalating repression and banning on everything that threat­ens the established social order. Under such conditions the law itself starts being disordered and multiplies the general chaos. Tendencies to conversion of the Czechoslovak law into a system of non-regulation must be decisively stopped. !his can be done first of all by declaring a new Con­stitution of the Federation ad by strenghtening the role of the codes in legal system. In the field of theory the finding of an organic unity of the law is a basic problem now, - it follows from the political development in Czechoslovakia that the existing Marxian conception of the law will be and already is being abandoned.

The corruption of the law, the disruption of its inner systems and functions has led toa gradual disintegration of the whole legal order. The role of the code and its position in society have been weakened due to measures of administrative nature taken by authorities as well as due to the bu­reaucratic character of justice and even due to the development of the law which itself and with ever increasing intensity kept turning into a mere means of expressing and enforcing the particu­lar interests of the ruling hierarchy instead of common interests of the whole society. Czechoslo­vakia can be changed into a state based on the law providing that the legal rules and norms become the means of legal regulation again and that the Czechoslovak justice at the same time gives up the existing bureaucratic autonomy and is led to the strenghtening of judges' indepen­dence from the social structures on the one hand and to the strenghtening of judges' dependence upon the laws on the other hand.



Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Eliáš Karel
- zpět na články v této rubrice vydané v roce
- zobrazit články všech rubrik v roce


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt