archiv 1861-1948 | 1949-1989 | od 1990 
  1860 |1870 |1880 |1890 |1900 |1910 |1920 |1930 |1940 |  
      1861 |1862 |1863 |1864 |1865 |1866 |1867 |1868 |1869 |  
      01 |  


Pojednání
Praktické případy - právo obèanské
Praktické případy - řízení sporné a nesporné
Praktické případy - právo konkursní
Praktické případy - právo obchodní
Praktické případy - právo trestní
Praktické případy - právo správní
Hovorna
Literární zprávy
Obecné zprávy
Deník
Z Právnické jednoty
Redakce a kontakty

Hledání dle autora




powered by
J U R I S T I C

pravnicky prostor
Český právník


autor: Škarda, J.
publikováno v 01/1861
rubrika: Pojednání
str. 34

Nejpotřebnější formuláře listin, smluv, spisův notářských, soudních podání, výměrů, atd. K potřebě každého občana vůbec a jmenovitě úředníků, advokátů, notářů, studujících právníků a představených obcí sepsal Jan Vočadlo.



Vočadlův "Český právník" náleží do řady spisů, jež pode jmenem "Hausedvodat", "Selbstadvokat" a p. přílišným vychvalování obecenstvu v německých listech zhusta se nabízejí. Slibuje se o takových spisech, že vyhoví každému, i že lze jest jimi se spravovati ve všelikých řízeních občanského života. My však naopak jsme přesvědčeni, že dokonce nikomu nevyhoví. Advokát, notář, soudce a vůbec právník nebude se ohlížeti po vzorech, dle nichž by nějaký spis zdělati měl, ano byl by velmi k politování, kdyby to učinil, neb už tím by sobě sám dal testimonium paupertatis. Každý pořádný právník musí znáti zákony, jež při dělání rozmanitých spisů a listin platí a netřeba mu ohlížeti se po tak zvaných "formulářích", jež obyčejně nebývají příliš skvělé. Kdo však nemá právnického vzdělání, tomu podobný spis spíše bude na škodu než k užitku. neuměje totiž v daném případu formuláře upotřebiti, řídí se doslovně dle něho, aniž má jaký ohled na zvláštní poměry a okolnosti, až na ten způsob sepíše nestvůru, již buď žádný nerozumí neb každý rozličný smysl dáti může. Proto takové formuláře můžeme nazvati pravým zdrojem rozepří a sporů. Pravdu našich slov uznává i pan spisovatel, an v II částce, jednající o smluvách, na str. 40 doslovně praví: "Tato částka obsahuje všeliké způsoby smluv, z nichžto nejobyčejnější za příčinou jich důležitosti v občanském životě v několika vzorech zde jsou uvedeny. Právě proto tuto důležitost jest také radno, aby si každý, kdož smlouvu chce uzavříti, ji dal zdělati od někoho ve věcech zběhlého aneb k tomu povolaného."

Než co jsme zde o takových spisech vůbec pověděli, nestalo se proto, bychom Vočadlovu "českému právníku" všechnu cenu upřeli. My naopak jsme mu povděčni za vydání toho , s velikou pílí sestaveného díla, ale ne snad proto, žeby každému občanu vyhovělo, nýbrž spíše ohledem na zvláštní naše poměry a zvláštní třídy našeho obecenstva, jimž může býti zajisté vítanou pomůckou. Míníme zde nejen advokáty, notáře, soudce a všeho druhu úředníky a zvláště studující právníky, jimž také páně Vočadlo dílo nejvíce může prospěti.

Z příčin vůbec známých zanikla u nás věda právnická naprosto a třebas jiná odvětví našeho písemnictví v nejnovější době značný učinila pokrok, nelze téhož pozorovati u právnictví. Zde theorie i praxis ještě skoro úplně ladem leží, ba zajisté každý nám na slovo uvěří, řekneme-li, že nyní ani žádného právnického slohu v naší řeči nemáme. A přece nic nemůžeme býti tak odporno a hnusno, jako česká listina zdělaná od právníka ve spisovném jazyce nezběhlého! Můžeme směle tvrditi, že v Čechách spíše bílou vránu, než řádně česky sepsanou listinu uzříš.

Ovšem nemalou vinu toho nesou i právníci sami. Ze školy a praxe německému jazyku uvyklí, bez ohledu na mluvu stran,jichž se týče, nejraději v té řeči spisy zdělávají a všemožně se vyhýbají spisům v řeči ač národní, ale jim při zdělávání spisů méně běžné, jen aby nemusili více si dělati práce. A když už dokonce nevědí si pomoci a ve zvláštních případech českou listinu sepsati nuceny se vidí, vypadá jejich plod velmi obojetně - jest to německý list v česká slova obalený. Má ovšem každý, z veřejné kanceláře vyšlý spis především býti důstojný, ale jaký důstojnost, když sepsán v řeči, jež není ani zcela česká, ani zcela německá?!

Častěji už jsme o tom s právníky rozprávěli, ale každý stejně se vymlouvá: "Kde bych se přiučil českému slohu? Vzorů žádných není, a abych v starých listinách se probíral a čtením rozličných spisu se zanášel, k tomu nemám času." Dobře tedy, zde Vám podáváme vzory, přisvojte si je a brzy Vaše spisy, třebas se nestaly bezvadnými, předce řádněji budou vypadati. Z toho však nesuď nikdo, že sloh páně Vočadlův uznáváme za bezvadný; i on mnohých poklesků se dopustil, než tomu nesmíme se diviti, uvážíme-li, že sloh právnický i při ustáleném názvosloví není žádnou maličkostí, že není jedním rázem vytříben, nýbrž jen pozvolna potřebné ryzosti nabude. Proto jsme p. Vočadlovi k díkům zavázáni, že ve svých vzorech aspoň z většího dílu germanismů a jiných mluvnických poklesků se vystříhal a formuláře v mluvě dosti plynné sepsal. jeho práce však není ve všech částech stejná. Za nejslabší uznáváme částku první, a první oddělení čtvrté částky.

První část obsahuje listiny vůbec, jakých každý občan často potřebuje, aniž by k tomu hledal právníka. Měl tudíž p. spisovatel zde svou knihu každému občanu přístupnou učiniti, aby dle jeho návodu i v právech necvičený podobné listiny mohl dělati; měl totiž onu část počíti krátkým naučením o listinách, o jich spisování a kolkování, pak přidati sazbu kolkovní a k snadnějšímu porozumění uvésti několik příkladů. On arciť praví, že jest zbytečné vyučovati hotovení takových spisů udáním částek, poněvadž prý podlé vzoru každý pozná, z jakých částek taková listina sestává (str. 1). V tom však my sním nesouhlasíme. - Co mi prospěje např. vzor kvitance, když nevím, jakým kolkem a kterak jím má býti opatřena, když nevím, jaký rozdíl mezi kvitancí, kteráž do veřejných knih má býti vložena a při které toho potřebí není? V skutečném životě shledáváme, že mimo právníka málo který občan ví, jak s kolkem má zacházeti; tomu měl p. spisovatel vyhověti, chtěl-li, aby jeho příruční kniha každému se hodila. Mimo to ohledem na četné vzory dlužních úpisů nepostačí jediný vzor kvitance; měl aspoň též podati vzor kvitance na jistinu do pozemných knih vloženou. Totéž platí o přijimacím listu (str. 2), při čemž nerádi strádáme poučení o výpovědích vůbec a o soudních zvláště. Neví-li už majetník domu, jak má dáti nájemníku výpověď soudní neb mimosoudní, z "Českého právníka" se zajisté o tom nepoučí. A před výpovědi nájmu i jistin zhusta podávají se bez pomoci právníkovy.

Při nájemních smluvách a jich výpovědi měl aspoň v krátkosti poukázat na ustanovení c. patent od 16 října 1858 č. 213 říš. zák. Při závětech odkazujeme na §.579 obč. zák., dle něhož nepostačí pouhý podpis tří svědků; tito musí k svému podpisu přidati: "jakožto svědek poslední vůle", o čemže se p. Vočadlo ani nemínil (str. 13 a 14). Na str. 17 praví p. spisovatel: "Obligace se také jmenuje upsání, v kterémž dlužník svému věřiteli nějaké nemovité jmění zasazuje (sic?) na pojištění dluhu." S tím my nesouhlasím. U nás jest "obligace" a "dlužní úpis" totéž bez ohledu na danou zástavu. I dlužní upsání, v němž se nemovité jmění nedává v zástavu sluje u nás obligací. Příhodnější bylo by bývalo poznamenání, že při úpisech, jež do pozemských knih mají býti vloženy, vždy zapotřebí podpisu dvou svědků. Po tom nadarmo v "Českém právníku" se ohlížíme. Mimo to uvádí p. spisovatel ve všech úpisech i jiných listinách ještě patent od 18 října 1792 §.4, neuváživ, že místo toho zákonu nyní ujal c. patent od 9 srpna 1854 říš. zák. čís. 208 § 195, jak nás poučuje čl. III téhož patentu. Jaký význam v úpisech slovo "rozdíl" má, nelze nám udati, zdá se, že se jím značí německé "Coursdifferenz", ale s jistotou toho se dokládati nechceme a jen podotýkáme, že každá listin, v níž p. spisovatel slova "rozdíl" užil, mohla by v skutečném životě zavdati příčinu k řádné při, zvláště v některém spojení, jakož na str. 20, kdež doslovně čteme: "aneb v případu nemožnosti takového placení s náhradou rozdílu hodnoty odplatit (?)"

Za nejlepší vzor dlužního upsání uznáváme na str. 22 čís. 30.

Žeby veřejný ústav s postoupením na str. 27 uvedeným byl srozuměn, pochybujeme silně. Docela chybný jest nabízecí list (Oblatorium) na str. 35, neb se příčí ministeriálnímu nařízení od 16 září 1857 říš. zák. čís. 168 a sám sobě odporuje. Kdo vede obchod pod firmou: "Vilím Vlk syn" musí té firmy skutečně užívati a nesmí se v obchodních věcech "Vilím Vlk" podpisovati. Též uznáváme za potřebné, aby dopisovatel (a nabízecí list je jistý druh dopisů) - svůj list neb dopis podepsal, sice by příjemce listu ani nevěděl, od koho pochází.

Za velmi dobrý ano v celé první částce za nejlepší vzor uznáváme "List učennický" na str.14, jehož aby všeckni pořádkové a nově utvořené družiny (ten význam jest zajisté příhodnější než "společenstvo") bedlivě si povšimly, srdečně si přejeme.

Druhá částka, jež obsahuje smlouvy, jest velmi pilně sestavena a jistě mnohému právníku u zdělávání listin prospěje. My bez ostýchání každému ji schvalujeme; jen na některé poklesky musíme poukázati. Berouce ohled na dosti čistý a plynný sloh páně Vočadlův nemůžeme ani pochopiti, jak mohl říci na str. 57 "může toliko přiměřenou srážku od nájemného nařknouti" a na str. 63 "anižby dědicové tuto sumu dříve směli nařknouti." Toť přede germanismus, jakému těžko nalezti rovna. Nařknouti má býti německé "ansprechen!" Ono znamená "beschuldigen", toto "požadovati."

Neradi jsme též pozorovali, že p. spisovatel nedělá rozdílu mezi nájmem a pachtem, jak náš obč. zák. toho žádá. Ovšem v právnickém názvosloví i "Miethe" i "Pacht" slovo nájem, ale tím se nesmí dáti p. spisovatel mýliti. Náš zákonník toho žádá, aby se mezi "Pacht" a Miethe" činil přísný rozdíl a v skutečném životě též se pacht od nájmu rozeznává, proč bychom se toho nepřidrželi? Pacht je dobré české slovo, jako pachtiti, pachtovník etc. Třebas v starších spisech rozdílu mezi "pachtem" a "nájmem" se nečinilo a jeden i druhý právní poměr "nájmem" slul, nemůžeme my téhož činiti, nýbrž musíme se stanoviště nynějšího zákonodárství o ustálení právnického názvosloví dbáti, a nesmíme jedním slovem rozlíčných právních poměrů značiti. Náš zákonník německý zná "Bestand-Mieth-und Pachtvertäge" a důsledně jedny od druhých rozeznává, což i my bychom činiti měli, nazývajíce první projednací, druhé nájemní a poslední pachtovní smlouvy. Nanejvýš při pachtu by se ještě mohlo užívati dobrého slova "násed", "násední smlouva" "násedník", ale nikdy slova "nájem",toho ponechme výhradně k naznačení německého "Miethe."

Smlouva spolková na str. 69 je docela nedostatečná, čehož žím více jest želeti, an jediný toliko vzor jest podán bez ohledu na důležitost právě těchto smluv. Zde měla náležitá obchodní smlouva o společenství podána býti, jak toho požaduje nařízení od 16 září 1857 ř. zák. číslo 168.

Smlouvy svatební jsou dobré, jen na stránce 92 našetřeno §. 774 obč. zák.

Přecházejíce nyní k třetí částce, musíme ji za nejdokonalejší oddíl celého spisu prohlásiti i mohou z ní notáři ve své praxi mnohého upotřebiti.

Bohužel, že podobného úsudku nemůžeme pronesti o prvním oddělení částky čtvrté, ježto podává formuláře v soudních záležitostech. Hned v prvním vzoru na str. 144 je žaloba chybná, neobsahujíc právního důvodu, aniž jaké úroky zaplaceny býti mají, kdežto v druhém vzoru str. 145 není udáno, komu zažalovaná pohledávka má býti splacena. Při jiných vzorech zase buď není určeno jsou-li přílohy v originálu neb v přepisu, stání ustanovuje, přepis příloh dostatečen. Také vnější nápis žalob nezdá se nám býti dobrý. U nás se žaluje na někoho o něco neb z něčeho, pročež místo: "Žaloba Jan Hlaváče proti Martinu Slabému v příčině zaplacení půjčky pr. 290 zl." lépe by bylo: Žaloba Jana Hlaváč na Martina Slabého o zaplacení jemu zapůjčených 290 zl. stř. aneb žaloba Jana Hlaváče na Martina Slabého, aby zaplatil jemu zapůjčených 290 zl. stř. Docela chybná je žaloba čís. 9 na str. 153. Nikdy nesmí se říci v žalobě: onen jest mi dlužen 1500 zl. str., neb to není žádný příběh žalobní, žádný skutek. Musí se říci např.: ten ode mne na dluh koupil zboží za 2000 zl., a zaplatil jen 500 zl., pročež ještě 1500 zl. dlužen zůstal. Mimo to se v též žalobě žalobník nenabídl k žalobní jistotě, a už z té příčiny by soud žalobu tu zavrhl. Na str. 176 čís. 33 a str. 180 cis. 36 zase p. spisovatel zapomněl, že ve sporech o zaplacení požadavků az do 200 zl. stručně se jedná a že v stručném přelíčení odvolací i dovolací stížnost zároveň s ohlášením v 8 dnech po doručení rozsudku musí býti podána (§§. 44 a 50 dv.dek. od 2 prosince 1845 č. 40443), jakož i že v stručném přelíčení rozhodovací příčiny hned s rozsudkem se doručí. V žalobě na str. 205 zajisté jen nedopatřením žádá se ouroků 4% ode dne osvědčení směnky bezprostředně následujícího; při směnečních požadavcích každý může 6% žádati, počínajíc ode dne, kterého směnka dospěla. Jak se však do Českého právníka" vloudily vzory na stránce 212 a 213 čís. 8, 9, 10, ani nepochopujeme. - Jest to nejnápadnější poklesek v celém spisu. Dle ministeriálních nařízení od 25 ledna 1850 a od 2 listopadu 1858 může věřitel, jak mile směneční dlužník ve lhůtě rozsudkem neb rozkazem mu udané nedostál své povinnosti, žádati za exekucí buď na jeho jmění, buď na osobu jeho aneb na obě zároveň; Pročež není třeba, aby věřitel zprvu žádal za nařízení, aby dlužník zejména položil své statky. Hned na základě platebního rozkazu soudního může žádati za exekuční zájem osoby dlužníkovy.

Přejdeme nyní k podáním knihovních záležitostech. Zde hned žádost za knihovní vlastnictví na str. 224 není správná. Za jedno vklad kvitance jest zbytečný a nepovolil by se, a pak se do pozemných knih nevkládá zápis nýbrž vlastnické právo.

Prokop Karafiát měl žádati: "aby slavný c.k. okresní soud ráčil na základě trhové smlouvy vklad vlastnického práva na dům v Neveklově čís. 19 se zahradou a polem č. místopisní 172 v kupní ceně 8480 zl. stř. jemu povoliti a výkon naříditi", cokž i zevně by musila žádost obsahovati, poněvadž dle c.k. nařízení od 16 března 1851 čísl. 67 říš. zák. rubriky hlavní částky žádosti zřejmě naznačiti mají. V poznamenání na str. 225 mělo býti uvedeno, že přepisy listin pro pozemné knihy vždy musí týti zhotoveny na celém archu.

I jiným žádostem v tom oddělení jako na str. 225, 232 dalo by se lecos vytýkati, než nechceme jich zde zejména teprv uváděti, nýbrž raději přejdeme k ostatním částkám, upozorníce jen ještě na to, že časté užívání slov "jelikož" a "poněvadž" plynnosti slohu mnoho je na újmu. Sloh právnický má být jako možná prostý, beze všech řečnických okras, složitých vět nemiluje. Zvláště v menších podáních radno, aby se užívalo krátkých, nesložitelných vět. Kdo o pravdě našich slov se chce přesvědčiti, ať si přečte žádost čís. 8 na str. 238.

Velmi chvalně si p. spisovatel počínal v 2,3 oddělení "o soudních výměrech a rozsudcích." Zde některé vzory jako na str. 262, 281, 290 aj. jsou pravými vzory, i s radostí vyslovujeme přání, aby c. k. soudové "Českému právníku" slušnou pozornost věnovali.

Soudní výměry a dílem i rozsudky v mnohých případech až na některá slova zůstávají tytéž, tak že každý soudce, maje "Českého právníka" při ruce, může český výměr neb rozsudek udělati, anižby z každého řádku německé myšlenky vyhlédaly. Pročež bylo by záhodno, aby při každém soudu v Čechách a na Moravě aspoň jedním exemplářem "Českého právníka" vykázati se mohli. Žádá toho důstojnost věci i soudu, neb nepojde z toho žádnému, tím méně veřejnému úřadu chvála, když neumí udělati českého spisu.

Jako částka první, tak i šestá a sedmá určeny jsou většímu oboru čtenářstva, jednajíce o politických a obecních záležitostech, i mohou jmenovité formuláře z části šesté ohledem na c. patent ode dne 20 prosince 1859 staly nepraktickými. Vzory těchto oddílů jsou dosti dobré, jen při žádostech v politických věcech neschvalujeme sepsání jich v třetí osobě. Proč nemluví žadatel sám o sobě v první osobě? proč neřekne: Já žádám? Proč žádá nížepsaný?

Jest to dědictví předešlých dob, kde ten způsob vůbec panoval; nyní už řidčeji se s ním potkáváme.

Zde jsme jen některé vady "Českého právníka" vytknuli i nechceme v tom směru dále pokračovati, uznávajíce obtíže, jaké českému spisovateli podobného díla v cestu se staví. Jak svrchu jsme již podotkli, nemáme posud právnického slohu a jen pozvolna jej vytříbiti můžeme. Proto sepsání podobných vzorů jednotlivcovi jest příliš obtížné i bylo by přáti, aby naši právníci spolek zarazili, jenžby čerpaje z bohatého zdroje starých listin a výtečných spisů zlaté doby našeho písemnictví, ne sice každému občanu, nýbrž právníkům všeliké vzory právních listin a podání sestavil a vydal.





Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora Škarda Jakub
- zpět na články v této rubrice vydané v roce 1861
- zobrazit články všech rubrik v roce 1861


Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt