Církevní sňatek po novele zákona o rodině
autor:
Hrdina, A.
publikováno v 03/1999
rubrika: Stati
str. 261
Novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb. se mj. dotkla i způsobu uzavírání manželství formou církevního sňatku. Článek pojednává o právní úpravě v této oblasti před novelou, hodnotí změny, které novela přinesla a pojednává o vazbě novely na kanonicky uzavřené manželství jakožto nejčastější formu církevního sňatku u nás.
ÚVOD
Zákonem č.
91/1998 Sb. byl rozsáhle novelizován zákon o rodině č. 94/1963 Sb. ve
znění pozdějších předpisů. Novela se dotkla i způsobu uzavírání
manželství formou církevního sňatku. Následující text stručně
zrekapituluje právní stav v této oblasti před novelou (I), zhodnotí
změny, které novela přinesla (II.), a konečně pojedná o vazbě novely
na tzv. kanonicky uzavřené manželství (tj. manželství uzavírané před
duchovním katolické církve) jakožto nejčastější formu církevního
sňatku v České republice (III.).
I. PRÁVNÍ STAV
PŘED NOVELIZACÍ ZÁKONA O RODINĚ V R. 1998
Druhá
novelizace zákona o rodině, provedená zákonem tehdejšího Federálního
shromáždění ČSFR č. 234/1992 Sb., odstranila v či. I obligatorní
civilní sňatek a vrátila s k prvorepublikové právní úpravě tzv.
rozlukového zákona s alternativní možností sňatku civilního nebo
církevního.
Podle § 3 novelizovaného zákona o rodině bylo tedy od 1. 7. 1992
možno uzavřít manželství souhlasným prohlášením muže a ženy o vstupu
do manželství buď před orgánem státu nebo před orgánem církve či
náboženské společnosti. Nově vložený § 4a (nadepsaný „Uzavření
manželství před orgánem církve") pak stanovil podmínky a
náležitosti církevního sňatku, pokud jde o osobu oddávajícího
duchovního (z registrované církve či náboženské společnosti), místo
sňatku (mimo případy ohrožení života zásadně kostel nebo jiné vhodné
místo podle vnitřních předpisů církve či náboženské společnosti) a
povinnost bezodkladného doručení protokolu o uzavření manželství
příslušnému orgánu pověřenému vedením matrik, v jehož obvodu se
manželství uzavřelo.
Věřícími
občany, kteří do té doby museli (alespoň v katolické, ale např. i
pravoslavné církvi) absolvovat dvojí sňatkové obřady (civilní i
církevní), byla tato změna nepochybně přivítána, nicméně praxe
ukázala některé nedostatky jdoucí na vrub rychlé a kusé právní úpravy
církevního sňatku. Šlo jednak o nedopatření legislativně technického
charakteru (např. absence řešení případné konkurence obou forem
uzavírání manželství), jednak o nedostatky obsahového rázu (zejm.
přecenění schopnosti oddávajících duchovních orientovat se v
matričních předpisech v komplikovanějších případech, zvl. při
uzavírání manželství cizích státních příslušníků).
Odstranění s tím souvisejících nepořádků ve sňatkové agendě se
očekávalo od rodinněprávní novely občanského zákoníku, jež měla být
součástí postupně prováděné rozsáhlé rekodifikace občanského
zákoníku. A třebaže od původního záměru vlády bylo pro tuto dobu
upuštěno a rekodifikace občanského zákoníku se dočkáme zřejmě až v
příštím tisíciletí, přesto se vládní návrh zákona, jímž se mění,
doplňuje a upravuje občanský zákoník (zvl. jeho část devátá, nazvaná
„Rodinné právo"), schválený vládou dne 3. 1. 1996 (dále
jen „vládní návrh z r. 1996"), stal výchozím materiálem
pro novelizaci zákona o rodině a novelou tohoto zákona z roku 1998
byl - pokud jde o právní úpravu církevních sňatků - bez větších změn
recipován.
II. PRÁVNÍ STAV
PO SRPNU 1998
Toho dne nabyla
účinnosti „velká novela" zákona o rodině, vyhlášená pod č.
91/1998. Pokud jde o formu uzavření manželství, resp. o církevní
sňatek, je třeba přivítat, že odstranila některé nejasnosti dosavadní
právní úpravy, a ačkoli neznám ohlasy matrikářů z matričních úřadů,
mám za to, že novela zpřesněním normativního textu značně přispěla k
pořádku ve sňatkové agendě týkající se manželství uzavíraných
církevní formou.
Novela
především v novém odstavci č. 2 třetího paragrafu potvrdila veřejnou
a slavnostní formu vyjádření manželského konsenzu a učinila tak
(doufejme definitivní) tečku za nešťastným nápadem uzákonit
obligatorní písemnou formu uzavírání manželství před matrikářem.
Odst. l téhož paragrafu pak upřesňuje, že prohlášení o uzavření
manželství lze učinit jen před orgánem té církve či náboženské
společnosti, jež je k tomu oprávněna zvláštním předpisem, tedy - za
stávající právní úpravy - registrované podle zákona č. 3087 /l 991
Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských
společností (viz též či. VIII odst. 4 přechodných ustanovení novely
ZR).
§ 4a,
označený dnes už nikoli jako „uzavření manželství před orgánem
církve", nýbrž tradičně a výstižněji jako „církevní
sňatek",
došel následujících změn:
V prvním
odstavci je oddávající označen přesněji jako „osoba pověřená
oprávněnou církví" a nikoli již jako „osoba vykonávající
činnost duchovního", protože ne všechny u nás registrované
církve a náboženské společnosti mají ve svých organizačních
strukturách osoby, jež by bylo možno nazvat duchovními. Rovněž druhý
odstavec, pojednávající o místě uzavírání církevních sňatků, už
nemluví o „kostele nebo... jiném vhodném místě", nýbrž
přesněji o „místě určeném předpisy církve nebo náboženské
společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony",
protože ne každá z registrovaných církví a zvl. náboženských
společností užívá sakrální stavby označované běžně jako kostel (může
jít např. o modlitebny, synagogy atd.). Ve třetím odstavci se už (u
manželství uzavíraných v přímém ohrožení života) netrvá na
„vhodnosti" onoho „kteréhokoli místa". Konečně
čtvrtý odstavec tohoto paragrafu byl - ze systematického hlediska
vhodněji - přeložen do následujícího paragrafu 4b jako jeho třetí
odstavec.
§ 4b odst.
l (tj. bývalý na odstavce nečleněný § 4b) stanoví, že podmínky
uzavření manželství podle zákona o rodině platí i pro církevní
sňatek. Jde především o tzv. okolnosti vylučující uzavření manželství
(v dikci předchozí právní úpravy) čili o manželské překážky (podle
Kodexu kanonického práva).
Oproti dosud
zmíněným „kosmetickým" úpravám normativního textu
představuje § 4b odst. 2 skutečné novum: je jím ustanovení, že
církevní sňatek může být uzavřen až poté, co snoubenci předloží
oddávajícímu osvědčení (ne starší tří měsíců) vydané příslušným
matričním úřadem o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro
uzavření platného manželství; a ačkoli to v zákoně není uvedeno, za
příslušný se považuje matriční úřad místa bydliště jednoho ze
snoubenců. Tato norma, jejíž nedodržení je sankcionováno nulitní
klauzulí v § IVa odst. 3, je vlastně - spolu s § 6 a 8 -
mírně pozměněným tzv. předsňatkovým, řízením zakončeným vydáním
zmíněného osvědčení, tak jak to předpokládal vládní návrh z r. 1996.
Podstatný rozdíl odpovědnosti za to, že církevní manželství bude
platné, resp. existující také podle českého právního řádu, se tak (z
hlediska věcné kompetence správně) přesouvá zpět na matriční úřady;
ty také (a nikoli už oddávající duchovní) přezkoumávají úplnost
dokladů požadovaných na snoubencích prováděcí vyhláškou (č. 221
11911 Sb.) k zákonu o matrikách, popř. jejich předložení
promíjejí. Trojí prohlášení podle § 6 odst. l (o absenci
okolností vylučujících uzavření manželství, o vzájemném poznání svého
zdravotního stavu a o zvážení úpravy budoucích majetkových vztahů,
uspořádání budoucího bydlení a hmotného zajištění rodiny po uzavření
manželství) stejně jako dohodu o příjmení podle § 8 činí
snoubenci v případě církevního sňatku zásadně písemně na úředním
formuláři,
a to ještě před vydáním osvědčení podle § 4b odst. 2 (v případě
dohody o příjmení navíc ještě jednou v bezprostřední návaznosti na
sňateční obřady).
Po uzavření
církevního manželství je orgán církve, před nímž k uzavření
manželství došlo, povinen bezodkladně doručit protokol o uzavření
manželství matričnímu úřadu příslušnému podle místa uzavření
manželství (§ 4b odst. 3).
Za zcela
nevhodné a současně nespolehlivé je přitom třeba považovat doručování
tohoto protokolu po novomanželích.
§ 10 v
novém znění zjednal jasno v otázce případné konkurence občanského a
církevního sňatku
a vrátil se tak - ovšem s jednoznačnou formulací -k úpravě v
„manželské novele" ABGB:
Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady
žádný právní význam (přirozeně v oblasti českého právního řádu). Z
logiky věci vyplývá, že sňatek, jehož jádrem je vyjádření manželského
souhlasu, má být jen jeden, a uznává-li český právní řád církevní
sňatek za řádnou formu uzavření manželství, je nadbytečné, aby
církevnímu obřadu předcházel sňatek občanský. V katolické církvi by
měl takový postup opodstatnění pouze v případě zplatnění manželství
kanonicky neplatného pro absenci tridentské formy cestou tzv.
konvalidace.
Naproti tomu vzniklo-li - i podle zákona o rodině - platné manželství
formou církevního sňatku, nelze následně uzavírat jakýsi „další"
sňatek formou občanskou.
Církevního
sňatku se konečně týká i § 17a odst. 3; jde o tzv. nulitní
klauzuli, která dopadá sankcí neexistentního manželství (non
matrimonium) na vybrané případy, kdy nebyly dodrženy podmínky
stanovené v zákonu o rodině.
Především jde o
ustanovení § 4a odst. l, čímž má být zabráněno případnému
uzavírání manželství před církví či náboženskou společností v České
republice neregistrovanou. Z textu zákona však nevyplývá, zda sankce
nicotnosti postihuje i manželství uzavřená před jiným než příslušným
orgánem registrované církve či náboženské společnosti, a před jinou
než pověřenou osobou takové církve či náboženské společnosti. V
obojím případě zde zákon blankentním způsobem odkazuje na kanonické
právo (resp. vnitřní organizační předpisy církví a náboženských
společností). Tak např. v prvním případě (kompetence) je
nepříslušným, a to místně nepříslušným orgánem katolické církve
farář, který na svém území oddává cizí farniky bez licence jejich
vlastního faráře;
takový duchovní oddává podle kanonického práva sice nedovolené
(illicite), nicméně platně (valide). V druhém případě (pověření) je
takovým „nepověřeným orgánem" katolické církve např.
duchovní, kerý oddává na území cizí farnosti bez delegace tamního
faráře;
takový duchovní by oddával nejen nedovoleně, nýbrž i neplatně
(illicite et invalide). Otázkou tedy je, zda podle českého právního
řádu je třeba hledět na takováto kanonicky defektní manželství jako
na platná či nikoli. Osobně se domnívám, že otázku je třeba
zodpovědět kladně a že zákonodárce hodlal sankcionovat nulitou jen
taková manželstvi, jež by byla uzavírána před „absolutně"
nekompetentní (spíše však nepravomocnou) osobou církve či náboženské
společnosti (např. před kostelníkem, ředitelem kůru atd.). V opačném
případě by bylo - např. v nulitních manželských kauzách - třeba
zkoumat nejen dodržení předpisů zákona o rodině, nýbrž také (jak to
činí církevní soudy) otázku dodržení kanonickoprávních (resp. jiných
vnitrocírkevních) předpisů.
Druhým
případem, kdy manželství uzavřené církevní formou vůbec nevznikne, by
bylo porušení § 4b odst. 2 (předložení časově omezeného
osvědčení o právní způsobilosti snoubenců k uzavření manželství podle
českého právního řádu). Od 1. 8. 1998 tedy nelze uzavřít církevní
formou manželství platné podle zákona o rodině bez předchozí
součinnosti snoubenců s matričním úřadem příslušným podle místa
bydliště jednoho z nich.
III. KANONICKÉ
MANŽELSTVÍ PO NOVELE ZÁKONA O RODINĚ
Novela zákona o
rodině č. 91/1988 Sb. se kanonickoprávních předpisů o uzavírání
manželství mezi katolíky (resp. mezi katolíkem a stranou platně
pokřtěnou v jiné církvi nebo vůbec nepokřtěnou) nijak přímo nedotkla.
Sám Kodex kanonického práva dbá na to, aby kanonické manželství mělo
účinky i v oboru práva světského a aby se tak minimalizovaly případy
tzv. kulhajících manželství (matrimonia claudicantia), která jsou
platná v oboru práva světského a neplatná v oblasti práva kanonického
a naopak. Kanonické právo sice připouští možnost uzavření církevního
sňatku osobami, jejichž manželství nelze uznat nebo uzavřít podle
norem práva světského, šlo by však zřejmě o případy, kdy
zákonodárství nějakého státu by nepřípustným způsobem omezovalo
přirozené právo lidí na uzavření manželství.
To jistě není případ České republiky, jejíž zákonodárství je co do
podmínek stanovených pro platné uzavření manželství daleko méně
náročné, než zákonodárství kanonické.
Za cenu určitého zjednodušení lze říci, že podmínky stanovené českým
právním řádem k platnému uzavření manželství jsou podmnožinou
podmínek stanovených právem kanonickým, a že tedy na snoubence, kteří
hodlají uzavřít manželství církevní formou, jsou (mnohdy k jejich
nelibosti) kladeny přísnější požadavky.
Kanonické
manželské právo, které čerpá z mnohasetletých legislativních
zkušeností, se vyznačuje značnou stabilitou a od vydání nového Kodexu
kanonického práva v roce 1983 nedoznalo prakticky žádných změn
(nehledíme-li k judikatuře Římské roty, jež není pramenem práva
stricto sensu). Na úrovni partikulárního práva je třeba pro úplnost
zmínit instrukci nazvanou „Směrnice o smíšených manželstvích na
základě nového Ekumenického direktáře",
kterou Biskupská konference ČR schválila na svém velehradském
zasedání dne 4. července 1998.
Instrukce v duchu ekumenické spolupráce zejm. precizuje podmínky pro
udělování dispenzí od kanonické formy v případě tzv. smíšených
manželství (tj. manželství katolíka s pokřtěným nekatolíkem) a české
manželskoprávní úpravy se nijak nedotýká.
ZÁVĚR
Novelizovanou
právní úpravu uzavírání manželství formou církevního sňatku lze jen
přivítat, protože minimalizováním rizika uzavírání církevních
manželství, jež by byla podle práva České republiky považována za
neexistující, přispěla k posílení právní jistoty jak nupturientů
samých, tak třetích osob, a to nejen ve vztazích majetkových a
bytových, ale i s ohledem na řadu veřejnoprávních nároků s
manželstvím spojených. Také z pohledu církví a náboženských
společností lze jistě uvítat, že z oddávajících duchovních bylo z
valné části sňato břemeno odpovědnosti za rodinně právní validitu
manželství před nimi uzavíraných. A konečně i pracovníci matričních
úřadů budou zřejmě raději vykonávat agendu předsňatkového řízení
sami, než dávat do pořádku doklady, které od jednotlivých
oddávajících duchovních dostávali (jak je mi osobně známo) mnohdy ve
velmi žalostném stavu.
Zusammenfassung
Kirchliche Trauung nach der Novelle des Familienpesetzes
Ignác
A. Hrdina
Im
Frühling 1998 erschien umfangreiche Novelle des
Familiengesetzes, die auch die kirchliche Trauung angetastet hat.
Autor befasst sich mit Abänderungen des Gesetzes besonders in
Beziehung zum Recht der katholischen Kirche, in der die meisten
kirchlichen Trauungen in Tschechischer Republik stattfinden. Durch
eine präzisere Festsetzung der Bedingungen zur gültigen
kirchlichen Trauung (und insbes. durch Einführung
obligatorischer Bescheinigung über die rechtliche Fähigkeit
der Brautleute zur Eheschliessung) hat die Novelle zur
Rechtsicherheit wie der Brautleute als auch dritter Personen auf
diesem Gebiet wesentlich beigetragen.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Hrdina Antonín Ignác
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce
-
zobrazit články všech rubrik v roce
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt