Malá poznámka k chovu nebezpečných druhů zvířat
autor:
Kind, M.
publikováno v 08/1996
rubrika: Glosy
str. 772
Autor poukazuje na to, že podle vyhlášky č. 75/1996 chov nebezpečných druhů zvířat vyžaduje úřední schválení, bez něhož by šlo o správní delikt, a lze jej proto považovat za zakázaný. Nebezpečné druhy určuje vyhláška. Zvířata jsou v právním smyslu věcmi. Chov je nutno chápat jako vlastnictví zvířete, z čehož autor dovozuje, že je zakázáno vlastnictví věcí, které určí vyhláška. V konfrontaci s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zejména s ustanovením, že jen zákon může stanovit, které věci mohou vlastnit určené osoby, nemůže zvolená konstrukce v omezení vlastnického práva k nebezpečným druhům zvířat obstát.
Dnem
l května 1996 nabyla účinnosti vyhláška č. 75/1996 Sb., kterou se
stanoví nebezpečné druhy zvířat. Podle § 13 odst. 3 zákona č.
246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání (ve znění zákonů, které
jej mění a doplňují a které bylo vyhlášeno pod č. 167/1993 Sb.) chov
nebezpečných druhů zvířat, a to jedinců i skupin, mimo zařízení
zoologických zahrad registrovaných státem, podléhá schválení okresní
nebo městské veterinární správy příslušné podle místa chovu zvířete.
Podle § 3 písmeno h) za středníkem citovaného zákona nebezpečné
druhy zvířat určí Ministerstvo zemědělství vyhláškou. Stalo se tedy.
Vydáním
shora citované vyhlášky se tak osoby, chovající různá zvířata,
dozvěděly v některých případech, že chovají zvířata nebezpečných
druhů. Předem to nebylo příliš odhadnutelné, protože dnes lze sice
bez povolení chovat albatrosa s rozpětím křídel 3,5 metru a tradičně
agresivní povahou, nebo třeba labuť (ale také velrybu nebo žraloka),
zatímco nebezpečný druh zvířete kulíška nejmenšího (sovičku velikou
asi jako kos) nebo papoušky ara, kteří sice patří mezi nejoblíbenější
chované ptáky, ale nyní kupodivu nebezpečným druhem zvířete jsou, bez
povolení chovat nelze. Aby věc nebyla tak jednoduchá, stal se navíc
chov zvířat nyní označených za zvířata nebezpečných druhů dnem
účinnosti dotčené vyhlášky přestupkem [podle § 28 odst. l
písmeno b)] shora citovaného zákona.
Osoby, jež se takto dozvěděly, že jejich donedávna, totiž do konce
dubna tohoto roku zcela legální počínání je nyní udržováním
protiprávního stavu, s tím ostatně stejně nemohou nic dělat (pokud
zmíněné povolení nedostanou). Přestupkem je totiž nejen udržování
protiprávního stavu (chov zvířete nebezpečného druhu), ale i jeho
odstranění [vyhnání, opuštění, usmrcení atd. zvířete, srov. §
28, písmeno c) citovaného zákona ve spojení s ustanoveními § 5
odst. l a § 6 téhož].
Nicméně
od určitého data je chov všech zvířat určených citovanou vyhláškou
přestupkem (všech, protože se jím stal dnem účinnosti této vyhlášky a
přitom teprve od tohoto dne lze povolení k chovu vůbec žádat). Proto,
když nyní konečně po bezmála třech letech od účinnosti zákona o
ochraně zvířat proti týrání víme, která zvířata jsou zvířata
nebezpečných druhů, bylo by dobře vyjasnit i to, co je vlastně
skutkovou podstatou jejich nedovoleného chovu
Ačkoli
zákon č. 246/1992 Sb. věnoval vymezení pojmů neobyčejnou péči [srov.
jeho ustanovení § 3 písmeno a) až u) bod 3], nikde, ať jsem
jakkoli pátral, jsem v něm nenalezl vymezení pojmu „chov".
Zákon
přitom definuje chovatele, zvíře v zájmovém chovu a chovné zařízení
[to se však týká jen pokusných účelů, srov. § 3 písmeno n) shora
citovaného zákona]. Připomeňme tedy, že chovatelem je každá právnická
nebo fyzická osoba, která za účelem získávání trvalého zdroje příjmů
chová zvíře nebo zvířata (a dále obchoduje se zvířaty, provozuje
jatky, provádí pokusy na zvířatech nebo provozuje zoologické zahrady,
což nás však v této souvislosti nezajímá). Chovatelem je tedy
bezesporu vždy jen podnikatel: proto zákon v souvislosti s chovem
zvířat nebezpečných druhů hovoří o odpovědné osobě (§ 13 odst. 4
zákona) a v případě zájmových chovů o chovateli nebo občanovi (odst.
2 citovaného ustanovení).
Zvířetem
v zájmovém chovu je potom zvíře, u kterého hospodářský efekt není
hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených
nebo v domácnosti, jehož chov slouží především zájmové činnosti nebo
osobní spotřebě. Že takovým zvířetem budou bezesporu na dvorku
chované slepice je zřejmé. Zda jím bude kočka, která se přichází do
domácnosti jednou za čas najíst a jednou za čas přespat, jak je u
venkovských koček obvyklé, bych si netroufal tvrdit (a zda takový
chov kočky je zájmovou činností tím méně). Je ostatně dobře znám
kočičí zvyk mizet a objevovat se jen podle vlastního uvážení nebo
podle něčeho, co to kočkám nahrazuje. Je potom to, že jednou za čas
zvíře nakrmím a nechám ho přespat ve své nemovitosti vůbec chovem
takového zvířete? U kočky by asi převládl obecný názor, že ano. Jak
by tomu ale bylo u ježka, který může jíst ze stejné misky, spát ve
stejném prostoru a objevovat se a mizet se stejnou frekvencí. Anebo u
kosa, který bude stejně jako kočka přespávat v mém domě, stejně jako
ona bude mizet a objevovat se bez závislosti na mé vůli a jediný
rozdíl bude v tom, že kočka se občas najíst přijde a kos někdy k
misce přiletí. Zdá se tedy, že když dva dělají totéž, není to totéž
ani v případě vymezení chovu zvířat. Ovšem ježek, kočka i kos jsou
takové druhy zvířat, které nebezpečnými druhy podle vyhlášky c.
75/1996 Sb. nejsou a úvahy o povaze jejich chovu jsou jen teoretické.
Co ale, když stejně jako kos se začne chovat některá sova anebo čáp
[podle ustanoveí § l bod 3 písmeno c)] jsou nebezpečnými druhy
zvířat všichni ptáci z řádu brodivých s výjimkou kolpíků - rozeznat
ovšem metrového čápa bílého, ciconia ciconia, od osmdesát centimetrů
vysokého a hlavně téměř stejně vyhlížejícího kolpíka bílého, platalea
leucorodia, nemusí být navíc vůbec jednoduché.
Aby
chov vůbec mohl podléhat úřednímu schválení a být postižitelný jako
Přestupek, musí zde být zcela nepochybně naplněny určité znaky, podle
kterých lze určit, zda o něj jde nebo ne. Takové znaky je však téměř
nemožné abstraktně určit a zákonné vodítko zde přitom chybí.
Nepochybně nestačí, že se zvíře nalézá třeba v domácnosti - myši v
našich domech jistě nechováme, ač se tam zhusta nalézají. Lepším
kritériem je, zda se zvíře nalézá na místě člověkem určeném. Tím
totiž eliminuje jak myši, tak i čápa na komíně, jehož tam trpíme, ale
neurčili, jsme mu, aby tam byl, a překonáme dokonce i problém ježků a
kosů shora zmíněný. Neeliminujeme tím však bohužel případy jiné (i
když odhlédneme od toulavého domácího kocoura, který nepochybně nikdy
není na místě, jež mu člověk určil). Člověk může dočasně pečovat o
poraněného ptáka či jiné zvíře, například umístí poraněnou srnku na
své zahradě a přesto je nepochybně nechová. Jiný člověk navěsí na
svůj dům, případně i do svého domu, umělé příbytky pro ptáky (ptačí
budky, hnízda) a i když ptáci, kteří se v nich uhnízdí, jsou na místě
jím určeném, stejně je nepochybně nechová.
Rozdíl
mezi ptákem hnízdícím na takto určeném místě a psem v boudě je v
ovladatelnosti druhého oproti prvému - ani toto kritérium však nám
pomoci nemůže (rys chovaný v rozsáhlé oboře se rozhodně do rámce
takto stanoveného kritéria nevejde, nehledě k tuleňům či vydrám
chovaným ve vlastní přehradě či vlastním velkém rybníku).
A
tak nakonec dospějeme k jedinému použitelnému kritériu, o kterém
ovšem ochránci zvířat zvláště neradi slyší. Zvířata jsou totiž v
právním smyslu věcmi. A právě v tom - a jenom v tom vidím jediné
možné řešení nastíněného problému.
Myši
ani ptáky ve své stodole, stejně jako šelmy ve svém lese a čápy na
svém komíně totiž nevlastníme: tuleně nebo vydru, které vypustíme do
své vodní nádrže, však ano. Synonymem chovu je tedy vlastnictví a
zvíře právně chované je proto jenom to zvíře, jež je někým vlastněno.
Chovem zvířete je tedy právě jen vlastnictví takového zvířete - a nic
jiného. Nelze ovšem vyloučit, že vlastník nebude své vlastnické právo
vykonávat sám. Tím, kdo zvíře chová, je samozřejmě on i tehdy,
pokud tak činí například prostřednictvím zaměstnanců. Je jím však i
tehdy, pokud dá zvířata, jako jakékoli jiné věci, například do nájmu
podle stanovení občanského zákoníku o nájmu věci? Bez podrobnější
argumentace asi dospějeme k tomu, že tím, kdo zvíře chová, je
vlastně spíše ten, kdo bezprostředně vykonává vlastnické právo,
především právo věci užívat a brát z ní užitky. Domnívám se však, že
(ve všeobecnosti řečeno) by vlastník tak snadno vyváznout neměl.
Opatřím-li si totiž věc, jejíž držení je mi zakázáno, lze jen
stěží připustit, že bych se odpovědnosti za to vyhnul tím, že ji dám
do nájmu jinému, kdo ji má zakázáno vlastnit stejně jako já. Za
situace, kdy veřejnoprávní předpis spojuje veřejnoprávní následky s
existencí soukromoprávního vztahu, se však zřejmě může dojít k
tomu, že veřejnoprávně odpovídají oba a že o povolení k chovu
může požádat kterýkoli z nich. Pokud by však žádala o povolení jiná
osoba nežli vlastník sám, musí prokázat titul, na z základě zvíře
drží nebo držet hodlá (dále se již bude hovořit jen o vlastníkovi,
ovšem s tím, že se jím rozumí i jiná osoba s právem se zvířetem
nakládat od vlastnického práva odvozeným).
Je
tu ovšem ještě jeden aspekt obecnějšího dosahu. Jestliže je zakázáno
nějakou věc bez povolení vlastnit, pak by se zdálo, že opatření si
takové věci přes zákaz stanovený právní normou (například koupí věci,
již je zakázáno vlastnit) by mělo vést k neplatnosti takových
právních úkonů. Jenže tomu tak není.
Podle
§ 39 občanského zákoníku sice právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu, je neplatný. Opatření si věci, kterou
není dovoleno mít (vlastnit), nepochybně zákonu svým účelem odporuje.
Jestliže však chov je v právním smyslu roven vlastnictví, a o nic
jiného opravdu jít nemůže, pak musí nabyvatel, který nabyl věc v
rozporu se zákonem, být jejím vlastníkem - jinak by nebylo možno jej
postihnout (nebyl by osobou, která se dopouští přestupku tím, že
zvíře bez povolení chová, to jest vlastní). To ostatně není nic tak
nového - je zakázáno opatřit si bez povolení střelnou zbraň nebo
zařízení na výrobu lihu - pokud to však někdo udělá, lze jej
potrestat mimo jiné i trestem propadnutí věci (např. § 185 odst.
l trestního zákona), a ten lze podle § 55 odst. 2 trestního
zákona uložit jen tomu, komu věc náleží (tedy vlastníkovi). Zákazy
stanovené ve veřejnoprávních předpisech, například zákaz chovu zvířat
nebezpečného druhu bez povolení, tedy nemají žádný vliv na vznik a
trvání vlastnictví.
V
případě zvířat nebezpečného druhu nabytých do vlastnictví před
účinností shora citované vyhlášky č. 75/1996 Sb. však nutno zohlednit
to, že v té době jejich nabývání nic nebránilo. Materie nebyla právně
upravena, především zde nebylo onoho výše zmiňovaného zákazu. Totiž
zákaz chovu zvířat nebezpečného druhu zde sice byl, ale nikdo
nevěděl, čeho se vlastně týká. Takže jako kdyby tu nebyl.
Zákon
tím ovšem vytváří rozhodně zvláštní situaci, kdy legálně nabyté
vlastnické právo umožňuje posuzovat a postihovat jako správní delikt.
Jestliže za pouhé vlastnictví nějaké věci, protože soukromoprávně
zvířata právě věcmi jsou, může být někdo trestán,
pak asi lze uvažovat tak, že je vlastnictví těchto zvířat (rozuměj
bez povolení) zakázáno.
Dospíváme
tedy k tomu, že:
a) chov
nebezpečných druhů zvířat vyžaduje úřední schválení, bez takového
schválení by totiž šlo o správní delikt, a lze jej tedy považovat za
zakázaný (viz shora citovaná ustanovení § 13 odst. 2 a 5 a §
28 odst. l, 2, případně i 3 zákona č. 246/1992 Sb.),
b) nebezpečné
druhy zvířat určí vyhláška [§ 3 písemno h) zákona č. 246/1992
Sb.])
c) zvířata
jsou v právním smyslu věcmi,
d) chov je
nutno chápat jako vlastnictví zvířete, a potom tedy je zakázáno
vlastnictví věcí, které určí vyhláška.
To
se možná někomu nezdá nic hrozného. Ale kde potom zůstal právní stát
a článek 11 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod?
V konfrontaci s nimi, zejména pak s ustanovením, podle kterého sice
jen běžný zákon, ale přece jenom zákon může stanovit, které věci
mohou vlastnit jen určené osoby, naprosto nemůže zvolená a popsaná
konstrukce omezení vlastnického práva k nebezpečným druhům zvířat
obstát.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Kindl Milan
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce
-
zobrazit články všech rubrik v roce
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt