Soud nad církevním soudcem
autor:
Hrdina, A.
publikováno v 04/2000
rubrika: Glosy
str. 421
V článku, který navazuje na příspěvek z předchozího čísla Právníka, se autor vrací k případu žaloby na ochranu osobnosti podané proti soudci Interdiecézního církevního soudu a zabývá se otázkou, zda je vůbec v takovém případě dána pravomoc státních soudů.
I.
V
článku „Církevní soudy - k čemu dnes?"
jsem v souvislosti s pojednáním o historické i recentní kanonické
justici zmínil případ, kdy jedna z procesních stran nulitního
manželského řízení před Interdiecézním církevním soudem v Praze se
odůvodněním rozsudku
cítila tak dotčena, že na předsedu senátu církevního soudu Dr. J. S.
podala žalobu na ochranu osobnosti podle § 13 občanského
zákoníku. V žalobě požadovala:
1.
omluvu ve formě dopisu za uveřejnění
vybrané pasáže z odůvodnění rozsudku církevního soudu;
2.
doručení omluvného dopisu, o němž sub 1., také farnímu úřadu místa
uzavření církevního manželství, jehož platnost byla předmětem jednání
církevního soudu;
3.
náhradu nemajetkové újmy v částce 20 tis. Kč.
Ve
zmiňovaném článku jsem přislíbil, že se k tomuto případu (prvnímu
svého druhu v České republice) po jeho pravomocném skončení vrátím. S
laskavým přivolením redakční rady „Právníka" tak tedy nyní
činím.
II.
Městský
soud v Praze v předmětné věci svým rozsudkem ze dne 23. 6.
199 (sp. zn. 32 C 76/99-24) žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti
rozsudku se žádná ze stran neodvolala a ten nabyl právní moci dne 5.
8. 1999. Soud odůvodnil své rozhodnutí zejm. absencí pasivní
legitimace u žalovaného; v důkazním řízení soud zjistil, že žalovaný
je ve služebním poměru k římskokatolické církvi jako předseda
Interdiecézního církevního soudu české provincie a jako takový
(spolu)podepsal napadený rozsudek. Za tohoto důkazního stavu soud
nepovažoval za nutné v důkazním řízení pokračovat, neboť „je
nesporné, že žalovaný nemůže být ve sporu pasivně legitimován. Jeho
odpovědnost není dána ve smyslu § 420 odst. 2 občanského
zákoníku, per analogiam".
To
samo o sobě by k zamítnutí žaloby stačilo (navrhovatelka totiž
netvrdila exces žalovaného, na jehož základě by vznikl přímý
odpovědnostní vztah žalovaného vůči ní). Jaksi nad tento rámec tedy
soud uvedl, že „vlastní vydání rozhodnutí jakéhokoli orgánu
není uveřejňováním samo o sobě", a že tedy ani z tohoto důvodu
není na místě, aby se žalovaný podle petitu za „uveřejnění"
údajně difamujícího textu omluvil.
III
Tímto
pravomocným rozsudkem je sice uzavřena jedna sporná kauza, ale
vlastní problém jím po obsahové stránce zcela vyčerpán není. Podle §
420 odst. 2 o. z. je totiž (nejde-li 6 případ vybočení) odpovědná
právnická osoba, jestliže škoda byla při její činnosti způsobena
těmi, které k této činnosti použila. Odhlédněme zde od skutečnosti,
že církevní soudy (s výjimkou římských soudů Apoštolského stolce)
zásadně nemají právní subjektivitu podle norem kanonického práva
a tím ani podle českého práva.
Odhlédněme také od skutečnosti, že pouhým vydáním rozhodnutí
církevního soudu sotva může být některé z procesních stran způsobena
škoda (resp. nemajetková újma) podle občanskoprávních předpisů.
Otázkou zůstává, zda vůbec může v takových případech být dána
pravomoc státního soudu a zda tedy může před státním soudem stanout
orgán církve pro výkon své funkce (jurisdikce), jestliže či. 16 odst.
2 Listiny základních práv a svobod
stanoví, že církve spravují své záležitosti (mezi něž v katolické
církvi nepochybně patří i kanonické soudnictví) nezávisle na státních
orgánech. V článku zmíněný nález Ústavního soudu České republiky
ve věci analogické dává tušit negativní odpověď.
Možné další volby :
- zobrazit všechny články autora
Hrdina Antonín Ignác
-
zpět na články v této rubrice vydané v roce 2000
-
zobrazit články všech rubrik v roce 2000
Připravované volby:
- tisk
- zaslání upozornění na článek e-mailem
- zaslání celého textu emailem
- uložení ve formátu pdf
- uložení ve formátu txt