Spotřebitelské soutěže a hry v předválečném Československu
autor:
Eliáš, K.
publikováno v 03/1999
rubrika: Stati
str. 214
Účelem této stati je rozbor úpravy problematiky spotřebitelských soutěží a her v právní úpravě předválečného Československa s důrazem na její řešení v oblasti práva soutěžního, zejm. v zákoně proti nekalé soutěži č. 111/1927 Sb. Autor nechce interpretovat současnou právní úpravu, avšak poukazuje na některé styčné body mezi někdejší a současnou právní úpravou této problematiky.
I. ÚVODEM
Spotřebitelské
soutěže jsou jednou z reklamních technik sloužících k získávání
zákazníků. Otázka spotřebitelských soutěží se v nedávné době u nás
stala předmětem odborných i laických diskusí a polemik v souvislosti
se schválením novely č. 149/1998 Sb. zákona č. 202/1990 Sb., o
loteriích a jiných podobných hrách (»loterijního zákona«),
která se stala účinnou ke dni 1. září 1998.
Nejen právnické, ale skutečně široké veřejnosti je sdostatek známo,
že tato novela byla již v době příprav předmětem lobbistických i
politických tlaků a licitací. Jejich předmětem je ostatně dosud. V
tomto pojednání nemám v úmyslu vyjadřovat se k problematice s tím
spojené.
Účelem této
stati je rozbor úpravy analogické problematiky v právní úpravě
předválečného Československa s důrazem na její řešení v oblasti práva
soutěžního, zejména tedy v zákoně proti nekalé soutěži č. 111/1927
Sb. Ačkoli se tedy programově vyhýbám interpretaci současné právní
úpravy téže problematiky, nelze přehlédnout určité styčné body mezi
někdejší a současnou právní úpravou. V tom může spočívat zajímavost
předloženého pojednání i pro současnou právní praxi, která se i přes
posuny ve vývoji názorů na danou problematiku a přístupů k její
zákonné úpravě může lecčíms ze starých poznatků inspirovat.
II. CELKOVÝ
PŘEHLED
Předválečný
zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěži (dále »zák.
p.n.s.«), reprezentoval u nás první ucelenou a koncepční úpravu
zákazu nekalosoutěžních deliktů.
Co do předmětu úpravy nezasahoval jen sféru soukromoprávních vztahů.
Obsahoval totiž mj. rovněž tak ustanovení trestní a správní a
normoval, jaká konkrétní jednání naplňují skutkové podstaty deliktů
stíhatelných penálně nebo administrativně.
Zatímco v oboru
ryze soukromoprávním nebylo kazuisticky v daném ohledu normováno nic,
takže dovolenost či nedovolenost konkrétního jednání bylo nutné
posuzovat z hlediska generální klauzule v § l,
pro účely správněprávní bylo zejména v § 44 zakázáno podstupovat
prémiová jednání.
Takto byla kvalifikována opatření způsobilá poškodit soutěžitele
a spočívající v poskytování odběratelům zboží nebo výkonů takové
zvláštní odměny (prémie), která výhradně závisela buď na výsledku
nebo na jiné náhodě. S jistou mentální rezervací lze snad poukázat i
na to, že rovněž skutková podstata administrativního deliktu
pojmenovaného zák. p.n.s. jako lavinovité, resp. lavinové
obchody,
upravená v jeho úst. § 43, do jisté míry rovněž souvisí s
naším tématem, protože i tu se do značné míry těží ze sklonů k
soutěživosti.
Budiž znovu
připomenuto, že protiprávní jednání definovaná v § 43 jako
lavina a v § 44 jako prémiování měla povahu správních deliktů,
sankcionovaných prostředky, jež v té době mělo k dispozici správní
právo (§ 45 zák. p.n.s.).
Použitelnost soukromoprávní sankce (např. vymožení náhrady škody,
uplatnění zdržovacího nároku apod.) přicházela v úvahu jen tehdy,
bylo-li při konkrétním jednání zjištěno, že jde i o soukromoprávní
delikt. Pro takový závěr bylo - při nedostatku kazuistických norem v
tom směru - třeba vyjít z pojmových znaků nekalé soutěže obecně
vymezených generální klauzulí zákona. Ukážeme si později na
kazuistických příkladech, že k tomu v praxi také čas od času
docházelo.
Předválečná
úprava dané problematiky tedy obsahovala úpravu spotřebitelských
soutěží na úrovni soukromoprávní i administrativněprávní, i když prvý
z obou normativních okruhů o »spotřebitelských soutěžích«
výslovně nemluvil a tento právní pojem (či jiný podobný) jako
pozitivněprávní ani neznal.
Nejnápadnější
rozdíl oproti současnému právnímu stavu je ovšem v tom, že zák. č.
111/1927 Sb. řešil problematiku nekalosoutěžních deliktů komplexně
jak po linii soukromoprávní, tak i veřejnoprávní. Tato koncepce
sledovala mj. i tu funkci, že veřejnoprávní ustanovení zák. p.n.s. (a
zejména správněprávní normy) měla jako jeden ze svých základních
účelů také ochranu spotřebitelské veřejnosti, protože spotřebitelé
sami nebyli podle předválečného soutěžního práva k obraně před
nekalou soutěží aktivně legitimováni. Tento cíl se však shodou
okolností právě při zákazu prémiování nesledoval.
Zřetel se bral spíš na to, že jednání tohoto druhu se zpravidla
vyskytují hromadně, jsou soutěžně velmi nebezpečná a že z toho důvodu
je v zájmu efektivnosti represe účelnější rychlejší zásah státní
exekutivy, než relativně zdlouhavé, nákladné a co do své povahy
komplikované soudní řízení.
III. PRÉMIOVÁNÍ
§ l
Celkový charakter skutkové podstaty a účel zákonného zákazu
Zákaz
prémiování se přijetím zák. p.n.s. neobjevil v našem právním řádu
poprvé. Již zákonem č. 3/1924 Sb. byly totiž zakázány prémiové
obchody, avšak jen s předměty denní potřeby. Tam byly tyto delikty
definovány (§ 2) jako „obchody, při kterých se nabízejí
nebo prodávají předměty s poukazem na odměnu, která jest předmětům
těm připojena, ať již jako peníze, jiná věc nebo známka k odběru
prémie opravňující."
Podle Buchtely
byla podnětem k tomuto normativnímu opatření situace, kdy se vyskytla
„celá řada obchodů, které prodávaly čokoládu tím způsobem, že
přibalovaly k některým balíčkům bankovky dvou- až padesátikorunové.
Jest přirazeno, že v publiku rostla tím neobyčejně koupěchtivost,
vždyť stálo za to vynaložiti větší peníz v naději, že vedle zboží
získá se částka několikanásobně větší. Tento způsob prodeje byl by
ovšem vedl k úplnému zruinování obchodů s čokoládou, na jejichž
ochranu byl vydán výše uvedený zákon."
I v tomto
případě se jednalo o administrativní delikt, sankcionovaný prostředky
správněprávními. Úprava provedená zákonem o zákazu prémiových
obchodů předměty denní potřeby byla zák. p.n.s. (§ 53) zrušena a
nahrazena právě v jeho § 44 formulací nové skutkové podstaty,
která již nevázala zapovězená opatření jen na obchod s předměty denní
potřeby (ale i se zbožím luxusním apod.), a navíc vymezila skutkovou
podstatu deliktu poněkud jiným způsobem.
Zopakujme tedy,
že z hlediska § 44 zák. p.n.s. šlo o nekalosoutěžní delikt,
jestliže tu byl
a) delinkvent,
zpravidla soutěžitel sám, slibující zvláštní odměnu,
b) závislou
výhradně na náhodě,
c) svému
zákazníkovi (kupci zboží nebo odběrateli nějakého výkonu),
d) přičemž se
muselo jednat o opatření způsobilé (ostatní) soutěžitele poškodit.
Nelze si
odpustit poznámku, že § 44 někdejšího zák. p.n.s. definuje to,
co se dnes de lege lata nazývá jako spotřebitelská soutěž, v podstatě
shodně s dnešním loterijním zákonem, který je však (§ l odst.
4), pravda, poněkud mnohomluvnější. Shoda je především ve vazbě
závadného jednání na prodej zboží či odběr výkonů a na slib zvláštní
výhody poskytované na principu náhody.
Se zřetelem k
poslednímu aspektu věci se při obhajobě zapovědí jednání upravených v
§ 44 zák. p.n.s. zdůrazňovalo, že při těchto aktivitách jde
„namnoze o loterie s latentním vkladným", provozované k
reklamním účelům, při nichž se využívá „sklonů obecenstva k
aleatorním smlouvám."
Již v tom se shledávala závadnost prémiování, ježto „se tu láká
obecenstvo s nadějí na výhru a vůbec k získání prospěchu, jehož se
jinému nedostane"
a že se tedy některým náhodně určeným zákazníkům má - na rozdíl od
jiných - dostat bez námahy ještě jistého plus,
čímž se solidní konkurenci odvádí zákaznictvo slibem individuálních
výhod závislých na náhodě a splnitelných jen na úkor jakosti zboží
nebo výkonů,
popř. výhod omezených na „zcela malý počet, takže naděje na
získání prémie může být jen zcela nepatrná."
§ 2 K
jednotlivým znakům skutkové podstaty
Prémiového
jednání se mohl dopustit kdokoli. Vlastnost soutěžitele nebyla tedy
na straně původce protiprávního jednání znakem skutkové podstaty
deliktu.
Při splnění
dalších podmínek v § 44 zák. p.n.s. uvedených byla zakázána
opatření, při nichž se má kupci zboží nebo odběrateli nějakého
výkonu dostat prémie závislé na náhodě. Podmínkou trestnosti byla
objektivní způsobilost opatření poškodit soutěžitele. Z toho se
usuzovalo, že takovou způsobilost nemají opatření zavedená popř. u
všech podniků téhož druhu.
Opatřením se z
tohoto hlediska rozumělo cokoli, co s využitím prémiování sleduje
dosažení odbytu zboží nebo výkonů. Literatura příkladmo uváděla, že
může jít o projevy ústní i písemné, včetně vyvolávání při pouličním
prodeji nebo na trzích, inzertní oznámení, údaje uvedené přímo na
zboží, ale i prosté přidávání (přibalování) prémie k některému kusu
zboží
s tím, že je lhostejné, děje-li se tak „přímo nebo
prostředníkem,
nápadně či celkem nenápadně".
Přípověď prémie
se musela stát vůči kupci zboží nebo odběrateli výkonů (dnes bychom
řekli: služeb). Zbožím se rozuměly výrobky pocházející ze samostatné
hospodářské činnosti nesoucí se k trvalému zdroji příjmů (z podniku
tedy) a určené pro hospodářský oběh; výkonem pak veškeré činnosti
(práce, díla) prováděné za účelem provozu nějakého podniku k docílení
trvalého zdroje příjmů, včetně výkonů poskytovaných zákaznictvu
příslušníky svobodných povolání a uměleckých zaměstnání, „pokud
jen shledáváme se u nich s podnikovým rázem jejich činnosti".
O prémii zakázanou ustanovením § 44 zák. p.n.s. tedy nešlo při
poskytnutí zvláštní výhody uvnitř organizační struktury podniku jako
odměny za činnost nebo za práci vykonávanou přímo v podniku.
Prémií mohlo
být cokoli, co pro zákazníka představovalo určité nadlepšení
(přídavek), ať již jakéhokoli druhu, ať tedy také ve zboží nebo ve
výkonech, ať v penězích nebo peněžitých výhodách (jako je např. sleva
z ceny), anebo v jiném plnění, které's vlastním provozem podniku
nesouvisí (Skála uvádí příkladmo lístek do divadla) - prostě jakákoli
výhoda spočívající v dosažení určitého prospěchu, přičemž hodnotě
tohoto prospěchu se zvláštní relevance nepřiznávala. Vcelku logicky
se však uznávalo, že vlastnost prémie nemá výborná jakost zboží nebo
výkonu, kterou za zvláštní odměnu považovat nelze.
Prémiování bylo
shledáváno závadným jen tehdy, záviselo-li poskytnutí prémie na
náhodě. Za nedovolené prémiování se tedy např. neuznávalo nejen
přibalení dárku ke každému kusu určitého zboží nebo v poskytnutí
slevy každému zákazníkovi, ale ani poskytování odměny těm zákazníkům,
kteří soutěžiteli předložili určitý počet kupónů, pokud ovšem takové
kupóny byly připojeny ke každému kusu zboží. Stejně tak se bral
zřetel i na existující zvyklosti, takže se tolerovaly tehdy běžné
vánoční nebo novoroční pozornosti poskytované stálým odběratelům.
Vazba na náhodu
byla spatřována v situaci, kdy byla narušena parita přístupu
soutěžitele k zákazníkům, takže jen některým (a to jejich poměrně
úzkému počtu) z nich se mělo dostat přídavku na rozdíl od jiných,
kteří sice splnili stejné podmínky, avšak náhoda jim nepřála. Z
hlediska § 44 zák. p.n.s. byla závadnost spatřována již v
příslibu, že zvláštní prémie bude přibalena ke každému desátému či
stému kusu zboží apod.
Toto pojetí
dobře vystihuje případ prodejních automatů Orion, označovaný za jeden
z nejvýznamnějších prémiových deliktů. Tyto přístroje byly opatřeny
tak, že u nich bylo možné píchat skrze papír do zalepených otvorů v
kazetě; za otvory byly ukryty kuličky různých barev. Podle toho,
jakou barevně označenou kuličku zákazník získal, si mohl vybrat zboží
buď v hodnotě peněz, které zaplatil, anebo v hodnotě vyšší. Provoz
těchto aparátů byl s odkazem na § 44 zák. p.n.s. zakázán.
Za zvlášť
závažné se považovalo nekalosoutěžní opatření sledující
poskytnutí prémie na základě losování, což bylo v § 44 zák.
p.n.s. výslovně zakázáno. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí
citovaném výše (viz poznámka 16), v němž se mj. zkoumala závadnost
příslibu prémií poskytovaných na principu losu velkoobchodníkem
prostřednictvím maloobchodníků (detailistů), mj. uvedl, že „Nemůže
býti přece pochybnosti o tom, že když firma »Ch...« svým
odběratelům obchodníkům dodává zboží k dalšímu prodeji jednotlivým
kupujícím s nálepkami opravňujícími tyto kupující k získání odměny,
závislé výhradně na výsledku slosování, používá prostředku zásadně
nepřípustného za účelem zvýšení odbytu svého zboží a
způsobilého poškoditi soutěžitele, nehledíc ani k tomu, že i
odběratelé, i když jsou sami obchodníky, vůči zmíněné firmě jsou
kupci zboží ve smyslu § 44 a mohli by nálepek jim dodaných sami
použíti k účasti na slosování."
Pokud jde o
právní úpravu, platil ohledně loterií v předválečném Československu,
resp. na území dnešní České republiky,
především starorakouský loterijní patent z 13. března 1813 sb. zák.
pól., výnos ministerstva financí č. 1597 1853 ř.z. a některé předpisy
další. Podle těchto předpisů byly povoleny i loterie reklamní, řazené
tehdy mezi tzv. loterie věcné. Při nich šlo o poskytnutí určité výhry
(prémie) závislé na slosování tomu, kdo něco vykoná (koupí si zboží,
předloží určitý počet obalů zboží, předplatí si časopis nebo opatří
si vstupenku apod.).
I tyto loterie podléhaly státnímu povolení a vyměřovala se z nich
zvláštní dávka podle vládního nařízení č. 254/1926 Sb. (v sazbě 50 až
500 Kč za úřední úkon); podmínkou povolení byl dobročinný nebo obecně
prospěšný účel loterie - a za účinnosti zák. p.n.s. samozřejmě i
předpoklad, že nešlo o prémiové jednání odporující úpravě v
ustanovení § 44 tohoto zákona. Za uvedených podmínek mohla být
reklamní loterie pořadateli povolena, avšak jen za té podmínky, že
pořadatel byl korporací, protože jiným subjektům povolení uděleno být
nesmělo.
IV. LAVINOVÉ
OBCHODY
Prvků hry a
soutěživosti v podstatné míře využívají i jednání označovaná jako
lavinové či pyramidální obchody, jejichž podstata je vybudována na
herním principu u nás dnes běžně známém jako princip „letadla"
(popř. „Happy Line"). Stejně jako prémiová jednání byly
rovněž i tyto obchody zakázány, a to administrativněprávním
ustanovením § 43 zák. p.n.s. Zákaz směřoval k získávání „odbytu
smlouvami, jimiž se zákazníku přislibuje výhodné dodání zboží nebo
provedení výkonu pod podmínkou, že na základě odevzdaných mu poukázek
nebo podobných zařízení přivede druhé straně nebo jiné osobě další
odběratele, kteří by vstoupili s ní do stejného smluvního poměru";
krom toho byl zákaz vztažen i na vzetí účasti na tomto smluvním
poměru „jako odběratel nebo rozšiřovatel poukázek nebo
podobných zařízení."
Stejně jako při
prémiových jednáních nebyla trestnost deliktu vztažena jen na toho
soutěžitele, který lavinový obchod uvedl ve vlastním zájmu v život
nebo kdo dal k němu podnět. Naopak, trest hrozil každému, kdo na něm
přijal účast, aby konal náhončí či dohazovačské služby, což bylo mj.
odůvodňováno i tím, že jednak by „bez jejich součinnosti
nemohlo k provedení nekalých záměrů podnikatele, a tím i k poškození
spoluobčanů vůbec dojíti", jednak i tím, že „podnikateli
jsou tu přečasto zahraniční osoby, jichž zdejšími trestními
opatřeními nelze postihnout."
Závadnost
tohoto jednání byla - a stále je - spatřována zejména co do dvou
základních aspektů: především jde o to, že soutěžitel touto metodou
rozšiřuje svoji odbytovou příležitost přesouváním vlastního
podnikatelského rizika na své zákazníky, dále pak také v tom, že
každý trh má jistou kapacitu a další zákazníci se hledají stále
obtížněji, takže by se „akce museli brzy zúčastnit všichni
obyvatelé zeměkoule (včetně Eskymáků a obyvatel jihoamerických
pralesů), aby přinesla slibovaný efekt i těm, kdo se nacházejí na
vzdálenějších místech prodejního řetězce."
K tomu ostatně přistupují i některé aspekty další: lavina donucuje
zákazníky k nadměrnému odběru, slibované výhody zpravidla nejsou
adekvátní přínosu, který soutěžitel ze slibované výhody má, k lavině
se často připojují zákazníci jako laičtí náboráři, kteří se obracejí
především na své příbuzné a známé a ti pak odolávají hůře jejich
nabídkám, než by tomu bylo při běžných kontaktech s profesionálními
obchodními zprostředkovateli.)
Úprava v §
43 zák. p.n.s. zahrnovala i některé civilněprávní důsledky lavinových
obchodů. Zákon jednak prohlásil za neplatné smlouvy o účasti na
lavině, jednak poskytl majetkoprávní ochranu odběratelům, kteří
soutěžiteli poskytli plnění v souvislosti se svou účastí na lavině.
Vzhledem k
tomu, že judikatura k tomuto zákonnému ustanovení nebyla publikována,
nelze referovat o tom, jak uvedená úprava působila v praxi.
V.
SOUKROMOPRÁVNÍ ASPEKTY
Soukromoprávní
ustanovení v zák. č. 111/1927 Sb., upravující kazuisticky jednotlivé
nekalosoutěžní delikty (§ 2 až § 13), neobsahovala
speciální ustanovení o lavinových obchodech a o prémiových jednáních.
Z tohoto hlediska, jak již bylo řečeno, tedy mohlo případně jít jen o
delikty stíhatelné na základě obecného vymezení civilního deliktu
nekalé soutěže v generální klauzuli, formulované kdysi v § l
zák. p.n.s. v podstatě shodně s úpravou v § 44 odst. l obch. z.
Základ této úpravy byl ve vymezení nekalé soutěže jako jednání v
hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je
způsobilé poškodit soutěžitele. Obsáhlejší výklad o úpravě generální
klauzule se z tématu tohoto pojednání značně vymyká, a proto lze v
tom směru jen odkázat na jiné texty k této otázce.
Širokého záběru
obecné klauzule se soutěžitelé čas od času pokoušeli využít v
potírání invence těch konkurenčních subjektů, kteří se různými
způsoby snažili zákazníky získat. Přitom je třeba uvědomovat si, že
záběr i účel generální klauzule byly jiné než kazuistické zákazy
veřejnoprávních deliktů v § 43 a 44 zák. p.n.s. Proto se
soutěžitelé právě na základě úpravy v generální klauzuli pokoušeli
stíhat své konkurenty i za ty aktivity, které správněprávními
normativními úpravami výslovně zakázány nebyly, ačkoli
prémiová jednání připomínaly nebo se jim zvolenou technikou získávání
zákazníků znatelně přibližovaly. Ve vazbě na naše téma mají jistý
význam, a stojí tedy za zmínku, tři případy souzené v r. 1933.
V prvém z nich
(Váž. 12 277) prováděla firma Berson-Kaučuk prémiovou akci nazvanou
Berson-Palma, při níž zákazníkům slibovala, že dostanou ke každému
páru gumových podpatků Berson a Palma dvanáctinu prémiového kupónu;
při koupi tuctu párů obdržel zákazník kupón celý. Kupóny měly být
nalepeny buď do speciálního alba nebo i na obyčejný jiný list. Firma
přitom zákazníkům dále slibovala, že jim za to, když jako odběratelé
budou doporučovat její výrobky, poskytne dárky různé hodnoty, někdy i
dosti vysoké, v závislosti na počtu zaslaných prémiových kupónů.
Žalobě pro nekalou soutěž, dovolávající se právě generální klauzule,
v tomto případě vyhověno nebylo.
Tehdejší
Nejvyšší soud v právní větě rozhodnutí zejména uvedl, že:
„Poskytování prémií ve formě různého zboží proti odvedení
určitého počtu odběrních kupónů bez započítání do prodejní ceny se
nepříčí dobrým mravům soutěže. Je lhostejné, že prémie jsou
poskytovány ve zboží, s nímž prodávající neobchoduje." Poukázal
přitom na skutečnost, že v daném případě šlo o způsob reklamy, kterou
„moderní hospodářský život za dnešního jeho vývinu naprosto
postrádati nemůže" a že „v každé reklamě spočívá moment
upozorňování na zboží (...) způsobem více méně nápadným. Tento moment
atraktivnosti nemůže o sobě býti závadný." Nepřípustnost by bylo
možné spatřovat např. za situace, kdy by zákazníci považovali nákup
zboží za věc vedlejší a dosažení přídavku (prémie) za hlavní účel,
který kupující sleduje, anebo v případě lákání klientely způsobem
klamavým nebo záludným, což se v daném případě nestalo. Stejně tak
ani poskytnutí věcných dárků samo o sobě závadné není, protože se tu
slibuje poskytnutí výhody nezávislé na náhodě (pročež nejde o
prémiové jednání). Jde o případ srovnatelný se situací, kdy se
podnikatel vůči zákazníkům zavazuje při odběru určitého množství
vlastního zboží poskytnout slevu z ceny (rabat). Pokud v tomto
případě namísto cenové výhody slibuje zákazníkům hospodářský prospěch
ve věcném plnění, nelze v tom spatřovat jednání odporující dobrým
mravům soutěže.
V druhém
případě (Váž. 12 400) se jednalo o situaci na první pohled obdobnou.
Průměrně velký textilní podnik byl v reklamě označen za „podnik
velký, jedinečný v republice", který také může „koupiti
celé vagóny knih, rozdati z důvodů reklamních našim odběratelům."
Ve stejném inzerátu majitel tohoto podniku zákazníkům sliboval při
odběru určitého množství zboží na dobírku (s platbou předem)
poskytnout zdarma 10, popř. 20 zábavných knih, popř. - při odběru
vyššího množství zboží - „všechny knihy výše uvedené a ještě na
dámské šaty aneb na proužkované kalhoty, úplně zdarma."
I tu bylo
žalováno pro nekalou soutěž, v tomto případě však byla žaloba
úspěšná, protože v soudním řízení bylo zjištěno, že inzerát je přes
svůj dryáčnický charakter přece jen upraven tak, že může oklamat
veřejnost co do velikosti a významu podniku prezentovaného v reklamě,
že nabídka se týkala podřadného textilního zboží za přemrštěné ceny -
proto také byla vyžadována objednávka zboží na dobírku, vázaná na
platbu předem - takže stanovená cena kryje náhradu i za přídavná
plnění slibovaná „zcela zdarma", a konečně že i ony
přislíbené zábavné knížky jsou ve skutečnosti knihy neprodejné,
vyřazené, jež inzerující sám pravděpodobně koupil levně na váhu.
Ačkoli tedy ani zde nebyly naplněny charakteristické znaky prémiového
jednání, protože s prvkem náhody se při poskytnutí přídavků
nekalkulovalo, shledal předválečný Nejvyšší soud v tomto případě
jednání protiřečící dobrým mravům soutěže s argumentem, že „přidávání
knih ke (střižnímu) zboží, zaslanému zákazníkům, nelze považovat za
jednání příčící se dobrým mravům soutěže, jeli prodáváno jen dobré a
hodnotné zboží a prodávající se spokojuje s normálním ziskem (jeho
zisk je menší o hodnotu přídavku). Je však jednáním, příčícím se
dobrým mravům, lákal-li prodávající na úkor svých soutěžitelů
kupující přídavkem knih ke koupi zboží méně hodnotného za ceny, jež
neodpovídají jeho kvalitě a v nichž dochází i on náhrady za přidané,
lacině nakoupené knihy."
Konečně třetí
případ (Váž. 12 334) vstoupil do historie našeho soutěžního práva pod
označením „Zdarma do Prahy" a byl v naší novodobé
soutěžně-právní literatuře již prezentován.
Určitý obchodník nabízel svým zákazníkům náhradu výdajů za cestu do
Prahy za předpokladu, že si u něho koupí zboží v určité hodnotě,
přičemž na výši útraty zákazníka záviselo, do jaké vzdálenosti mu
obchodník náhradu cestovného poskytne. Ani v tomto případě se
nejednalo o prémiové jednání ve smyslu § 44 zák. p.n.s., protože
i tu byl prvek náhody vyloučen. Jednání však bylo shledáno rozporným
s dobrými mravy soutěže, protože se zákazník ocitá v situaci, kdy je
volnost jeho výběru omezena, „protože nutí se nakoupiti právě u
žalované, aby nepřišel o výhodu a nemůže se obrátiti na jiné
soutěžitele v Praze, jejichž zboží by mu lépe vyhovovalo."
VI. ZÁVĚREM
Jak už bylo
výše řečeno, tato stať si nepoložila za cíl řešit de lege lata nebo
de lege ferenda otázky, k nimž se její téma věcně také váže. Účelem
tohoto článku je informovat o právní úpravě platné u nás v historicky
nedávném období a o tom, jak se uplatňovala v praxi.
Avšak i pro
současnost z ní lze snad vyvodit poučení: zvlášť v době, kdy se
uvažuje o novelizaci a upřesněních stávající zákonné úpravy, která se
týchž otázek týká dnes. Není ovšem možné dříve platnou právní úpravu
prostě jen převzít, navíc metodou jejího nedbalého opsání, jak se
dnes v naší legislativě pohříchu často děje. Předválečné soutěžní
právo je jednou z těch právních disciplin, jejíž poznatky a závěry
radno pečlivě studovat a hledat v nich poučení nebo inspiraci. Avšak
není možné hledat inspiraci a poučení jenom zde. Stejně inspirativní
jsou poznatky ze stávající právní úpravy a praxe v právních řádech
dalších států, zejména ovšem těch, kde se tržní hospodářství
kontinuálně vyvíjelo, a jejichž normativní opatření i judikatura
reagovaly na nové podněty, které přinesl dynamický sociální a
hospodářský vývoj poválečného období.
Prvek hravosti
a soutěživosti, k nimž mají zákazníci znatelné sklony, nelze z
reklamních aktivit zcela vyloučit. K takovému výsledku nemůže dospět
ani uvažovaná reforma administrativněprávní regulace některých
konkurenčních aktivit. Naopak bude účelné, správné a rozvoji
konkurenčního prostředí prospěšné, ponechá-li se jun přiměřený
prostor k invenčnímu využití, přičemž není vyloučeno, aby na obranu
proti případným excesům vystoupili s odkazem na § 44 odst. l
obch. z. samotní soutěžitelé, anebo popř. i jiné subjekty,
legitimované k tomu podle § 54 odst. l obch. z. Jiné řešení bude
patrně třeba vzít v úvahu ve vazbě na spotřebitelské a reklamní
loterie, kdy byl původní právní rámec, kvalifikovatelný pro období
před 1. 9. 1998 jako „nedotčený loterijní ráj",
nahrazen do budoucna těžko udržitelnou jednostrannou restrikcí. Tato
problematika se bezpochyby nové úpravy dočká, ale záleží spíše na
politicko-právní než na právněteoretické úvaze, zda se dospěje k
vyššímu stupni restrikce (např. k zákazu těchto loterií vůbec), anebo
k vyššímu stupni liberalizace. Pro řešení tohoto i onoho druhu lze
najít tu i onde příslušnou inspiraci. Při hledání správného řešení
bychom však neměli zapomínat ani na vlastní tradice, v jejichž
připomenutí vidí tento článek svůj účel především.
Summary
Consumer
contesls and games in prewar Czechoslovakia
Karel
Eliáš
Unfair
competition in prewar Czechoslovakia was codified in the Act No.
111/1927 CoL. The author analyzes this legislation with reference to
the given subject. He points out that the former Unfair Competition
Act dealt with the given problém comprehensively by its provisions
from the fields of civil, administrativě and criminal law. The Act
qualified the bonus (Sec. 44) and chain (Sec. 43) contests as
administrativě law offenses. The author makes a detailed analysis of
the facts of these cases. The purpose of the first above mentioned
provisions was i. a. also the generál prohibition of consumer
lotteries. He points out that some competitors tried to use in
private law disputes also the generál clause forbidding unfair
competition in generál to suppress various competition activities
which could be classified as consumer contests and games. The article
is illustrated with numerous čase histories from prewar judicial
practice.
The
author emphasises the topical aspects of the subject with reference
to the recent amend-ment of the Czech Lottery Act No. 149/1998 CoL
which restricted markedly the possibilities of organizing comsumer
contests for advertizing purposes in contrast to the previous
„lottery pa-radise".
In
conclusion the author points out that the legislativě tradition may
represent oné of the sources of inspiration for the solution of the
problém, as the statě established by the Act No. 149/1988 CoL is
probably untenable in the future. However, it is a problém of legal
polky rather than legal theory, whether de lege ferenda the
legislators will choose to return to the broad liberal concept oř
whether they will strengthen the restrictive tendencies.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Eliáš Karel
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce
-
zobrazit články všech rubrik v roce
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt